Byl prvním porevolučním tajemníkem Městského úřadu ve Žďáru nad Sázavou. V době, kdy se v kotli českých dějin tavila nová společnost.

Jednou ráno roku 1966. Skřípění brzd. Z vlaku vystupuje muž s čerstvým diplomem inženýra ekonomie. Ve svých 23 letech je plný elánu a chuti něco dokázat… Ale to město je zcela jiné než rodný Jičín, a města, co znal… Místo nádražní budovy jakási bouda, i když jistou exkluzivitu vykazuje podchod pod kolejištěm. Respekt vyvolává mohutná fabrika…

„Hoj, tvoje pracoviště,“ dodává si odvahy a vykročí k městu dlážděnou silnicí v holé pláni…

Vlevo na kopci se jako pevnost tyčí semknuté sídliště obklopené šiky popelnic. Stalingrad se jmenuje. Vpravo na skále ční nad řekou silueta kostela. Za ním lze tušit maloměstské centrum…

Tak si své první dojmy ze Žďáru vybavuje ještě po 52 letech Stanislav Kopal, po sametové revoluci první tajemník Městského úřadu ve Žďáru nad Sázavou. I přes prvotní dojmy zapustil na drsném Žďársku kořeny a stal se, jak říká, Horácem. V listopadu Stanislav Kopal oslaví pětasedmdesátku, veřejný život má stále v merku, má rád i nadsázku.

V 60. letech prý sice ještě po žďárském náměstí běhaly slepice, ale za humny již bylo vidět, že se chystají velké změny. Sídliště rostla jako houby po dešti… „Přímo bylo cítit ve vzduchu, že toto město má ambice být jednou důstojným centrem okresu,“ dodává.

Stanislav Kopal nastoupil do Žďárských strojíren a sléváren, kde aktivně prožíval i rok 1968. Podepsal výzvu „Dva tisíce slov“ a začal se činit v závodním časopise ŽÁR. Z politickýách důvodů ale musel odejít…

Coby absolvent fakulty vnitřního obchodu se Ing. Kopal uchytil v podniku Potraviny Brno. Na starost měl rozvoj obchodní sítě na okrese Žďár. „Vlastně jsem pak během dvaceti let byl u třiceti novostaveb a asi stovky modernizací a rekonstrukcí,“ ohlíží se…

…A byl tu rok 1989. Opět rezonovala ta nálada neklidu, nyní vyjádřená postojem - My a oni. Listopadový převrat uvolnil emoce, pocity svobody a možnost poukázat na ekologické problémy.

Stanislav Kopal byl v roce 1990 aktérem demonstrace proti chronickým odkladům obchvatu Žďáru n. S. „Šlo spíš o výzvu k řešení. Lidskou hrází jsme zastavili dopravu na průtahu městem. Přečetl jsem výzvu a předal ji historicky poslednímu předsedovi MNV,“ ohlíží se muž s duší rebela. No, a průtah městem? Ten vydržel dodnes, bohužel…

Seznam nežádoucích na stole

V roce 1991 Stanislav Kopal přijal funkci tajemníka nově zřízeného Městského úřadu. „Hned první den po příchodu na radnici jsem na stole nalezl lístek se seznamem nežádoucích pracovníků úřadu,“ vzpomíná Kopal, který od tzv. kulatých stolů znal rozložení názorů a vliv politických sil…

Lidé tehdy vstupovali do komunální politiky plni elánu a dobrých předsevzetí. Ta ovšem často narážela na založení některých zastupitelů už krátce po volbách.

ODS vyloučila ze svých řad Otto Žurka, starostu za OF, který čelil obvinění ze spolupráce s StB. Bránil se i soudní cestou.

„Takové soudní spory se mi z principu osobně jeví jako podivné, když se výrok o vině či nevině opírá o svědectví samotných příslušníků STB,“ míní Stanislav Kopal.

Následovalo prý vláčení starosty tiskem. Zastupitelé opakovaně hlasovali o Žurkově odvolání. Starosta zůstal, ale měl to složité. „Doba se mění, a dnes nepotřebuje lustrační osvědčení ani premiér,“ připomíná Kopal.

Vztahy ve žďárském zastupitelstvu prý v prvním volebním období byly vůbec vyhrocené. Dokonce si v politicky a lidsky „rozháraném“ období „nesedli“ ani představitelé radnice s přednostou Okresního úřadu. Korektní vztahy obou institucí, dle svých slov, držel právě tajemník Kopal. „Myslím, že to bylo pro oba úřady užitečné,“ je dodnes přesvědčen. V té době se např. společně připravoval návrh zápisu žďárské Zelené hory do světového seznamu UNESCO.

