Ladislava Brabencová
editor, šéfredaktor webu
tel.:+420 567 578 038
mobil:+420 737 587 692
brabencova@jihlavske-listy.cz

 Hrdina jednoho amerického filmu říká: Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš. S trochou nadsázky by tak šel zjednodušit příběh mladé ženy, kterou osud po jejím putování zavál do přístavu rodného kraje.

 Z domovské Jihlavy se díky francouzštině vydala „do světa“. Táhlo jí to do Francie. Vdala se za francouzského kuchaře, kterého to ale naopak táhlo do Čech. Řízením osudu s rodinou zakořenila v malém městečku na Vysočině. Život Evy Decroix je vlastně plný osudových zásahů. Ale pěkně popořadě.

 V rodném listě má zapsáno: rok na­rození 1982, místo Ostrava. Na severní Moravě ale dlouho nepobyla. Coby miminko se svými rodiči přestěhovala do metropole Vysočiny. Tatínek, původem Jihlavák, tu dostal práci.

 Po maturitě zamířila do Prahy na vysokou školu. „Za každou cenu jsem chtěla studovat na Karlově univerzitě. Vybrala jsem si pedagogickou fakultu – obor francouzština – čeština,“ říká na úvod.

 Protože jako studentka neměla dost peněz, šla na brigádu do  restaurace. Do jaké jiné, než francouzské – tehdy vyhlášeného pražského podniku Bistrot de Marléne, který se pyšnil oceněním „Michelin“.

 Právě tam potkala svého budoucího manžela, kuchaře Rémiho Decroix. Dá se říct, že seznámení s o deset let starším Francouzem jí předurčilo její životní cestu.

 Eva přerušila studium a vydala se s přítelem do Francie. „Byla jsem to ale já, kdo řekl: Pojďme do Francie. Rémimu se z Česka nechtělo. Jemu se u nás líbilo,“ vzpomíná s dodatkem, že její nastávající byl v Čechách už od začátku 90 let. „Někde si tenkrát přečetl inzerát, že v Praze hledají kuchaře, tak na něj zavolal a dostal se sem.“

 Co na její krok říkali rodiče? To, že by měli o dceru strach, hned zavrhuje. Byli zvyklí. „Nejela jsem do ciziny poprvé. Už jsem půl roku působila jako au pair na Korsice. Navíc Francie je pro studenty jako stvořená – dá se tam studovat, ale i přivydělat,“ přibližuje.

 Nejdříve cestovali a pak se mladý pár usadil v Bretani – v romantickém kraji obklopeným mořem, ležícím za Normandií.

 „Prostě jsme nevěděli, kam jet, tak jsme si napsali do klobouku místa, a vytáhli si Bretaň. Proč ne Paříž? To ne, v Paříži se nedá žít, ta je tak na koukání, ale ne na bydlení, na normální život. Je otroctví tam žít,“ zmiňuje.
Rémi v Bretani začal pracovat a Eva se zapsala ke studiu na práva. Ve městě vydrželi dva roky. Poté, co budoucí právnička složila bakalářské zkoušky, vypravili se na sever.

 „Rémi ze severu pochází, tak mě zajímalo, jak to tam vypadá. Tamní lidé mají pověst, že jsou velmi otevření a vstřícní, což se tedy potvrdilo,“ sděluje.
Na tři roky zakotvili ve městě Lille. Eva si dodělala práva. Pak ale do plánů vstoupila, jak to tak bývá, událost neplánovaná. „Otěhotněla jsem,“ prozrazuje s úsměvem.

 Rozhodnutí, kde založit rodinu udělal Rémi – vrátili se zpět do Čech. „Strašně se zpět do Česka těšil. Takže jsme zamířili do ‚jeho‘ Prahy,“ referuje.
Mladá rodina se usadila v centru Prahy, narodila se dcera Lea a život nabral nový směr. Velkoměsto ale nebylo pro bydlení s dítětem to pravé, a tak se Eva s Rémim začali poohlížet po chalupě.

 „Otevřeli jsme internet a hledali a hledali, až jsme našli. Vůbec jsme se nedívali, kde námi vybraná chalupa je, a až když jsme tam zavolali, tak jsme zjistili, že je kousíček od Jihlavy. Náhoda naprosto neuvěřitelná. Možná to byl osud, že jsem se nazpátek po všech těch cestách ocitla zpět doma na Vysočině,“ přemítá. 

 Z víkendového sídla se po čase stalo sídlo trvalé. „Přestěhovali jsme sem natrvalo. Do toho se nám narodila druhá dcera a manžel s ní byl tři roky na mateřské,“ říká Eva. Dál chodila do práce a domácnost byla na Rémim. „On si to ale užíval. Měl zahradu, dům, kutil, vařil… Měli jsme domácí chleba, domácí pizzu… Prostě ideální kombinace – muž kuchař na mateřské…,“ uvádí a předesílá, že Francouzi jsou k ženám více tolerantnější a otevření.

 Podle ní chápou, že domácnost by neměla mít na starost jen žena. Čeští muži by se prý od nich měli učit. „Oba pracujeme, oba vychováváme děti, oba se staráme o rodinu. Ale třeba nákupy byly a jsou doménou Rémiho. Víc ho prostě baví.“  

 Do toho všeho opět zapracoval osud. Na výletu v Počátkách narazili na starou cukrárnu k pronájmu. Slovo dalo slovo a v září 2012 Rémi s Evou otevřeli rodinný podnik. Na Vysočinu tak přinesli kousek Francie.

 „Určitě to nebylo o tom, že by Rémi honem musel začít něco dělat. Prostě jsme si řekli, že to zkusíme. Vždyť každý kuchař sní o tom, že si někdy otevře vlastní podnik.“ 

 Nedali se ale cestou pouze francouzské kuchyně. Nad párky v rohlíku, gulášem, či utopenci neohrnují nos. Taková jídla prý do Čech prostě patří, jsou součástí tradice.

 Eva dnes „pendluje“ mezi kanceláří v Jihlavě, jezdí za klienty po celé republice. Kus jejího kočovného života jí tedy zůstal. Rémi je zaměstnaný provozem restaurace…. Jaký má poměrně dost zaměstnaný pár recept na spokojený život?

 „Rémi vždy říká, že člověk má dělat jen to, co ho baví. A tím nás v pozitivním slova smyslu ovlivnil všechny. Celá naše rodina, včetně dvou rozjívených dětí, si děláme to, co nás baví, a ono to paradoxně funguje.“
A co odpočinek? „My odpočíváme tak, jak žijeme. Nestihneme se ani unavit. Při tom co děláme, se prostě tak krásně odpočinkově unavíme.“

Diskuze k článku