Od nejútlejšího dětství je rodák z Nového Města na Moravě Vladimír Fiala velkým milovníkem přírody. Alespoň jednou týdně musel ven ­ ať už během studií, při totálním nasazení nebo při práci stavaře. Pobyt v přírodě byl únik, který mu prý zaručil dobré zdraví a sílu i po osmdesátce. Jako statik začínal v jihlavském Stavoprojektu a zasáhl posléze do záchrany mnoha zdejších památek.

 Moje první práce jako statika byla rekonstrukce cukrovaru v Hrušovanech nad Jevišovkou. Využíval jsem služební cesty trochu i k turistice, a tak jsem jel z Hrušovan do Sedlece a pak pěšky kolem Lednických rybníků. To rozhodlo o mé specializaci na vodní ptactvo ­ tam jsem totiž uviděl obrovská hejna divokých husí, orla mořského a další vodní ptáky, které jsem neznal. Několik let jsem tam jezdil i na další rybníky, např. Hodonínské, Šakvický a na jaře na záplavy kolem Dyje.

 Jak jste tedy pro sebe objevil Náměšťské rybníky na Vysočině, kterým jste se pak doslova upsal a nyní o nich vydal i knihu?

 Moje manželka totiž bydlela na zámku v Náměšti nad Oslavou. Její dědeček byl hajným u Haugwitzů na loveckém zámečku Vlčím kopci. V důchodu byl potom vrátným na náměšťském zámku.

 Čím byly tyhle rybníky tak unikátní?

 Je tam 24 rybníků různé velikosti ­ byly tam všechny biotopy, což znamenalo velkou rozmanitost vodního ptactva. Dnes už to není tak pozoruhodné. Vlivem technických úprav rybníků velká rozmanitost pominula. Já jsem si tehdy myslel, že orli mořští, orlovci říční i další unikátní ptáci jsou jen na té jižní Moravě. Pak jsem poznal, že se vyskytují i na mé rodné Vysočině, která je mi po stránce krajinářské bližší, a na přehledných rybnících u Náměště se i snadněji sledují. Uchvátilo mě to zejména, když jsem přišel poprvé k Novému Studeneckému rybníku.

 Hlavní rybník Dubovec má třicet hektarů. Na něm byla taková hustota vodních ptáků, že se mi zdálo, že v tom ohledu předčí v přepočtu na hektary i Lednické rybníky. Tehdy to byl skutečný ornitologický skvost. V první době jsem se zajímal povšechně o faunu na rybnících. Od roku 1959 jsem už měl metodiku pro podrobný výzkum vodních ptáků a mohl zjišťovat i početnost jejich stavů.

  Jak to vypadalo prakticky? 

 Chodil jsem tam pěšky, později jezdil na kole, na motocyklu, posléze v autě a v posledních letech zase pěšky. Prováděl jsem tzv. úplnou kontrolu rybníků, aby se výsledky daly staticky zpracovat. Tyto kontroly jsem doplňoval dalšími, při kterých jsem upřesňoval údaje o hnízdění. Při úplných pěších kontrolách bylo třeba ujít až 30 km. Při obcházení hnízd jsem musel strávit zejména v porostech na Dubovci i tři hodiny ve vodě.

 Do menších hloubek jsem používal i "atomkecky", které mi přivezli příbuzní z vojny. Bez nich jsem byl třikrát zasažen cerkáriemi motolice ptačí, kdy jsem byl obsypaný, což nesmírně svědilo, že jsem až běhal po lese, abych to vydržel. Potom mi ušila manželka speciální kalhoty do vody.

 Člověk zažil i humorné situace ­ třeba když mě mládě husy velké uvidělo jako prvního po vylíhnutí, určilo si mě za rodiče a celý den jsem se ho pak nemohl zbavit. Museli jsme je dokonce vzít do Brna. Nakonec po různých příhodách odletělo s ostatními.

