Na začátku podzimu oslavil jihlavský fotbalový klub FC Vysočina šedesát let od svého založení. Jedním z mužů, který stál u zrodu klubu byl Robert Birnbaum, který se zároveň stal prvním gólmanem ve "vysočinské" historii.

 Jako aktivní sportovec jste byl fotbalový brankář. Vzpomenete si, kdy jste se naposledy postavil mezi tři tyče?

 Tak to už bude dávno. Tuším, že to bylo v roce 1964. Bylo mi třicet pět let a hrál jsem za Puklice.

 Narodil jste se v Puklicích. Začínal jste zde s fotbalem?

 Ne, fotbal jsem začal hrát jako patnáctiletý na průmyslovce v Brně v roce 1943 a hned jsem se postavil do branky.

 Věnoval jste se na škole i jiným sportům?

 Hodně mě bavila lehká atletika. V rámci tehdejších středoškolských her jsem běhal krátké tratě. Nejraději jsem měl sprint na 100 m.

 Po vystudování školy jste se vrátil do Jihlavy?

 Ano, v roce 1947 jsem nastoupil ve fabrice Pal, což byl předchůdce Motorpalu. Začínal jsem v prostorách továrny pod znojemským mostem, tam kde dneska stojí Citypark. Hned na podzim tohoto roku na popud Dr. Kotouna a Ládi Póla byla založena fotbalová jedenáctka.

 Začali jste hrát nějakou soutěž?

 Kdepak. Byli jsme nejprve neregistrovaní. Hráli jsme pouze za fabriku. Jezdili jsme na zápasy do Autopalu Nový Jičín a do sesterských podniků. Až další podzim v roce 1948 byla založena Závodní sokolská jednota Pal a my jsme se přihlásili do soutěže. A tento oddíl byl vlastně prazákladem dnešního FC Vysočina.

 Vytvářela tenkrát fabrika podmínky pro sport?

 V té době určitě. Bylo těsně po válce a všichni byli doslova nažhaveni, aby se něco dělo. V Jihlavě byl již oddíl SK a právě náš klub byl pro ně jakousi konkurencí.

 Jaký byl tehdy herní systém?

 Nejdříve se hrálo v roce 1948 podle sovětského vzoru jaro - podzim bez nároku na postup, poté se přidalo navíc jaro a od roku 1949 se začala hrát řádná soutěž systémem podzim - jaro. Začali jsme ve II. třídě, což byla tehdy nejnižší soutěž a hned po prvním roce jsme postoupili do I. A třídy.

 S jakými týmy jste se v soutěži potkávali?

 Soutěž byla dobře obsazená, hrály zde Okříšky, Jaroměřice, Slavonice, Dačice, Moravské Budějovice, Rokytnice, Kojetice, nebo Bedřichov.

 Jedná se i o vzdálenější města. Jak to?

 Přestože se jednalo o nejnižší soutěž, tak kopírovala tehdejší krajské uspořádání. Okresní soutěže ještě neexistovaly, takže šlo o jakousi meziokresní soutěž.

 Kde jste hráli domácí zápasy?

 Hráli jsme na "starém" SK, tam jak je nyní autobusové nádraží. Bylo zde menší pískové hřiště s brankami do ulice Fritzova a na druhé straně k dnešní VOŠ. Později se hřiště otočilo, takže branky byly k nemocnici a na straně kde je hlavní budova nádraží.

 Jaké zde bylo v té době zázemí?

 Nic tam nebylo, pouze dřevěné kabiny. Ale ty nebyly naše. Věci na utkání jsme si přinesli, odehráli zápas a zase jsme si museli všechno odnést do fabriky, protože kabiny patřily SK.

 Dostávali jste za zápasy nějaké odměny?

 V žádném případě. Po zápase jsme nedostali ani párek s limonádou. A to se vždycky říká, když vidíme jaké platy berou dnešní hráči, že se dříve hrálo pouze za ten pověstný párek.

 Na tréninky a na zápasy jsem chodil z Puklic pěšky a po zápase zase pěšky zpátky, protože jsem neměl žádný dopravní prostředek a autobusy tenkrát mnoho nejezdily.

 Když jsme odehráli dobrou sezonu, tak jsme za odměnu byli fabrikou pozvaní do restaurace Tři hrozny, kde pracoval příznivec našeho fotbalu Ruda Pech a tam jsme dostali večeři.

