Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

 Poněkud nesnadné to nejspíš bude mít u jihlavského divadelního publika nová inscenace klasické tragédie Faust.

Hned v úvodu úvahy nad ní se lze odpíchnout od dvojznačné skutečnosti, že doslova od veřejné generálky někteří diváci opouštěli představení už po první půli (dokonce i během ní), na druhou stranu ovšem od publika v zaplněném sále sklidilo při děkovačce po premiéře dlouhý aplaus vestoje. 

Důvodů, proč ne všichni diváci novinku přijmou, bude několik. Především ne všichni v téhle chvíli ikonický tragický příběh o sázce s Ďáblem (a ještě v docela odvážně aktualizovaném nastudování) unesou psychicky.

Jde tedy už o samotný výběr náročné látky v současné přestresované, a pro mnohé už neúnosně zatěžující době. Ale vedle toho také o přenesení výchozího prostředí hrdiny dr. Fausta do současné léčebny dlouhodobě nemocných, tedy do jakéhosi „předpeklí“ naší doby, jak tohle prostředí velmi trefně charakterizovala dramaturgyně kusu Barbora Jandová.

Zejména někteří diváci, typově označovaní jako „tradiční“, a také někteří diváci seniorského věku, po prvních uvedeních volbu titulu i jeho zpracování odmítli. Na druhou stranu asi není pochyb o tom, že si tenhle textově velmi prosekaný, osobitě pojatý a současnému divákovi přiblížený Faust své publikum najde.

Každý to nedá

Předlohu pro Jihlavu adaptoval autor úpravy a režisér Jakub Čermák, aktuálně umělecký šéf Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Ten má už v Jihlavě za sebou úspěšné tituly na Malé scéně včetně Goethova Mladého Werthera.

Pokud se máme ještě na chvíli pozdržet u tématu (zdá se) zatím rozporuplného přijetí jeho aktuálního Fausta, není možné opomenout, že se tak trošku opakuje situace z počátků uvádění jiné Čermákovy jihlavské inscenace, totiž Bergmanových Šepotů a výkřiků (premiéra 10. 12. 2022, derniéra 25. 5. 2024).

Názory v tom duchu, že tak bolestivé, a tak otevřeně zpracované téma (péče o dlouhodobě nemocného člověka a její důsledky v rodině) na repertoár současné oblastní profesionální scény ani nepatří, a když, tak jako alternativa na Malou scénu (doba je těžká a divák se chce především bavit, na tohle lidi nepřijdou…), bylo tehdy možno slyšet dokonce i zevnitř samotného divadla. 

Realita poté vynesla Čermákovu syrově silnou inscenaci k divadelním vrcholům. Z pohledu většiny diváků i odborné kritiky se stala událostí sezóny a dvě herečky za své výkony v ní pobraly nominace na Thálie.

Nic to ovšem nemění na už zmíněném faktu, že aktuálně uvedeného Fausta v dnešní době každý očividně prostě nedá.

Otevřená syrovost

Padla-li v souvislosti s Čermákovým zpracováním Bergmana slova syrovost a otevřenost, pak není nutno na nich nic měnit ani v případě jeho uchopení Fausta. Stejně jako u všech předchozích režisérových jihlavských počinů, je ovšem nutno do charakteristiky přístupu k inscenaci připojit ještě slovo obrazivost.

Ač se to totiž nemusí do přestávky takřka tříhodinového představení tak úplně zdát, jde opět také o velice vizuální zážitek. Důvodem je očesání veršovaného textu až do takřka torzální verze a sázka na obrazové vjemy, které mohou v lecčems hovořit samy za sebe.

Divákově fantazii zároveň poskytují prostor, aby pracovala, domýšlela, aktualizovala, kochala se pompou a krásou, i se kroutila nad nepříjemnými obrázky provázejícími mnohdy nepěknou a sobeckou povahu člověka, a také jeho nejintimnější věci poslední.  

S vizuálním pojmenováváním reality neúprosného a nezastavitelného životaběhu se v inscenaci pracuje dosti bez příkras. A to doslova od první scény rytmizované nekonečně klapajícím seniorským chodítkem až do poslední Faustovy vteřiny.

