Nechal jsem si, s těžkým srdcem, prolongovat (prodloužit, respektive koupit) režijní průkazku ČD, kterou tak silně napadal bývalý ministr financí Kalousek, za 1000 Kč jako benefit, který ještě zaměstnancům a důchodcům ještě zůstal.

 Když to porovnám s benefity našich represivních složek (např. u vojáků příspěvek dostávající na bydlení za měsíc až 10 000 Kč) tak to je nebe a dudy. Pěkná spravedlnost. Ale to jen tak na okraj, aby řeč nestála. Maje novou prolongaci i vyrazil jsem za kulturou do Prahy na návštěvu galerie ve Veletržním paláci.

 Do H. Brodu jsem jel osobákem (renovované vozy bývalé NDR), který byl poloprázdný a zde jsem přestoupil do rychlíku jedoucího z Brna. Vagon byl bez kupé a v první chvilce jsem si myslel, že jsem nastoupil do vozu s hluchými, téměř každý druhý měl v uchu sluchátka, ale hned jsem pochopil, že mají v rukou mobily, tablety a co já vím ještě. Nikdo knihu nebo skripta, či noviny, které jsem měl já, inu stará škola a jiná doba.

 Cesta do Prahy bez problémů, s vyzváněním mobilů, WC čisté se vším všudy. Odjezd z Prahy už se jevil jako složitější. Na nástupišti plno, hlavně dětí a mládeže, začaly jarní prázdniny.

 Chtěl jsem nastoupit do zadního vagonu (abych to neměl při přestupování v H. Brodě daleko), ale celé dva a půl posledního vagonu byly rezervovány pro organizovanou mládež jedoucí do Žďáru n. Sáz. Dostal jsem se do té druhé volné poloviny do kupé společně s dívkou asi osmnáctkou a hochem asi rovněž tak starým.

 Nikdo nepozdravil, kabely hodili na volná sedadla, takže jedno místo bylo "volné". Ihned vytáhli svoje "zbraně" a už to šlo. Dívka byla asi čerstvě zamilovaná, jedna SMS za druhou tam i zpět, hoch zase neustále volal, asi měl volný tarif (operátoři mají kšefty). Nikdo další nepřistoupil, protože když viděl tu řvoucí a běhající mládež ve vagonu, tak šel dopředu.

 V Kolíně se rozlétly dveře kupé a dovnitř se hrnula taková Bára Špotáková, na zádech batoh jak na Everest a hned ho mrskla na zem, druhou kabelu rovněž a ihned si vytáhla rovněž tablet. Nějaké pozdravení, zeptání se na místo, nic.

 V Kutné Hoře přistoupila starší paní, pozdravila, zeptala se na místo a nyní otázka, kdo dá tu svoji kabelu, kam patří? Mladík se ukázal jako pozdní gentleman a dal ji nahoru. Paní (tašku dala nad sebe nahoru) si vzala knihu a cesta pokračovala dál za cinkání a zvonění moderní techniky, občas přerušené výbuchem smíchu Báry.

 V Čáslavi na poslední chvíli vyběhl mladík ven, ani "bů" a přistoupil starý děda s hůlkou, samozřejmě pozdravil a zeptal se na volné místo a v pohodě stejné jako dřív jsme dorazili do G. Jeníkova, kde se přes hromadu zavazadel na zemi dostala z kupé osmnáctka, jako hluchoněmá. Už jsem také zažil průvodčího, který chtěl po cestujících, kteří měli tašky na volných sedadlech, jízdenky. Všechna zavazadla musela být nahoře. To byla výjimka. Takových více.

 V H. Brodě jsem vystupoval já (samozřejmě jsem pozdravil) a přestoupil do švýcarského motoráku, který už každého upoutá reklamou na města a památky Vysočiny. Vtipné a účelné. Předešlo se tak sprejerům. Uvnitř čisto a ticho, oproti řvoucí mládeži z rychlíku. Velké plus zde jsou kamery uvnitř vozu, které odrazují vandaly od ničení vybavení vozu. Samozřejmostí je hlášení stanic a světelné "noviny" stanic. Celý pěkný dojem z motoráku mi zkazilo nádraží Jihlava-město, jeho budova. Ale to je již jiná kapitola.

Diskuze k článku