 Mou zásadou bylo do života ptáků pokud možno nezasahovat. Hnízda ptáků, kteří jsou na to citliví, jsem vědomě nehledal ani opakovaně nekontroloval (kachny, husy apod.). U nich jsem sledoval jen rodinky. Ptáky jsem nekroužkoval ani nijak ne~značil. Všechny údaje jsem si psal na místě do zápisníku a doma podrobněji opsal a vyhodnotil. Každý rok jsem po sezoně zpracoval výsledky. Hodně jsem také fotografoval. Již v počátcích jsem objel všechny rybníky na moravské straně Vysočiny. Zjistil jsem přitom, že Náměšťské rybníky jsou opravdu výjimečné.

 Dnes je ale situace už trochu jiná...?

 Rybník Dubovec bohužel v roce 1984 vybagrovali, udělali z něho nádrž bez porostů a se strmými břehy. To byla velká rána. Jakmile zmizí plynulý přechod z louky, není rybník pro řadu druhů vhodný. Zmizela čírka obecná, čírka modrá, lžičák, vodouš rudonohý, bekasina otavní a další. Na Dubovci i jinde zmizel prstenec orobince, hustě osazené hnízdiště vodních ptáků. Začala mizet potápka černokrká, kdysi nejhojnější vodní pták na Náměšťských rybnících, kdy tam hnízdilo až 600 párů. Zmizely kolonie racka chechtavého. U řady druhů to byla ovšem tendence v širokém areálu. U Náměšťských rybníků mne později mrzelo, že jsem do některých úprav včas nezasáhl."

 Ale bylo to vůbec v silách jednotlivce?

 Kdybych zasáhl dřív, bylo to snad i v mých silách. Když už byl hotový projekt s rozpočtem a k dispozici finance, bylo pozdě protestovat. Na odbahnění rybníka Nového Častotického jsem zpracoval později oponentní projekt po stránce ekologické. Ten byl při provádění respektován a dnes je to jeden z nejbohatších rybníků na vodní ptactvo. Získal jsem pocit, že by ani rybniční správa proti takovým úpravám nic neměla, kdybych to navrhl zavčas.

  Začátkem šedesátých let jste se také snažil prosadit ustavení přírodní rezervace?

 Projednal jsem to tehdy se všemi činiteli, všichni s tím souhlasili. Nedošlo však k tomu pro nějaký dodatečný zásah. Dnes jsou sice Náměšťské rybníky stále na ptactvo bohatší než okolní lokality, ale nedá se to srovnávat s dřívější situací.

 Má na to vliv i rekreace?

 Ovšem, že ano, avšak větší škody vznikly technickými zásahy do přírodních podmínek, a to nejen na rybnících, ale i do jejich okolí. Dravce hubí také otrávené násady, což jsem v několika případech zjistil u motáka pochopa, nebo i zástřely, které mají na svědomí konec hnízdění luňáka černého nebo motáka lužního na Náměšťských rybnících.

 Vodní ptáci nemají jen zastánce. Rybáři dnes nemohou přijít na jméno třeba kormoránům...

 Ti zřejmě škodí, zejména když přilétají na rybníky v současné době ve velkých hejnech. Nejen tím, co sežerou, ale i poraní další ryby navíc. Když jsem zde začínal, byl to neobyčejně vzácný pták. Regulování jejich počtů je dost obtížné, jsou hodně plaší. Ve své knize jsem zachytil unikátní chování ryb, když se objevilo velké hejno kormoránů na rybníku Kacíři. Ryby se soustředily v zátoce zastíněné keři, kde byly v několika vrstvách nad sebou. Myslel jsem, že jsou leklé, ale zatím zde hledaly jen úkryt. Byly pohromadě bez ohledu na jejich druh, jak se mi to podařilo zachytit na fotografii. Velmi přibylo také volavek popelavých.