Během scén se sází na až šklebivý humor, na nahotu i barevné kostýmy, na intimní fyzické projevy a emoce. Na jemné i akrobatické herectví, na přímočaré vykreslování brutality cynického zla bez svědomí. 

Mefistofeles v dámském podání, druh v rozkoši přikrmovaný krví své oběti, saje blaženě rudou tekutinu během zpěvu o lásce. K tomu široká technická stránka inscenace – práce s celou hloubkou i objemem jevištního prostoru včetně ramp vysoko nad scénou (zcela oprávněně se po představení přijde klanět i technický tým).

Vyznění podtrhují emotivní projekce a hudební složka s velmi trefným výběrem klasických rockových pecek a neméně dobrým hereckým zpěvem. 

A nad tím vším v inscenaci v jakémsi kontrastu vládne paradoxně až jarmareční obrazová poetika. Řeč je o smrtce s kosou, která ve svém nejtradičnějším a nejtriviálnějším „kostlivém“ zpodobnění nenechá diváka v hledišti zapomenout na skutečnost, že dříve nebo později každému „spadne klec“. A k tomu ta potvora bere svoji šichtu s rutinním, až otráveně znuděným nadhledem.

Obdobně, andělsky vykreslená jako z „lidového svatého obrázku nad postelí“, odlétne v závěru první půle vzhůru k nebi Markétka. 

Ďábel v detailu

I přes choreografie a hromadné scény se v představení to nejsilnější často odehrává vlastně v komorních obrazech. To vše vyžaduje herectví, které by se dalo charakterizovat jako charismatické.

Schopnost až strhujícího herectví je tu pro uvěřitelnost hlavních postav zásadní. Autor adaptace a režisér v jedné osobě pracuje s generačním zdvojením postav ústřední dvojice F + M (mladí, respektive letití Faustové a Mefistofelové).

Divák tedy může porovnat, do jaké míry se aspekt prožitku daří naplnit zkušené dvojici Jakub Škrdla a Lenka Schreiberová a jak se do rolí zvládli položit mladí Matěj Polák a Stanislava Hajduková. Markétku ztvárnila Svetlana Hruškociová.

Silní externisté

Pro milovníky obrazového divadla a originálních scénických nápadů je zážitkem zejména druhá polovina inscenace, která zpracovává filozoficky pojatý 2. díl Goethova Fausta. Právě tady, v obrazech se zpěvy, kostýmy, choreografiemi a minimem textů, vykvetou po pauze divadelně nejsilnější momenty.

I díky sebeironickému, až sebezničujícímu uchopení ze strany hereckých bardů Horáckého divadla (Schottnerová, Kundera, Šindelář, Soumar, Sobotková) si může milovník „dada“ velice užít scény obludně pokřiveného císařského dvora.

Anebo další z nejsilnějších momentů. K těm lze z režijního i hereckého pohledu řadit scénu Krásné Heleny (Kamila Zetelová), příběh do své pravdy zahleděného otce a matky ztrácející pomyslně, a posléze i reálně svého syna. Anebo válečnou scénu s hromadným spuštěním maskovaných ozbrojenců od stropu divadelního sálu. Motiv smrti je tu opět všudypřítomný.

A tady je nutno vyzvednout angažování externistů – akrobatů ze Sokola Jihlava a tanečníků z jihlavské Nart Dance School. Tohle není žádný komparz, tohle je ve výsledku profesionální mezižánrové a mezigenerační divadlo.

Zejména ve scéně Krásné Heleny předvedl při premiéře Daniel Vopálenský z oddílu Akrobat Sokola Jihlava naprosté pochopení role, a v návaznosti na to pohybově kultivované a procítěné nonverbální herectví ve ztvárnění postavy syna Euforiona.

V tom ohledu nabízí Faust s velkým efektem pro inscenaci plnohodnotné využití schopností talentovaných a sebevědomých mladých lidí ze silného kulturního podhoubí Jihlavy.

Diskuze k článku