 Podílel se Pal na nákupu sportovního vybavení?

 Tak to ano, koupili kopačky, dresy a míče. My jsme vlastně ani nic jiného nepotřebovali. O nějaké rehabilitaci se nám mohlo jenom zdát. Fabrika podporovala ještě klub boxu a Základní rekreační tělesnou výchovu (ZRTV), což byl předchůdce dnešní Asociace sportu pro všechny (ASPV).

 Zmiňujete boxery, kde měli zázemí? Tento sport nepatří v Jihlavě k nejpopulárnějším.

 Kluci boxovali v Dělnickém domě v hlavním sále a tehdy na ně chodilo docela dost diváků.

 Vyhýbala se vám jako brankáři zranění? V současné době došlo k několika vážným poraněním gólmanů a většinou na hlavě. Zkušenost s vážným úrazem má i reprezentační brankář Petr Čech.

 Pamatuji se, že jsme jednou hráli v Havlíčkově Brodě zápas I. A třídy a tam mě zranil jakýsi Bína, což byl pěkný "řízek". Skočil jsem mu pod nohy a on ještě kopl a vyrazil mi sanici. Předseda klubu mě dovedl do nemocnice, tam mi sanici zdrátovali a poslali mě domů. Je jisté, že domů do Puklic jsem šel pěšky.

 Jak jste postupně procházeli soutěží?

 První rok jsme odehráli ve II. třídě a výsledky se po sezoně anulovaly. V sezoně 1950/51 jsme postoupili do I. třídy. Já jsem v roce 1951 jako dvaadvacetiletý narukoval na vojnu a hrál jsem za PDA Karlovy Vary. Tam jsem chytal dva roky a když jsem se vrátil zpátky tak byly brankářské posty obsazené. Přestoupil jsem do Puklic, které o mě měly velký zájem a chytal jsem tam. Hned první sezonu jsme hráli kvalifikaci o I. B třídu s Novým Městem na Moravě a s Velkým Meziříčím a neuspěli jsme.

 Hráli jste tedy pouze okresní přebor?

 Později se nám podařilo na jeden rok postoupit do I. B třídy, ale hned po sezoně jsme opět sestoupili, takže do roku 1964, kdy jsem s fotbalem skončil jsme hráli pouze okresní přebor.

 V Puklicích měl tehdy sport zelenou, že. Dodneška se ještě zachovaly zbytky mantinelů na hokejovém hřišti.

 Ano, hokej se hrál v zámeckém parku vedle fotbalového hřiště. O sport se v Puklicích starali pouze tři lidé. Pánové Kabelka, Štibich a já. Dělali jsme všechno, natahovali jsme sítě před zápasem, lajnovali, sháněli hráče a ještě jsme hráli.

 Vzpomenete si, zda jste s týmem Palu, nebo na vojně hrál proti nějakému známějšímu soupeři, např. v pohárech, nebo v přípravě?

 Proti vyloženě známým celkům jsme nehráli. Vím, že jsme sehráli přátelská utkání s Táborem, který hrál tehdy druhou ligu a na vojně jsme hráli proti Hradci Králové přátelský zápas za který nastupoval legendární Josef Bican.

 Kolik jste dostal od nejlepšího střelce 20. století branek (titul byl Bicanovi udělen v roce 1997 společně s Pelém a Uwe Seelerem - pozn. redakce)?

 Prohráli jsme 6:1 a Bican se do mé branky trefil třikrát a to už mu bylo čtyřicet let!

 Tak to nebylo vůbec špatné, tři góly za zápas dával Bican běžně. Bylo mnoho brankářů, kteří od něj v jednom zápase inkasovali vícekrát.

 Jistě, Bican byl pan fotbalista. Nestřílel sice nějaké velké rány, ale dovedl bezchybně své střely umisťovat. Hrát proti němu byl můj největší zážitek ve fotbalové kariéře.

 Sledujete dnes fotbalové dění?

 Jistě, na Vysočinu chodím pravidelně, mám permanenku. Mám radost, že se jim daří jednak výsledkově, ale v poslední době se zlepšil i herní projev. Zvláště zápas se Zenitem Čáslav se musel každému divákovi líbit.

 A nedrží výsledkově Vysočinu pouze jeden fotbalista - Faldyna?

