Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Je libo trochu životní filozofie, trochu zdravé sebereflexe a trochu dobrého divadla? Tohle všechno lze zažít současně v inscenaci Současně na Malé scéně Horáckého divadla.

Pohledy do sebe sama - někdy milé, někdy provokativní, a někdy skoro až bolestivé, si divák prožije při sledování nového představení jihlavské profesionální scény. Vyvolávat sebereflexi je jedním z podstatných cílů divadla (alespoň toho dobrého). Tady je ale tento efekt vlastně povýšen na samotný princip hry.

To může být někomu milé, pro jiného třeba až na hraně příjemnosti.  Každopádně je to zasahující a dráždivé, jak má silné divadlo být. A nic na tom nemění fakt, že zejména díky hereckému pojetí nezmizí lehký úsměv z divákových úst vlastně po celé představení.

Monodrama ruského herce a dramatika Jevgenije Griškovce (* 1967) s titulem Současně je jihlavským režijním debutem ředitele divadla, slovenského divadelníka Ondreje Remiáše.  Vlastně i on se nechal slyšet, že byl natolik zasažen silou Griškovcova textu, že jej  formou inscenace mimo původní dramplán sezóny předává dál.

Je to skutečně až s podivem, jak intimně dokáže autor hry konkrétními momenty zasahovat divákovo nitro. Vytahuje a pojmenovává situace, z nichž mnohé jste zkrátka sami někdy v minulosti zažili, anebo je třeba prožíváte právě teď. Konfrontací pohledu na chod světa očima dospělého člověka a dítěte se hra zavrtává do momentů, o nichž jste si ještě před chvílí mohli myslet, že jsou skoro výhradně vašimi intimními pocity a prožitky.

Ačkoli je vše úhledně zabaleno do jediného vyklidněného balíčku o komorním rozměru hodina deset, nenechá tento fakt diváka v klidu. Zároveň je tu jakoby setřena hranice mezi jednotlivými tvůrčími profesemi, jak je divák zvyklý je během inscenací vnímat.

Tady najednou vůbec nepotřebujete řešit, kolik z výsledného efektu má na triku autorův text, které gesto nebo výraz sem vnesl režisér či dramaturg a jakou šíři vkladu lze přisoudit vkusnému hereckému výkonu jediného aktéra, herce Lukáše Matěje.

Herecky se tu přitom vůbec netlačí na pilu. Matějův přístup by se snad dal charakterizovat jako přesná dávka roztomilosti, až „exuperovské“ zvídavosti a hravosti či dětské bezelstné naivity, s níž dospělý muž před vámi propírá zdánlivě zcela všední momenty a pocity ze svého života.

Ale nekoná se tu nějaké „zahlcení slovy“, jak se někdy v monodramatech stává. Lukáš Matěj jede zdánlivě „na civil“, jenže ono to tak docela není. To jen  míra herecké stylizace je pro třímetrovou vzdálenost od hlediště natolik přesná a decentní, že ji vlastně nevnímáte.

Bez „spojlerování“ ale snad lze prozradit, že i ten, komu v monodramatech někdy schází silnější prostor pro obrazové divadelno nebo pro změnu hereckých prostředků, si tady to své rozhodně najde. Především jemně vyladěná scéna vystoupení krále rokenrolu  je divadelní „eňo něňo“, které při premiéře vyvolalo potlesk na otevřené scéně zcela zaslouženě.

Jen zdánlivě banální

S přesností mistrů magie autor hry Současně trefuje pocity, které divák sám někdy zažil, anebo zažívá. Do mnohých z nich, pokud ne do všech, lze hravě vprojektovat vlastní konkrétní zážitky.

Prezentovaná témata přitom lze vzít jako cestu a dosadit ta svoje – třeba jak jste si jako kluk vyráběl dřevěný samopal a hokejky v dědově stodole a nikdo neřešil, že se při tom třeba pořežete, a jak se vám to potom v životě hodilo. Jak jste ve strejdově garáži v sedmdesátých letech objevili spousty nalepených fotek polooděných slečen. A jak jste si v dětství několik let úplně chybně vykládali nápis na jednom z jihlavských domů. Anebo jak už v dospělosti vydržíte často celé minuty koukat na fotografii na jakémsi starém náhrobku a snažíte se představit si realitu doby, v níž dotyčný žil svůj život podobně, jako ho dnes žijete vy.  

V tomto smyslu nejsou prezentované filozofické úvahy tematické dogma, nýbrž „návod“, co z vlastního života lze povýšit na téma ke zkoumání řádu a chodu světa, a taky sebe sama. Pak si člověk může třeba uvědomit, co se mu kdysi nelíbilo, a že teď se mu to „nelíbí jinak“.   

Možná jsou zkoumané momenty na první pohled až příliš banální (premiéra inscenace v HDJ se kupříkladu odbývala v době, kdy čeští političtí absurdmani ohlásili demisi vlády, vedle toho policie zadržela fotbalového megabafuňáře a v médiích se začaly zleva - zprava hystericky řešit ty skutečné „důležitosti“ dneška). Možná ale ve finále člověk zjistí, že právě daný přístup ke zkoumání řádu světa přes zdánlivé „obyčejnosti“ je ten důležitý, a možná dnes pro lidi spojující.

Z hlediska jihlavského divadelního provozu je velmi příjemné, že program Malé scény HDJ se stále výrazněji vymaňuje z polohy jakési „pohádkové Popelky“ pro všelijaké drobnosti, že byl celkovým přístupem a dramaturgií povýšen na souběžný program k provozu  Velké scény.

Inscenace Současně se tu plnohodnotně zařadila vedle již uváděné silné Šimákovy inscenace 3100° Celsia mé krve (téma vyznavačů islámského státu očima jejich matek). Vlastně k ní může být i svého druhu protivahou v zase trochu jiném úhlu pohledu na svět. 

Diskuze k článku