Úspěchy i chyby…

V letech 1990-1994 se Žďár obával, zda vydrží jeho nejdůležitější zaměstnavatel, firma Žďas. Začal totiž boom privatizace.

Radnice proto veškerou pozornost vrhla na budování průmyslové zóny a shánění zahraničních investorů. Jako první ve Žďáře postavily své fabriky firmy z Kanady a Německa.

Co bylo největší chybou té doby? Dle Stanislava Kopala zrušení Technických služeb města. Výhodou TSM bylo, že měly město tzv. ohmatané, a přelévaly pracovníky, jak bylo zrovna potřeba. „O privatizaci TSM projevili zájem vedoucí jednotlivých středisek a měli velkou podporu místostarosty Šenkýře. V závěru rozhodlo zastupitelstvo,“ připomíná Kopal.

Myšlence Vysočiny věřil

Prvních deset let, než byl v roce 2000 zřízen Jihlavský kraj, patřilo Žďársko pod Jihomoravský kraj.

„V souvislosti s reformou veřejné správy jsem byl shodou okolností v odborné komisi. Koncepce Vysočiny jako kraje mně byla sympatická. Ale pochopitelně, zvyk je železná košile. Zde byly letité vazby na Brno,“ říká Kopal.

Najednou se měla stát centrem Jihlava. Ale to, že byla jen největším městem v zamýšleném kraji, jí podle něho nezaručovalo kvalitu výkonu krajského řízení. Kopal vnímal i rozdíly ve starostech a mentalitě lidí z okrajových končin - Pelhřimovska či Havlíčkobrodska. „Tam vlastně již skoro není Vysočina,“ poukazuje.

Aby kraj fungoval, musí si, podle Kopala, přiznat určité společné priority. „Cítil jsem, že bude velký problém jej nějak spojit,“ říká. Jak se ukázalo, obavy byly na místě…

Nejdražší voda

V roce 1994 se Stanislav Kopal rozhodl odejít z funkce tajemníka. Nechtěl prý být spojován s vývojem privatizace bytového fondu. „Podle mě byl extrémem úmysl prodat domy bez pozemku pod nimi,“ uvádí.

A tak ve svých 51 letech kandidoval do městského zastupitelstva, a zde pracoval až do roku 2002. „Vždy jsem byl levicově orientovaný. Prvně za Stranu zelených, pak za ČSSD,“ vysvětluje dnešní penzista.

Stanislav Kopal lituje, že se krátce po revoluci nepodařilo prosadit myšlenku vlastního zdroje vody pro Žďár. Zablokovali ji prý někteří funkcionáři města. A tak se odebírá voda z jiného systému, za jednu z nejvyšších cen v republice…

Vodohospodářské zařízení se nevratně zlikvidovalo… Je možné, že ze strany jisté osoby, kterou bývalý tajemník nechce jmenovat, šlo o lobbing.

Posílit kompetence kraje

S odstupem času má, dle Stanislava Kopala, i dnes Kraj Vysočina ve srovnání s ostatními kraji složitou pozici. V zajištění úrovně služeb pro značný počet malých sídel.

Pokud jde o obecné srovnání kompetencí ve vztahu k větším sídlům, zejména k bývalým okresním městům, která spolu sice nebojují, ale přece jen navzájem trochu soupeří, by dle Kopala bylo žádoucí posílit kompetence kraje v oblasti územního rozvoje.

„Aby se účelně investovalo do staveb občanské vybavenosti. Např. různé akvaparky či kulturní zařízení se následně v provozu projeví jako díra do rozpočtu, neboť nemají potřebné spádové území. Nestačí souhlas místních obyvatel se stavbou. Lidé nevidí do ekonomiky, ale v důsledku zaplatí ztráty jako daňoví poplatníci,“ poukazuje Stanislav Kopal.

Napsal knihu s názvem „Jsem suchý, i když prší“

Na penzi se pustil do psaní, a příběhy pepří nadsázkou a ironií. „Cvičím si tak mozek, abych nezblbnul,“ směje se s nadsázkou sobě vlastní. Kopalův první titul „Jsem suchý, i když prší“, zaznamenal úspěch již při autorském čtení, snad i proto, že je laděn do komediální roviny.

„Děj začíná vznikem Československé republiky a končí rokem 1945. Fiktivní město, které ovšem někde existuje, a příběhy lidí, které se také už někde staly…“ naznačuje autor. Nyní čeká na signál od vydavatele, až knihu zařadí do edičního plánu.

Mezitím pracuje na dalším projektu. Týká se imaginární instituce kolem roku 1975. „Ukazuji, co se tehdy mohlo na pracovišti dít. Třeba bylo možné, aby se zaměstnankyně uzavřela ve skříni a prospala půl dne,“ naznačuje autor, co se bude možné dočíst.

Diskuze k článku