PŘI KRMENÍ předvádějí jihlavští vlci iberští, že rodina je sice rodina, ale kus masa je prostě kus masa. Foto: Jiří Varhaník
Po dvojici nejslavnějších Cervantesových hrdinů dostala svá jména bratrská dvojice vlků iberských, která vloni přibyla do jihlavské zoologické zahrady. Je jim šest a sedm roků, jsou to odrostlí puberťáci. Na Vysočině tráví svoji první zimu a její letošní bílou tvář si prý docela pochvalují.
Zoo Jihlava se přidala k zahradám, které chovají vlky iberské. Tahle aktivní a vzácná zvířata žijí dnes už jen na omezeném území ve Španělsku. Dříve ovládala prostor až kamsi k Pyrenejím a ke Francii, ale dnes už v přírodě existují jen dvě jejich stabilnější populace.
Přestože patří k jednomu z nejmenších poddruhů vlků (třeba svého arktického kolegu by asi nepřeprali), nedá se říci, že by Sancho a Quijote byli zrovna drobínci. S lidmi za plotem svého jihlavského lesního výběhu ve svahu Heulosu problém nemají, jsou v pohodě. Aby se ovšem nikdo nemýlil, předvádějí od svého příchodu do Jihlavy vlčí hru „na silnějšího bráchu“.
Dobře patrné je to při krmení. Vypadá to dramaticky - na pohled agresivní výpady, jekot, zvuk drcených kostí, ritualizované obranné cvakání zubů…!
Nejde totiž o nic menšího, než o libové kůzlečí a skopové, a to jde samozřejmě nějaké vlčí bratrství stranou. Sancho a Quijote si jídelníček rádi zpestří i nějakým tím králíkem nebo drůbeží. Nemusí to být denně, ale spořádají klidně několik kilogramů najednou, nacpou si břicha.
Sežerou toho úplně stejně, jako tygr sumaterský v nedalekém pavilonu velkých koček. Vepřové nedostávají. Ztratili by po něm fazónu. Ani žádné „psí granule“ byste na jejich tabuli nenašli.
Dominantní z obou bratrů si tvrdě hlídá veškeré kusy přes plot naházeného masa. Dlouhé minuty bráchovi dokazuje, že tohle všechno tady má jediného majitele. Až když opadne prvotní nadšení, zaleze si s kusem kýty někam do klidu a ke žrádlu pustí i rodinného konkurenta.
Kdo je tu otloukánek
Kdyby ovšem někomu přišlo podřízeného vlka líto, tak úplně nemusí. Když totiž ti dva ze zoo v Olomouci přišli, bylo to přesně naopak. „Dnes slabší vlk svého bratra doslova rasil, zatímco brácha byl pořád někde schovaný. Každý týden se to měnilo…,“ vzpomínají chovatelé.
Řešit problém, aby se snad bratři neprali před obecenstvem, ale nakonec nemuseli. V průběhu času slabší vlk pochopil, že v novém prostředí si může vyzkoušet převzetí vlády, a povedlo se. „Kdykoli se to zase může otočit. Nakonec se ukázalo, že oni si to zkrátka nejlépe vyřeší sami,“ vědí už dnes chovatelé.
Konec konců, i ve velkých vlčích smečkách prý vždycky mají nějakého toho otloukánka, který leccos schytá a odnese a ostatní si na něm vybíjejí frustraci z alfa samce. Analogie s leckterou společností lidí? Čistě náhodná!
Zatímco u psa se snaží chovatelé podobné zbytkové projevy chování vlčích předků potlačit výchovou, v zoo vlky nikterak nevychovávají. Do výběhu k nim ostatně vstupují jen v nutných případech.
„Říkali jsme si - dobře, když půjdeme dva, vezmeme si do ruky třeba nějaké košťátko nebo něco takového, kdyby se něco dělo…,“ popisují. Jenomže žádné drsné útoky se nekonaly. Vlci se nepředvedli jako bezdůvodní agresoři, nýbrž jako zvědavci. Pokud s sebou nemáte zrovna kus zajímavého žrádla, jsou spíše plaší. Okukují vás, popocházejí, potom zmizí a někde si lehnou.
Chladná zima jim nevadí. K dispozici mají sice jen jednoduché kotce a několik skrýší, jejich hustá srst je ale dostatečně chrání. Ani boudu v horní části výběhu příliš nevyhledávají.
Padouši z Karkulky?
Se dvěma samci začala zoo chov vlků iberských záměrně. Vlci se totiž i v zajetí pravidelně množí a následně přichází otázka, co s vlčaty. Vlk iberský má navíc své chovatelské specifikum. Na rozdíl od obecně známé představy o smečkovém zvířeti totiž žije v zásadě v partnerských párech a žádné početné smečky netvoří.
„Časem bychom asi chtěli vlčí štěňata, ale zatím je na to čas – hudba budoucnosti, otázka několika let,“ uvažují jihlavští chovatelé. Vlci iberští se dožívají patnácti i dvaceti roků, takže Sancho a Quijote se mohou stát přáteli ještě několika generací jihlavských dětí.
I když nesplňují charakteristiku krvelačného padoucha z Karkulky, je ovšem přece jen nezbytností několikanásobná baterie drátěných ohradníků kolem jejich výběhu. Nezdá se to, ale vlci prý umí slušně šplhat.
„V Praze takhle mizel z výběhu vlk a nikdo netušil, jak to dělá. Ukázalo se, že byl schopen ohradník přešplhat a pravidelně si odcházel,“ popisovali chovatelé během Vánoc při komentovaném krmení, při němž oba bratry představili Jihlavanům.
I během zimy patří Sancho a Quijote k aktivním zvířatům. Lidé mohou venku pozorovat a studovat i řadu postojů, řeč těla, kterou spolu komunikují. Třeba stažení ocasu jako výraz napětí, který během krmení prozrazuje, že vlk o svém bráchovi dobře ví, i když je právě kdesi na opačné straně výběhu.
Vlci iberští nehýří barevností a nejsou obry vlčí říše. Jsou ale v přírodě vzácní, a tak svou přítomností naplňují i jeden z důležitých cílů moderní zoologické zahrady. Tím je vytvářet vztah lidí k přírodě a pomáhat chránit ohrožené druhy.
Diskuze k článku