 Faldyna je velmi dobrý hráč. Vedení klubu bude muset za něj přes zimu ulovit nějakou adekvátní náhradu.

 Jakým jiným fotbalovým klubům fandíte?

 Jsem Slavista, takže sešívaným. Fandění Slavii jsem asi zdědil po otci, který byl jejím velkým fanouškem. Ze zahraničních klubů fandím Chelsea, protože tam chytá Petr Čech a Juventusu, kvůli Nedvědovi. Ale Juventusu jsem fandil už jako malý kluk.

 Který český brankář se vál líbí v současné době? Petr Čech?

 Čech je určitě dobrý brankář, ale v současné době je trochu v útlumu. Zítka, nebo Drobný ho plnohodnotně nahradí. Zítka své umění dokázal proti Slovinsku, když chytl dvě vyložené šance.

 Styl chytání se od dob vašeho působení ve fotbale asi výrazně změnil.

 Určitě, fotbal šel rychle dopředu. Chytání dnes a v době před padesáti lety se nedá vůbec porovnat. Vemte si třeba vybavení - my jsme chytali v podstatě do holých dlaní a dnes mají brankáři perfektní rukavice s přísavkami. V Puklicích neměl každý hráč ani vlastní kopačky. Kdo přišel dřív, vzal si ty lepší a kdo přišel později měl smůlu. Mě vždycky spoluhráči říkali - stojíš jenom v brance tak ti stačí ty nejhorší kopačky.

 Těší vás, když některý náš fotbalista získá některou prestižní světovou cenu? Naposledy se to podařilo Petru Čechovi v roce 2005, kdy byl vyhlášen nejlepším brankářem na světě.

 Jistě, takové ocenění našich fotbalistů mě vždy potěší. Petr Čech šel po zranění s výkonností trochu dolů, ale tomu se nedivím. Já jsem byl taky po zranění opatrnější při vrhání se pod nohy útočníkům. Čech je velmi dobrý pozičně v brance, ale neovládá velké vápno. Nemá ten správný cit pro vyběhnutí.

 Mimo fotbalu jste se ještě věnoval cyklistice. Jak jste se k ní dostal?

 Oba mí synové se cyklistice věnovali, takže logickým vyústěním bylo i mé předsednictví v cyklistickém klubu Spartak. Klub jsem vedl v letech 1969 - 1979, vybudovali jsme zde Středisko vrcholového sportu mládeže, ve kterém jsme sdružovali cyklisty z celé Vysočiny.

 Bylo tehdy správné, že podobná tréninková centra mládeže vznikala?

 Zcela určitě ano, protože v dnešní době se k podobným projektům vrací. Možná v jiné formě, například mladí sportovci chodí do stejné školy a podobně. Jedná se o světový trend, od kterého se nedá uhnout.

 S celým vašim životem je spojeno také cvičení na sokolských sletech, později spartakiádách. Pracoval jste i jako cvičitel různých skladeb.

 Poprvé jsem cvičil na posledním sokolském sletu v roce 1948, po nich jsem absolvoval všechny spartakiády a v novodobých sokolských sletech jsem cvičil na dvou ze třech. Sice se již necvičí na Spartakiádním stadionu, vše probíhá v menších rozměrech na sousedním Rošického stadionu, ale potřebám sokolů plně vyhovuje.

 Jaká byla atmosféra na sletu v roce 1948?

 Byl jsem sice teprve devatenáctiletý kluk, cvičil jsem poprvé za muže skladbu "Věrni zůstaneme" a atmosféra, která panovala na sletu se nedala ničím nahradit. Možná se k ní přiblížily atmosférou spartakiády 1980 a 1985. Pro mě osobně však slet v roce 1948 znamenal vrchol.

 Vaše jméno bylo dlouhodobě spjato též s předsedováním v ZRTV.

Ano, od roku 1979 jsem pětadvacet let dělal předsedu okresního ZRTV a později ASPV, za což jsem v roce 1985 dostal stání vyznamenání. S partou nadšenců pro cvičení jsem organizoval okresní spartakiády v letech 1980 a 1985. A rozhodně se za tuto práci, zejména s mládeží, nestydím. Možná, že kdyby se dneska mládeži někdo věnoval tak jak jsme se jí věnovali my, bylo by méně kouřící, drogující a alkoholové mládeže.

 Domníváte se, že něco jako spartakiády dnes chybí?

