Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

Vernisáž výstavy Návrat oslavovatele krásy skvělého fotografa - lékaře Františka Kubici (1909 - 1973) si nenechala ujít spousta lidí – fotografických nadšenců, jihlavských patriotů i pamětníků, kteří si Kubicu pamatují. Výstavu černobílých snímků v Domě Gustava Mahlera v Jihlavě lze tak označit za další výborný počin této galerie.

„Znal jsem ho jako lékaře i jako fotografa,“ řekl nám po vernisáži na adresu Fr. Kubici dvaaosmdesátiletý Vladimír Holub, jihlavský fotograf. „V té době byli dva velcí fotografové - Mikulášek a Kubica,“ vzpomíná a dodává, že mezi „oběma partama“ vládla tak trochu averze.

„Mikulášek byl na sklonku své kariéry, Kubica byl ve vzletu – a dokázal u paní Hanákové dojednat granty, proto má hodně publikací. To mu záviděli,“ pokračuje Holub. Jak podotýká, Kubica si byl vědom svých kvalit, do spolku fotografů moc nepatřil, a neuznával kinofilm. „Jen 6x6.“ 

V tehdejší době byly organizovány každoroční soutěžní výstavy amatérské fotografie, kde měla své snímky řada fotografů. „Tak jsem vlastně vystavoval spolu s Kubicou,“ usmívá se Holub.

O Kubicovi se podle něho říkalo, že prý v roce 1968 fotil i okupační vojska: „Měl lézt po těch vozech, možná i po tanku, když přijeli naši „osvoboditelé“, a fotil je zblízka. Říkal jsem si, že je tu také uvidím.“ Takové snímky však výstava nenabízí.

Rádce i přítel

O Kubicovi se přítomní nejvíce dozvěděli od Zdeňka Laštovičky, který se při vernisáži ujal hlavního slova. Z něj bylo patrné, že Kubica byl pro Laštovičku učitelem, rádcem, přítelem.

Laštovička vzpomněl, jak se s Kubicou seznámil, když v roce 1966 nastoupil do jihlavského muzea jako mineralog, jak oba měli společnou lásku – Vysočinu, jak jej Kubica učil fotografovat…

Své vyprávění o fotografovi prokládal jeho verši: Není cesty v mém kraji, kde bych snad nikdy neprošel… - i moudrostmi: Fotografický přístroj je pouhým nástrojem ke tvorbě špatné, průměrné nebo dobré.

Laštovička vyzdvihl nejen Kubicovu uměleckou práci, ale i vlastenectví, a pak následně jeho „likvidaci“ komunistickým režimem. Jak přiznal, dodnes mu „způsobuje tlak na srdci“, když vzpomene na den, kdy se dozvěděl, že „5.000 exemplářů publikace Rodné zemi zpívám (připravené Kubicou) bylo zničeno.“

Kniha, vydaná v roce 1970 Domem kultury a vzdělávání v Jihlavě ku příležitosti 25. výročí osvobození naší vlasti, měla být na pokyn komunistických funkcionářů, navracejících se do svých pozic, skartována.

„Šlo o část promyšleného aktu pomsty za jeho (Kubicovu) aktivní účast na obrodném procesu na konci šedesátých let,“ je přesvědčen Laštovička. A dokonce poodkrývá, kdo za tím stál. Po roce 1989 objevil jeho jméno v jednom spisu v archivu.

„Dotyčný funkcionář měl na svědomí postihy nejen mě a mé rodiny, ale oblast kultury byla v tomto směru jeho tehdejší doménou,“ říká Laštovička. Konkrétní jméno však nevysloví, jen upozorní, že by bylo vhodné nahlédnout do archivů…

Pár výtisků zakázané publikace bylo i přes snahy komunistů zachráněno. Nyní jsou příznačným dokreslením tehdejší doby normalizace.

Samotná výstava je průřezem velkého díla Františka Kubici. Z mnoha set zvětšenin jich muselo být vybráno pouhých padesát, což byl velmi nesnadný úkol. Snímky tu jsou krajinářské i reportážní, z míst Vysočiny, lékařského prostředí i z cest v cizině.

Když se před akčním snímkem sportovního činovníka zastaví jedna žena, prohlásí: „Není to Hrdlička, ten tělocvikář?“ Po chvíli zjistí i jeho křestní jméno - Karel. Na fotografii je známý „sportsman“, kterého si mohou pamatovat ještě gymnazisté z osmdesátých let, i když to byl již hodně starý.

Vystavené snímky lze prohlížet jako dokument doby, jako oslavu Vysočiny, jako působivé fotografie. Vždy však na vás dýchne dokonalé řemeslo násobené uměleckým viděním.

Nedůstojné horko

K chvályhodnému počinu zpřístupnit veřejnosti část tvorby Františka Kubici snad jen jedna výtka. Ta se však netýká fotografií, ale Domu Gustava Mahlera.

Dusno, horko, nedýchatelno, které již bohužel patří k tradičnímu koloritu všech zdejších vernisáží, je naprosto nedůstojné. Pro personál i návštěvníky. Majitel domu – město Jihlava, by s tím měl skutečně něco urychleně dělat. Jinak se vernisáže v letním období změní na poskytování zdravotní péče zájemcům o umění.

Diskuze k článku