Je tomu 40 let, co dne 8. dubna, napsal budoucí vězeň a president,Václav Havel, minulému vězni a presidentovi, Gustávu Husákovi dopis.

 Je v něm, pro současnost zajímavá věta:

 „Odvažuji se tvrdit, že – navzdory všem vnějším líbivým faktům – vnitřně naše společnost nejen vůbec zkonsolidována není, ale upadá naopak do stále hlubší krize, do krize v lecčems nebezpečnější než všechny, jež z naší moderní historie pamatujeme.“

 Wikipedie: Dopis Václava Havla tehdejšímu prezidentovi Gustávu Husákovi je řazen mezi nejzásadnější Havlovy texty a základní dokumenty československého disentu, který předznamenal vznik Charty 77. Velmi přesně v něm analyzuje strach, lhostejnost, sobectví, pokrytectví a ponížení lidí v komunistické společnosti. Odpověď z Hradu nikdy nepřišla…

 Ilustrační fotografie ukazuje, jak si president Havel vážil osoby a díla Romana Podrázského, autora sousoší Madona - matka, odsunutého z Březinek.

*****

Dopis Havla Husákovi začíná takto:

 Vážený pane doktore,

 v našich závodech a úřadech se ukázněně pracuje, práce občanů má viditelné výsledky ve zvolna se zvyšující životní úrovni, lidé si staví domy, kupují auta, plodí děti, baví se, žijí.

 To všechno by samozřejmě ještě nemuselo – pokud jde o úspěšnost či neúspěšnost vaší politiky – mnoho znamenat: po každém společenském rozruchu se lidé vždycky nakonec vrátí ke každodenní práci, protože prostě chtějí žít, dělají to koneckonců kvůli sobě, a ne kvůli tomu či onomu státnímu vedení.

 Lidé ovšem zdaleka nedělají jen to, že chodí do práce, nakupují a žijí si po svém. Dělají víc: vyhlašují četné pracovní závazky, které plní a překračují; jednotně se účastní voleb a jednomyslně volí navržené kandidáty; aktivně pracují v různých politických organizacích; účastní se schůzí a manifestací; vyslovují svou podporu všemu, čemu mají; nikde není možno pozorovat známky nesouhlasu s čímkoliv, co vláda dělá.

 Tyto skutečnosti už ovšem nelze tak snadno přejít; zde je třeba se už vážně tázat: nepotvrzuje to všechno, že se vám podařilo úspěšně splnit program, který si Vaše vedení dalo: totiž získat podporu obyvatelstva a konsolidovat poměry v zemi?

 Odpověď závisí na tom, co rozumíme pod pojmem konsolidace.

 Pokud nám jsou jejím jediným měřítkem čísla z různých statistik a úředních nebo policejních hlášení o politické aktivitě občanů a podobných věcech, pak zajisté můžeme asi stěží o konsolidovanosti u nás pochybovat.

 Co ale, když budeme konsolidací rozumět něco víc – totiž skutečný vnitřní stav společnosti? Co když se začneme ptát i po dalších, snad subtilnějších a ne tak lehce spočítatelných věcech, ale nikoli proto méně důležitých, totiž po tom, co se – z hlediska osobní lidské zkušenosti – za těmi všemi čísly opravdu skrývá?

 Co když si položíme i takové otázky, jako například, co bylo uděláno pro mravní a duchovní obrodu společnosti, pro rozvoj skutečně lidských dimenzí života, pro povznesení člověka k vyššímu stupni důstojnosti, pro jeho vskutku svobodné a autentické uplatnění ve světě? Co zjistíme, když svou pozornost takto obrátíme od pouhého souboru vnějších jevů k souboru jejich vnitřních příčin a důsledků, jejich vazeb a významů, zkrátka k celé té skrytější rovině skutečnosti, na níž by měly tyto jevy dostávat teprve společný lidský smysl? Můžeme i potom považovat naši společnost za zkonsolidovánu?

 Odvažuji se tvrdit, že nikoliv. Odvažuji se tvrdit, že – navzdory všem vnějším líbivým faktům – vnitřně naše společnost nejen vůbec zkonsolidována není, ale upadá naopak do stále hlubší krize, do krize v lecčems nebezpečnější než všechny, jež z naší moderní historie pamatujeme.

 *****

 Je určitě vhodné, si to dnes, po 40 letech přečíst. Je to dopis, který nejenom nebyl publikován, ale na který ani oslovený neodpověděl. Nezmínil se o něm ani orgán OV KSČ Jiskra, měl jiné starosti…

 Před 40 lety, v rámci oslavy Vítězného února 1975, publikoval článek redaktora Milana Dvořáka, jehož cílem bylo odstranění sochy sv. Jána z mostu na Březinkách. Je to únavné čtení, ale odstraňování soch-památníků, symbolů něčeho je snaha o vymazání paměti, že?

 Po 40 letech je vhodno se ohlédnout. Pokud se to neudělá, tak nepomůže „stejně tehdy jako nyní“, aby nějaká renomovaná osobnost napsala dopis presidentu Zemanovi.

Diskuze k článku