Pavel Bajer
komunální politika
tel.:+420 567 578 036
mobil:+420 736 194 030
bajer@jihlavske-listy.cz

Je jí teprve 18 let, ale její život by již nyní vydal na knihu. Annu Abramchuk z poklidného života studentky vytrhla ruská agrese, která zachvátila její rodnou Ukrajinu. 
Nyní pracuje v Jihlavě a studuje. Navíc působí jako aktivní členka a zástupkyně předsedkyně Ukrajinské rady Kraje Vysočina. 
Se sympatickou mladou slečnou jsem se sešel v redakci Jihlavských listů. I přes své mládí působí velice dospěle. Spíše jako by jí bylo 30 a ne 18 let. Hovoří velice dobrou češtinou s minimálním přízvukem. Čeština podle ní není na porozumění těžký jazyk. Za velmi těžkou však považuje gramatiku. 

Anna v podstatě dělá jakýsi most mezi českou a ukrajinskou komunitou na Vysočině. I přes svoji viditelnou vysokou inteligenci působí velice skromně. Z jejího pohledu je cítit obrovská energie, zároveň i smutek. 
„Pocházím z města Brovary v Kyjevské oblasti. Je to takové trošku větší město než Jihlava, máme 100 tisíc obyvatel. Je to takové fajn městečko,“ vzpomíná na své rodiště. 
Předtím neměla žádný kontakt s českým prostředím. Zvrat v jejím životě znamenal únor 2022. Tehdy Rusko bez vyhlášení války napadlo Ukrajinu. Spolu se svými rodiči a dvěma sestrami před válkou utekla. „Dalo by se říci, že to bylo rozhodnutí na poslední chvíli. Říkalo se, že Kyjev má tři dny a potom padne…,“ popisuje. 

Ve zmatku prvních dnů války se dostali do Kyjeva. Odtud pokračovali do města Černovcy u rumunské hranice, kde měla matka Anny přátele. Tam se rozhodovali, co dál. 
„Tatínek chtěl jet do Ameriky. Maminka říkala, že dál než do Polska nepojedeme. Já jsem nikam jet nechtěla,“ přibližuje.  
Nakonec jim pomohl otcův kamarád. Přes Facebook našel rodinu ve Velkém Beranově, která napsala, že přijme Ukrajince. Do České republiky přijeli autobusem 9. března ráno. Ve Velkém Beranově strávili rok. Nyní už dva roky žijí v Jihlavě. 

Problém s češtinou 
Česky se Anna nejprve učit nechtěla. Myslela si, že budou s rodinou v Čechách tak půl roku a potom se vrátí na Ukrajinu. Navíc si dodělávala on-line ukrajinskou školu. 
Jenže se nakonec ukázalo, že válka rychle neskončí. V té době musela Anna spolu se svými sestrami docházet na českou základní školu ve Velkém Beranově. Jelikož se Anna Abramchuk připravovala na studium na české střední škole, musela se naučit i česky. Měla zhruba půl roku na to, aby zvládla jazyk, který neznala. 

Hodně jí v tom pomohli velkoberanovští učitelé. Byli tam jako Ukrajinci sami a učitelé se jim věnovali. Říká, že ve škole byl úžasný kolektiv učitelů. 
Naopak si moc nerozuměla s českými spolužáky. A to nejen na základní, ale později i na střední škole. Moc se s ní nebavili. Neví však proč. „Všichni mě ignorovali a bylo to až do konce. Když jsem už česky mluvila, tak asi byli zvyklí, že s nimi moc nekamarádím,“ přemýšlí. 

Rozdílné školy
Anna na Ukrajině vystudovala 11letou základní školu, kterou kvůli válce dokončila on-line. Na rozdíl od té české to je v podstatě základní škola spojená se střední. Po absolvování 11. třídy se pak žáci mohou hlásit na univerzitu. 
„U nás se 11 tříd považuje za ukončené střední vzdělání, jako kdybychom měli u vás střední,“ potvrzuje. Zatímco na Ukrajině byla v 11. třídě, u nás začala studovat střední školu v Moravských Budějovicích, kterou však nedokončila. 
Škola byla pro ni příliš daleko. Nyní si dělá v Praze kurz asistenta pedagoga. Zároveň pracuje v Centru pro integraci cizinců v Jihlavě (CPIC). 

Po válce se chce vrátit na Ukrajinu a tomu i přizpůsobuje studium. Proto jí stačí, že má uzavřené střední vzdělání na Ukrajině. „Moc ráda bych se vrátila, ale nevíme, jak to dopadne. Když se nevrátím, tak si tu udělám nostrifikaci,“ dokládá. 
České vzdělávání jí přijde delší než ukrajinské. To však podle ní není na závadu, protože v Čechách máme více času se něco naučit. 

Se staršími si rozumí
V loňském roce vznikla Ukrajinská rada Kraje Vysočina. Anna se s Ukrajinci nejprve moc nestýkala. Do práce ukrajinské komunity se zapojila poté, když byla v Praze na akci k prvnímu výročí ruské agrese. A oslovilo ji to. 
Poté náhodně našla na Facebooku výzvu k výrobě zákopových svíček v Ukrajinském domě. Nyní je každé pondělí dělají v Centru humanitární pomoci na Okružní ulici 13.  

„Šla jsem vyrábět zákopové svíčky a docela se mi tam líbilo. Potom hledali člověka, který bude jako administrátor. Bude pomáhat, bude mít na starosti sociální sítě atd.,“ vysvětluje. 
Ačkoliv si myslela, že ji jako nezletilou nevezmou, tak uspěla. Nějakou dobu pracovala jako administrátor v Ukrajinském domě. 
Začala pro ukrajinskou komunitu dělat sociální sítě a komunikovat s lidmi. Nyní se více než rok podílí na pořádání různých akcí a aktivit v Ukrajinské radě. To, že je v podstatě sama mezi staršími dospělými lidmi, jí vůbec nevadí. Naopak. „S mládeží většinou ani nemám o čem mluvit, protože máme různé zájmy a pohledy,“ podotýká. 

Děti má stále ráda
Své komunitě Anna pomáhá bezplatně jako dobrovolnice. Dobrovolnictví nyní nevnímá jako činnost, ale jako styl života. 
„Nevím, co bych dělala jiného. Nedokážu si představit, že bych si jenom sedla a studovala nebo pracovala. Musím pořád něco dělat a stále mi připadá, že dělám málo,“ skromně dokládá. 
Říká, že chtěla vždycky dělat učitelku. Nyní ji ale baví i práce s lidmi, kterou dělá v CPIC.  

„Nevím, jestli budu dělat nějakou sociální nebo veřejně správní činnost či pedagogiku. Nejsem si moc jistá, ale děti mám pořád ráda,“ skromně podotýká. 
Rozhovor s Annou jsme dělali v době, kdy americký prezident USA Donald Trump načas zastavil pomoc Ukrajině. Anna má jasno, že tím dává najevo, na čí straně stojí. 
„Já jenom doufám a pevně věřím, že s tím bude Evropa něco dělat. Když nás v tom necháte samotné, tak dál bojovat budeme, ale nebude to dlouhé,“ emotivně dodává.  

Diskuze k článku