Jihlavský kulturista léto neřeší a připravuje se na mistrovství světa.
 

 Pokud z nebe nepadají provazce vody a oblohu nebičují blesky, vybízejí současné tropické teploty k ležení u vody či výletům do přírody.

 Dvacetiletý jihlavský kulturista Jindřich Musil z Kamenice si ovšem těchto radovánek příliš neužije. Zavřený ve fitness centru zvedá těžké váhy, aby vypiloval co nejlepší formu na prosincové mistrovství světa juniorů v maďarské Budapešti. „Chtěl bych přivézt medaili,“ řekl v rozhovoru pro JL.

 Venku panuje vlna veder a vy makáte v obležení posilovacích strojů. Někomu to může přijít přinejmenším hodně zvláštní.

 Co vám na to mám říci? Jdu si za svým cílem, v hlavě nemám nic jiného. Celý tento sport je nemoc a já jsem jím posedlý.

 Údajně posedlý jste také úspěchem na šampionátu. Toužíte po zlaté medaili?

 Po zlaté přímo ne, ale chtěl bych se umístit mezi nejlepší trojicí. Záleží, v jaké kategorii budu soutěžit. Státní trenér se mě ptal, zdali bych nechtěl startovat ve váze do pětasedmdesáti kilo. V klasické kulturistice bych musel na svoji výšku vážit maximálně třiasedmdesát kilo. Teď mám zhruba třiadevadesát kilo, takže uvidíme, jak to půjde v dietě.

 Bývalý jihlavský závodník Lukáš Topinka je dvojnásobným juniorským mistrem světa v klasické kulturistice. Chtěl byste se mu vyrovnat? 

 Samozřejmě. Mohl bych ho i překonat třemi zlatými medailemi, protože juniorská kategorie byla prodloužena do třiadvaceti let. Pravděpodobně se mi to nepovede, ale motivace je to obrovská. K Lukášovi vzhlížím. Vím, co musel na cestě k úspěchu podstoupit.

 Topinka je vaším trenérem. Konzultujete spolu hodně věcí?

 Lukáš mě drží nad vodou. Je to trenér, jak má být. Konzultujeme spolu především věci týkající se diety a tréninku.

 Kolikrát týdně trénujete?

 Pětkrát až šestkrát. Na objem je to dost, ale to záleží na každém závodníkovi. Je to individuální věc. Někdo hodí třikrát, já šestkrát. Trénink mám rozdělený na menší a větší partie a vyhovuje mi to.

 Kterou část tréninku máte nejméně rád?

 Určitě trénink nohou. Ten je drsný a tvrdý. V Jihlavě jsme tím známí.

 Jakou tréninkovou fází nyní procházíte?

 Nacházím se v objemové fázi a pomalu se začínám připravovat na dietu, která mi začne v srpnu. Kvalitně se stravuji víceméně celý rok v podobě kuřecích prsou, brambor nebo rýže, ale teď se to snažím mírnit.

 Čeho se týká ona dieta?

 Hlavně způsobu úpravy stravy. V dietě se jede převážně na vodě. Z pětadevadesáti procent se jídelníček skládá z kuřecích prsou bez soli nebo koření a nesmí chybět rýže.

Takové jednotvárné stravování musí člověku lézt na mozek.

 Člověk to nevnímá. My kulturisté říkáme, že jsme jako stroje a jdeme přes mrtvoly. Nad takovými věcmi nepřemýšlíme.

 Určitě je zapotřebí pevná vůle. Jak zvládáte situace, kdy dostanete chuť na něco nezdravého?

 Když jsem začínal se cvičením, byl jsem hubeňour, takže jsem se takový věcem nevyhýbal. Nedělalo mi to problém. Dal jsem si třeba čokoládu a pak jsem ji vyběhal. V současnosti chuť na sladké nebo slané ani nemám. Samozřejmě, že občas lehce ujedu, ale nejde o nic vážného.

 Co na to říká vaše okolí?

 Tak rodina si na to zvykla. Tedy kromě babiček, které to pořád nechápou. Zvykli si také moji blízcí přátelé z fitka nebo Kamenice, odkud pocházím. Všichni vědí, že pořád řeším jídlo a vozím si ho s sebou. Snažím se dodržovat pravidelnou stranu. O tom to celé je.

 Nejen jídlo, ale také příprava musí stát spoustu peněz. Pomáhá vám nějak svaz?

 Vůbec. Něco takového v České republice neexistuje. Jediná má podpora jsou volné vstupy do fitka, ve kterém trénuji.

 Takže kulturistika je pro vás hodně drahým koníčkem.

 Když laicky spočítám jídlo plus doplňky stravy, vychází mi to zhruba na osm tisíc korun za měsíc.

 Je pravda, že jsou kulturisté tak trochu narcisové?

 Nechci nikoho hanět, ale určitě to je způsob narcismu. Kulturisté trochu musejí být zahledění do sebe.

 A co teorie o čistotě tohoto sportu?

 Vypadám, že jsem špina­vý?(smích)

 To určitě ne. Myslel jsem otázku dopingu.

 Já vím, řekl jsem to schválně. (úsměv)

 A váš názor na toto téma?

 S kulturistikou se to táhne odjakživa, stejně jako se silovým trojbojem. Jde o to, že u kulturistiky je to nejvíce na očích, protože vidíte svaly.

 Třeba u atletiky, kde si myslím, že se to také z velké části děje, si toho člověk tolik nevšimne. To samé cyklistika… Můj názor je takový, že na vrcholové sportovní úrovni je doping všude.

Diskuze k článku