 Katastrofou byl naopak dramatický úbytek potápky černokrké a překvapil i náhlý konec hnízdění racka chechtavého, kterých zde hnízdilo až několik tisíc párů. K úspěšnému hnízdění potřebuje kolonie potápky černokrké většinou i varování racků. Nových druhů moc nepřibylo, zato těch, co vymizely, je velké množství. Z nových druhů bych uvedl hnízdění husy velké, kterých přibývá, a motáka pochopa, který zde hnízdí od roku 1980. Velmi se zvýšil stav kachny kopřivky, která již svým počtem překročila kachnu divokou. Dříve zde také nehnízdila labuť velká.

 Z výjimečných setkání jsem zažil poprvé u nás vodouše malého, jehož hnízdění bylo kdysi objeveno u řeky Terek v Podkavkazí, podle které dostal latinský název. Byl jsem nerad, když se takové vzácnosti střílely jako doklad a jako exponáty pro muzea. Při prvním výskytu je to prý však nutné. Sám jsem to zažil při prvním pozorování páru kachnice bělohlavé u nás v minulém století, a to na rybníku Novém Studeneckém, když mi zpráva o něm nebyla v Zoologických listech uveřejněna s poznámkou: Chybí nám doklad. Hlavním jejím hnízdištěm je Španělsko.  

 Dnes se hodně mluví o globálním oteplování a migraci teplomilných druhů do našich oblastí. Je to podle vás jen mýtus?

 K tomu zřejmě dochází, ale nevím, do jaké míry je to vinou člověka. Jako ornitolog vím, že k němu došlo v novověku nejméně již jednou, jak to vyplývá z několika pramenů z minulosti, pokud jde o výskyt ptáků.

 Klimatické změny se u nás střídají. V jedné své staré práci jsem se zabýval vlivem nástupu přímořského podnebí místo kontinentálního v období mezi oběma válkami a krátce předtím. Tehdy bylo zjištěno např. na Náměšťských rybnících první hnízdění severské kachny chocholačky v našich zemích. Nyní jsou u nás zase časté povodně. Nevím, do jaké míry se tu vyskytovaly v dávnější minulosti. V těchto věcech jsem trochu skeptický. Klimatickými změnami se již dlouhodobě zabývám a po léta si zapisuji denní teploty. Zajímají mě především ty zimní, které mají vliv na početní stavy. Ve svých pracích jsem se těmito vlivy stále zabýval.

 V sedmdesátých letech jste byl devět let vedoucím mezinárodního sčítání vodních ptáků v ČR, takže můžete Vysočinu porovnávat se všemi vodami?

 Uveřejnil jsem o tom hodně publikací a udělal si obrázek, že Náměšťské rybníky odrážejí věrně celkové výkyvy ve stavech vodních ptáků, takže naopak je možno podle nich usuzovat i na obecné trendy.

 Ani obecný stav ptáků tedy není ideální?

 Není ­ rozmanitost druhů je značně nižší. Současná situace preferuje druhy bez speciálních nároků na přírodní podmínky a na určitou potravu.

 Takže je čas apelovat na budovatele a majitele rybníků, aby při jejich údržbě na ptáky pamatovali?

 Mohl by se toho někdo ujmout, tak jako já jsem se do jisté míry pokusil zachránit rybník Nový Častotický na Náměšťských rybnících a asi pět dalších rybníků jinde. V roce 1989 přijeli za mnou i dva profesoři z Francie, specialisté na vodní ptactvo, kteří se o moji metodu zajímali. Ukázal jsem jim nejen tento rybník, ale i další vodní plochy u nás. Kolaudace Nového Častotického byla provedena symbolicky 17. listopadu 1989, kdy jsem musel být přitom. Dnes je ale velký problém v tom, že i když se zlepší přírodní podmínky, chybí u některých druhů jakási rezervní populace, která by toho využila.

 Jako statik jste se celý život zúčastnil na projektech cementáren, cihelen, vápenek, keramických závodů i lomů. Jako ekolog jste se musel vnitřně dostávat do rozporuplných situací...?

 Jako projektant jsem musel začínat ve Stavoprojektu, který byl u nás v roce 1949 jedinou projektovou organizací. V té době jsem krátkou dobu pomáhal i ve Stavoprojektu v Jihlavě. Protože jsem v té době pracoval na projektu Hranické cementárny, byl jsem automaticky převeden do nově vzniklé organizace Keramoprojektu, která projektovala uvedené závody, tedy i lomy, které do jisté míry škodí přírodě.

