Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Jihlavský rocker Petr Štěpán se v září vydáním vzpomínkové publikace vrátil k éře punkové kapely Hrdinové nové fronty.

Petře, v poslední době se na Facebooku vyrojila řada archivních fotek z „pravěku“ jihlavského punku. Takže to už byla předzvěst chystané knížky a vzpomínkového trojalba? 

 Je to obráceně, vyvolala to skutečnost, že se blížilo to výročí. Člověk si přece jen řekne, že třicet let je kus života a že to chce oslavit.

Jak knížka a trojalbum vznikaly a co z atmosféry Jihlavy osmdesátých let reflektují?

Pracoval jsem na tom asi rok. Nejvíc je tam samozřejmě těch dobových věcí, ve kterých jsme vyrůstali, dospívali, hráli, skládali a žili. Ale jsou tam i věci, které třeba přišly až po kapele, protože ta má určitý přesah až dodnes. Anebo ty, ze kterých se skupina zrodila a které jejímu vzniku předcházely. O tom je knížka asi nejvíc. Píšu to jen sám za sebe, nenazval bych tu knihu asi dokumentem, protože je to hodně emotivní a osobní záležitost. Jako bonus jsem sepsal veškeré texty nahrávek, které jsme v té době, v letech 1985 – 88, udělali.

Takřka pravidelně přicházíš s archivními kompilacemi svých kapel, často i s raritními dobovými nahrávkami. To musíš mít pečlivě vedený archiv?

Já jsem trochu archivář, tyhle věci si vedu a schraňuji. Nicméně třicet let je dlouhá doba a spoustu věcí už si nepamatuji, což v té knize taky uvádím. Byly dva prameny, ze kterých jsem čerpal. Jednak to byly moje rozhovory s bratrem (pozn. red.: bubeník Pavel Naci Štěpán) a jednak – my jsme v té době jako punková komunita v Jihlavě vydávali takový samizdat. Magazín by bylo příliš silné slovo, byly to zprávy psané různě jenom na stroji, kam se sepisovaly události.

Ten samizdat se jmenoval Punk Maglajz. A ten mi teď strašně pomohl, protože pár čísel se podařilo uchovat a já jsem vzal ty dobové záznamy a přepsal je, jenom jsem třeba opravil překlepy nebo chyby v názvech. Tam jsem dohledal, kdy byly jaké koncerty, kdy jsme vystupovali, tam bylo vše zaarchivováno. Moc mi to pomohlo dát věci dohromady - jsou to vlastně původní reportáže, napsané takovou tou hrubou mluvou.

A kdybys měl triviálně říct, proč tehdy tři kluci v prostředí Jihlavy založili punkovou kapelu? To přece v osmdesátkách docela zavánělo průšvihem…

Punk jako hudební směr byl samozřejmě pronásledovaný a nesměl se hrát. Pankáči byli řezaný jak žito. My, přestože jsme věděli, do čeho jdeme, jsme nechtěli podstupovat ten kolotoč přehrávek, povolování a předkládání skladeb, aby se mohly hrát. Ne, stáhli jsme se do staré prádelny, tam jsme si dali aparáty, řekli jsme si, že to zkusíme svojí cestou, a tímhle způsobem kapela Hrdinové nové fronty vznikla. Protože jsme chtěli volnost a svobodu v tvorbě i v hraní.

Připomeň, kde byla ta stará prádelna?

Ta stará prádelna byla v domku našich rodičů v Červeném Kříži, kde jsme začali s podporou našich rodičů, protože oni byli na naší straně. Vždycky nám ve všem vycházeli vstříc a podporovali nás, o tom v knize taky píšu. V té prádelně jsme mohli mít tu zkušebnu vybudovanou a tam jsme se nejvíc scházeli. Mohli jsme si sem vodit své kamarády, máma nám vždycky udělala čaj a upekla buchty…

To je zajímavá představa – pankáči ve zkušebně s buchtami od maminky! 

Jo jo. Když maminka loni umřela, hodně lidí bylo smutných. Naše máma byla prostě poklad. A otec taky. On to nedával tak najevo, ale kdyby mu to vadilo, tak bychom tam ten kravál dělat nemohli. Takže tam jsme se scházeli, tam jsme hráli a nikdo nemohl vědět, jak to všechno dopadne. Tu kapelu jsme brali poctivě a byl to určitý smysl našeho fungování. Mohli jsme se sami prezentovat… Zatímco většina punkových kapel zpívala o holkách a pivu, my jsme šli do toho společenského konfliktu.

Diskuze k článku