Pavel Bajer
komunální politika
tel.:+420 567 578 036
mobil:+420 736 194 030
bajer@jihlavske-listy.cz

Drobná, vrásčitá žena usedá na vyvýšené pódium scény jihlavského divadla Na Kopečku. Vypadá zcela všedně. Přesto je nevšední. Nikdo by na první pohled neřekl, že je to jedna z posledních žijících československých vězenkyň sovětského gulagu z doby Stalinovy hrůzovlády.

Živým vyprávěním vtahuje své posluchače do děje. Vypráví nesmírně poutavě a emotivně. Při vzpomínkách na prožité útrapy se chvílemi směje a vtipkuje, podruhé pláče a těžko nachází dalších slov.

Věře Sosnarové je 84 let. Podle svého vyprávění strávila skoro 20 let v sovětských nápravných táborech. Za své útrapy však nebyla doposud odškodněna, protože o jejím věznění chybí záznamy. S výjimkou její mladší sestry Nadi není nikdo, kdo by jí to dosvědčil.

Odvlečenado Sovětského svazu

Bylo 17. května 1945. Několik dní po osvobození. „K nám do baráku přijel gazík a na něm seděli dva takoví oficíři…,“ popisuje své zatčení V. Sosnarová. Jednalo se o důstojníky zvláštní jednotky sovětské vojenské kontrarozvědky. Věře Sosnarové bylo tehdy 14 let.

Zatkli jí spolu s matkou a devítiletou sestrou Naďou v jejich brněnském bytě. Jako důvod uvedli, že její matka pocházela z Ruska, odkud uprchla v roce 1922 před bolševiky. „Ty jsi nikdy nebyla Čechoslovačka. Jsi občankou Sovětského svazu,“ tak měli zdůvodnit její matce zatčení. Dcery zatkly s ní, protože otec od nich již dříve odešel.

Následoval přesun k výslechu a zařazení do transporu, směřujícího do Gulagu na Sibiř. Během cesty vypráví, že byla poprvé znásilněna sovětským vojákem středoasijského původu. Za několik týdnů byly u cíle cesty. „V lese, tajga se tomu říká, jsme zastavili. Vyházeli nás z vlaku. Lesem jsme šli asi šest kilometrů do toho tábora,“ líčí své první okamžiky na Sibiři.

Netušila ještě, že v Sovětském svazu nedobrovolně stráví skoro 20 let svého života.

Život v lágru a smrt matky

Jejich novým domovem se staly dřevěné vězeňské baráky. Byla v nich neustálá zima, ačkoliv se v nich topilo ve velkých kamnech. Pracovali především v lesích, kde káceli stromy, a to až 12 hodin denně.

Navíc museli snášet násilí ze strany dozorců, kteří za sebemenší provinění vězně tvrdě trestali, v některých případech i popravovali.

V lednu 1946 zemřela Věře Sosnarové matka. Z prožitých útrap se pomátla. „Tak spím a teď cítím něco studeného a ona matka se sekerou nad hlavou. Já jsem ji chytla za ruku a říkám: Mami, co děláš,“ popisuje tragické okamžiky V. Sosnarová. Podle jejího vyprávění matka nakonec se sekerou zaútočila na bachaře. „Oni ji na místě zastřelili,“ se slzami v očích vzpomíná.

Po smrti Stalina se podle vyprávění situace vězňů postupně lepšila. Po několika letech byla spolu se sestrou přidělena do slévárny. Žít mohly spolu v komunálním bytě. Byly však stále pod dohledem tajné bezpečnosti. Stále se obě toužily vrátit zpět do Československa.

Návrat za slib mlčenlivosti

K návratu do Československa sestrám nakonec pomohl pracovník KGB, který na práci v továrně dohlížel. „Přišel z Moskvy. Jmenoval se Trifonov a choval se k nám velmi slušně. Dozorci se nás od té chvíli nesměli ani dotknout,“ pokračuje Sosnarová. Spolu se sestrou se snažily na něj stále apelovat, aby je pustili zpět do Československa.

Nakonec jim pomohl bratr onoho Trifonova. Byl předsedou kolchozu, který měl shodou okolností za partnera jedno JZD nedaleko Znojma. Na přímluvu Trifonova bratra je ono JZD přijalo v roce 1965 jako levnou pracovní sílu.

Bylo jí 34 let a vážila 37 kilogramů. Až do roku 1974 musela každý měsíc pod hrozbou deportace do SSSR podepisovat, že bude o gulagu navěky mlčet. Poprvé mohla promluvit až po listopadu 1989. Na základě jejího vyprávění vyšla kniha Krvavé jahody.

Odškodnění za dlouhá léta věznění se Věra Sosnarová nikdy nedočkala. Naopak, objevily se o jejím příběhu pochybnosti.

Syn vězně gulagu Bystrov jí neuvěřil

Vladimír Bystrov byl český novinář a publicista ruského původu. Jeho otec Nikolaj byl vězněný v Gulagu. V. Bystrov se věnoval problematice československých občanů zavlečených do SSSR. Po seznámení se s příběhem Věry Sosnarové začal o jejím osudu pochybovat. Své vývody shrnul v článku, který uveřejnil v roce 2009 v Lidových novinách pod názvem Média: Políček pravým obětem gulagu.

Hlavní slabinu viděl v tom, že jediný, kdo může potvrdit Věře Sosnarové věznění v Gulagu, je pouze její mladší sestra.

„Nikomu neukázala víc než opis rusky psané pracovní knížky spolu s povolením vjezdu do Československa k trvalému pobytu a korespondencí kolem přiznání českého občanství. Objevili se sice mecenáši ochotní osobně s ní vyjet do Ruska pátrat v archivech, což odmítla, a všichni to chápali jako bázeň z návratu na místa neblahých vzpomínek,“ uvádí Bystrov ve svém článku. Podle něho se Věra Sosnarová mohla do gulagu dostat pouze na základě předchozího odsouzení, o kterém se nikdy nezmiňovala.

Na základě toho dospěl Bystrov k názoru, že do roku 1947 byla V. Sosnarová v táboře internovaných zajatců pravděpodobně na Uralu. Po roce 1947 byla podle Bystrova normální zaměstnankyní kombinátu Sojuzazbest.

I pokud by Bystrovovy závěry byly pravdivé, v žádném případě nezmenšují utrpení této životem velmi tvrdě zkoušené ženy.  

Diskuze k článku