 Tehdy nebylo možno si vybírat. Tím jsem ovšem trpěl. U lomů jsem se alespoň snažil omezit rozlohu drtíren, aby zabraly co nejméně místa. Ta rozporuplnost mého zaměření mě ovšem velmi mrzela. Řešil jsem to nadhledem s těmi rybníky. Statiku jsem velmi dobře zvládal, po této stránce mi nedělala problémy. Moji kolegové statici z Keramoprojektu až na výjimky umřeli mladí. Pečovat o bezpečnost stavebních konstrukcí vedla ke stresům. Já jsem jimi netrpěl.

 Takže za svoji kondici i po osmdesátce vděčíte přírodě a ptákům?

 No, měl jsem i nadhled z doby totálního nasazení. Tam jsem pochopil, že v životě jde i o jiné věci. Stavěly se tam i obrovské objekty, k nimž jsem toho úsilí moc nepřidal. Zažil jsem tam téměř osmdesát náletů, ale také vylezl na Grossglockner a Dachstein. I z té výše vše přehodnotíte. Věděl jsem, že ta nacistická hrůza určitě pomine.

 Pro mne byl obrovskou katastrofou převrat v roce 1948 a vznik další totality. Tamto byli cizí nepřátelé, u nás to dělali vlastní lidé. Na Novoměstsku, kam jsem utekl z totálního nasazení v březnu 1945, byla značná odbojová činnost. Po roce 1948 byli zatýkáni i mí nejvěrnější kamarádi a ke mně mohla vést také stopa. Řekl jsem si, že se nenechám zatknout. Dopředu jsem si připravil přes vinice u Valtic únikovou cestu do Rakouska, kde jsem měl mnoho přátel a znal němčinu i francouzštinu. Naštěstí jsem toho využít nemusel.

 Jak jste tedy prožíval dobu po roce 1989?

 Převratu jsem se také trochu zúčastnil. Už dříve jsem podepsal Několik vět. Byl jsem zvolen i do Rady Občanského fóra města Brna, do roku 1993 jsem byl ve Sněmovně lidu v parlamentu. Tam jsem poznal trochu politiku a naše nejvýznamnější její činitele i jak se tvoří zákony. V té době tam převažovali idealisté, kterých později ubylo. Zde jsem cítil, že tohle pro mne není, i když jsem se od mládí o politiku, a zejména o moderní dějiny, velmi zajímal. Řekl jsem si však, že statice zůstanu věrný.

 Do roku 1984 jste jako statik v Keramoprojektu řešil i řadu havárií. To muselo být v té době dost na hraně?

 O haváriích se tehdy nesmělo psát, každý měl strach ze Státní bezpečnosti, která vždy u toho byla. Já jsem se naopak mnoho naučil právě z chyb jiných na těchto haváriích, abych se nedopouštěl vlastních. Jako statik jsem se tím zdokonalil a neměl strach z ničeho, pokud šlo o konstrukce.

 Statika a památky jsou ostatně Vaším životem i v pozdním věku?

 Říkal jsem si, že v důchodu se budu věnovat přírodě, ptákům, mám také rád umění a rád cestuji nejen po přírodě, ale i po památkách. Nestalo se to. Různými okolnostmi jsem se vrátil ke statice, avšak ke statice u památkových objektů, které jsou mi bližší.

 První kostel, ke kterému jsem se dostal, byl významný barokní kostel u kláštera v Nové Říši tady na Jihlavsku. Přišel za mnou kolega architekt z Keramoprojektu, zda bych se nepodíval na trhliny na tomto kostele. Kostel byl prasklý téměř uprostřed v podélném směru. Jako milovník historie jsem zjistil, že příčinou byl požár v 19. století. Navrhl jsem řešení za 750 tisíc, zatímco původní návrhy byly v řádu milionů.

