Musím předeslat, že každý člověk je tak trochu škodolibý a že většina národa se ráda zasměje cizímu „neštěstí“, pokud je situace směšná. Já se směji ráda, a přestože nejsem škodolibá, situace, kterou jsem zažila na řeckém ostrově Rhodos, mne málem udusila, jak jsem se smála, zakrývajíc si pusu rukama.

Kdo byl v Řecku, jistě se mnou bude souhlasit, že Řekové jsou velmi milí a přátelští lidé. Snad odjakživa jsem toužila se tam podívat a v červnu se mi moje přání konečně splnilo.

U moře jsem byla poprvé, tak hned po ubytování v hotelu, jsem šla k moři, strčila do něj prst, abych ochutnala, jestli je voda opravdu slaná. BYLA!

Na tomto ostrově bývá zaručené krásné počasí, čili mě čekalo čtrnáct nádherných dní, ale já jsem byla tak nedočkavá, tak jsem se hned vrátila do hotelu, vzala plavky a šla na pláž.

Přede mnou šli německy hovořící turisté, zřejmě manželský pár. Ona – evidentně dáma, on – obézní a ještě k tomu tlustý pán (jak říkal pan Jiří Grossmann), obtěžkaný taškami, lehátkem a v podpaží ještě nesl velký meloun.

Zabraný do hovoru se ženou, nevšiml si pán na okraji chodníku vyčnívajícího kousku kovové trubky, zřejmě po zrušené dopravní značce. Tlustý pán o ni zakopl, meloun letěl před něj a rozprskl se na chodníku. Ve stejném momentě padal i pán a zákon schválnosti tomu pomohl, že padl obličejem do melouna.

Současně mu praskly bermudy od pasu až do rozkroku. Jistě si umíte představit, jak chudák vypadal. Pohled pro řecké Bohy… Jeho bělostné nahaté pozadí osvítilo celé okolí a červený obličej od melouna s ním kontrastoval. Začal vykřikovat: „Šajze, šajze!“

Jeho paní honem sundala z hlavy malý slamáček… snažila se zachránit trapnou situaci. Zakrývala jeho neplánovaně odhalené velké pozadí a rychle spěchali zřejmě ke svému hotelu. Bohužel jsem neměla s sebou fotoaparát. …škoda! To by byla fotka!

Druhý den jsem byla za svůj smích tak trochu potrestaná. Nastoupila jsem do autobusu, který jel okružní jízdu po historických památkách. Než jsem se stačila posadit, autobus se rozjel, vzal zatáčku, já jsem se otočila kolem tyče, které jsem se držela a už jsem seděla v klíně jednoho pána z naší české skupiny.

Zatáčka byla dlouhá a já jsem se nemohla zvednout, protože odstředivá síla činila své. Omlouvala jsem se, ale pán odvětil, že to nevadí, že se mu to docela líbí. Korunu tomu nasadil jeho vnouček, který prohlásil, že „to se řekne babičce“. Trapas! Vidíte? Když se člověk škodolibě někomu směje, brzy se mu to vrátí. Asi karma…

No, hlavně ať jsme zdraví a je stále veselo – smích léčí!  

Krásný zbytek léta  přeje čtenářka    Miroslava Tůmová

Diskuze k článku