 Chybí, a dost. Je pravda, že ASPV (Asociace sportu pro všechny) pořádá jednou za tři roky celostátní tělovýchovné slavnosti. Letos byly v Olomouci a vystupovali zde také sokolové se svými skladbami, ale masové vystoupení na sletech a spartakiádách to nenahradí.

 Cvičí se dnes?

 Jistě, cvičí se, my cvičíme pravidelně.

 Možná jsem se špatně vyjádřil. Cvičí dnes mládež?

 Ne. U nás v ASPV Spartak máme několik cvičebních skupin. Cvičí zde děvčata...

 Počkejte, říkal jste, že mládež necvičí!

 Děvčaty myslím ženy od čtyřiceti let výše. Muži necvičí prostná ale schází se u volejbalu a nohejbalu. Pokud se ovšem nacvičuje na celostátní tělovýchovné slavnosti, tak se "zmobilizujeme" a skladbu nacvičíme. Máme také další skupiny - jógu, nejstarší ženy a aerobik spojený s kulturistikou. Mládeže máme málo a nechodí ani rodiče s dětmi. Pro mladé jsou atraktivnější třeba míčové sporty.

 Ale nedostatek sportujících dětí hlásí všechny sportovní obory.

 Chybou dneška je, že se ze sportem začíná brzo. Dříve prošly děti nejprve sokolem, nebo ZRTV, získaly určitou všestrannost a obratnost a poté se rozhodly pro určitý druh sportu.

 Myslíte, že se tato situace do budoucna zlepší?

 Pevně tomu věřím. Lidé zjistí, že sport ke svému životu potřebují. Problém je samozřejmě i ve financích. Dříve se zaplatil členský příspěvek a mohlo se chodit do tělocvičny zadarmo. Dnes se všem provozovatelům sportovišť musí platit.

 Je situace ve sportu lepší na vesnici?

 Vůbec ne. Na vesnicích se vpodstatě nic neděje. Tam jsou rádi, že dají dohromady fotbalovou jedenáctku.

 Je situace se cvičením pro všechny lepší v cizině?

 V zahraničí je všechno na profesionální bázi. Na sportovní festivaly, jenž jsou na úrovni ASPV tzv. Gymnaestrády, se sjíždí nejlepší sportovci z celé Evropy a Ameriky, ale všichni jsou profesionálové cvičící např. gymnastiku pod hlavičkou Sokola. Děti tam však neuvidíte. Všichni jsou minimálně od patnácti let výše.

 Zůstane tedy většina mládeže do budoucna pouze u počítačů?

 Svět je dost přetechnizovaný. Obzvláště po revoluci všechno nabralo ještě větší tempo, ale věřím, že lidé dostanou rozum. Prostě pochopí, že musí pro své tělo něco udělat a své děti povedou od malička ke sportu.

 Jakou radu, jako nastávající osmdesátník, dáte lidem, aby se cítili, stejně jako vy zcela fit?

 Rada je jenom jedna. Lidé se nesmí sportu bát jako čert kříže. Je potřeba vyhledat tělocvičny, kterých je dost a dost je i zkušených cvičitelů a přijít a s chutí si zacvičit. Začít musí maminky a tatínci, kteří přivedou své ratolesti a začnou v nich pěstovat návyk ke sportu.

_____________________________________________

Robert Birnbaum * 20. března 1929 v Puklicích, kde také vyrůstal. V letech 1943 - 47 vystudoval průmyslovou školu v Brně. Po maturitě nastoupil do podniku PAL, kde strávil celý život. Postupně prošel konstrukcí, projekcí, pracoval jako asistent podnikového ředitele a před odchodem do důchodu byl vedoucím útvaru obrany.

 Celý život zasvětil sportu. V roce 1948 byl při založení fotbalového oddílu ZSJ PAL, předchůdce dnešního FC Vysočina. Od roku 1969 do roku 1979 byl předsedou cyklistického oddílu Spartak Jihlava. V letech 1979 až 1992 byl okresním předsedou ZRTV. Vedl okresní spartakiády v letech 1980 a 1985. Od roku 1992 je šéfem Sportu pro všechny Spartak Jihlava. V současné době je místopředsedou Regionálního sdružení ČSTV Jihlava. Je ženatý a vychoval dva syny.

 Vladimír ŠŤASTNÝ

Diskuze k článku