 To mi udělalo jméno u památkářů, neboť jsem ctil jejich zásady, i na brněnském biskupství. Už jsem se toho nezbavil. Volali mě na další kostely i památky. Na Jihlavsku jsem řešil havárii v domě, ve kterém bydlela Božena Němcová v Polné. Tam jsem řešil i statické zabezpečení velkého farního kostela. Při rekonstrukci zámku v Lukách nad Jihlavou se postupovalo u jeho zabezpečení podle mého oponentního návrhu.

 V Jihlavě jsem zasáhl do statiky při rekonstrukci bývalého jezuitského gymnázia i jiných památkových objektů. Problémy jsem řešil i v Brtnici. Často jsem tehdy jezdil do Jihlavy a díval se na zoologickou zahradu z městského úřadu shora. V Brně jsem byl 11 let statikem při rekonstrukci Špilberku a výrazně zasáhl do statiky vily Tugendhat. Ve Znojmě jsem řešil statické zabezpečení kostela svatého Mikuláše a klášterního kostela v Louce atd. Památky mě velmi baví, a tak jsem polevil velice v psaní o ornitologii.

 Přesto na závěr těžká otázka z ornitologie: který pták je vám nejmilejší?

 Odpověď není tak těžká. Obecně jsou to na průtahu cizí bahňáci pro jejich nesmírnou rozmanitost a zajímavé hlasy. Z hnízdících druhů to byl bahňák vodouš rudonohý. Líbil se mi jeho tok, jeho hlas i jeho vznášení při dosednutí ­ je trochu jako anděl. Ti tam přestali hnízdit. Pak to byla potápka černokrká ­ stal jsem se jejím znalcem. No a potom přišel moták pochop jako nový druh. U něho se mi líbily jeho svatební lety. Navštěvoval jsem a fotografoval jeho hnízda ve všech stadiích ­ na opakované kontroly nebyl choulostivý."

 Jiří Varhaník

_____________________________ 

 Ornitolog a odborník na statiku Ing. Vladimír Fiala se narodil v roce 1922. Do svého desátého roku žil v Novém Městě na Moravě, poté čtyři roky v Olomouci a od roku 1935 v Brně. Už jako olomoucký skaut se zúčastnil jamboree v Polsku, při kterém se dostal i k Baltskému moři.

 Za mobilizace v září 1938 se přihlásil jako dobrovolník na hlídání trati z Nového Města do Veselíčka jako někteří další sokoli, orli i skauti. Při jedné obchůzce po trati ho těžce zasáhla zpráva o podepsání Mnichovské dohody.

 Na 1. reálném gymnasiu v Brně maturoval v roce 1940. Vysoké školy byly od roku 1939 zavřeny. Vybral si proto dvouletý abiturientský kurz na Vyšší průmyslové škole stavební. Hned po maturitě ho poslali do totálního nasazení v Rakousku, kde strávil tři roky.

 Po válce se přihlásil na VŠ stavební: "Ale po návratu z totálního nasazení jsem dostal exémy na rukou a nohou. Nemohl jsem rýsovat a rozmýšlel se, zda stavařinu nezaměním za studium historie. Pak jsem to však překonal a dokončil stavební inženýrství."

 Od roku 1949 pracoval jako statik v brněnském Stavoprojektu, ve kterém se zúčastnil i projektu na autobusové nádraží v Brně u Grandu. Od roku 1951 až do důchodu v roce 1984 působil v Keramoprojektu jako statik při projektování závodů stavebního průmyslu.

 Jako ornitolog jezdil od roku 1953 mapovat ptactvo na unikátní lokalitu Náměšťské rybníky, kde strávil v souhrnu do roku 2008 kolem 1800 dní. Ve své práci navázal na pozorování předchůdců. Opsal si z deníků významného moravského ornitologa Václava Čapka části týkající se Náměšťských rybníků z let 1885 až 1924, navázal i na jeho meziválečné žáky Smítala a Mrázka ­ preparátora Zemského moravského muzea.

Diskuze k článku