Posouváme se dopředu
Loňský rok byl v porovnání s předchozími roky poměrně klidný a dalo by se říci, že i optimistický. Covid nás již neomezoval, energetická krize na nás již moc nedoléhala, inflace se zastavila či zpomalila, ale ceny stále ještě narůstají.
Koho bych pochválil?
Musím se přiznat, že když se začal rozjíždět projekt HMA, byl jsem k němu dosti skeptický. Nyní mi přináší velkou radost chodit kolem staveniště a těším se, jak tato stavba bez nějakých velkých komplikací doslova roste před očima.
Za to zaslouží pochvalu spousta lidí, kteří se na stavbě podílejí. Pokud bych chtěl někoho za jeho práci na projektu vyzdvihnout, tak je to vedoucí jihlavského odboru rozvoje města Alena Kottová, manažer výstavby HMA David Beke, zhotovitelská firma GEMO a řada firem a firmiček, které se na realizaci podílejí.
Obecně lze říci, že město se utěšeně posouvá dopředu a pomalu, ale jistě roste a to je určitě dobře.
Dále bych pochválil za dlouholetou osvětovou činnost a propagaci našeho města Spolek pro starou Jihlavu v čele s jeho předsedou Vilémem Wodákem.
Co vnímám kontroverzně?
Výstavbu Centrálního dopravního terminálu v Jihlavě. Na jednu stranu nový terminál Jihlavu jistě posune dál. Na druhou stranu tomu padají za oběť historické objekty městského nádraží.
Jednoznačně kladnou osobností je v tomto směru bývalý železničář Richard Cila, který se pokouší zachránit některé artefakty z městského nádraží. Loni mu vyšla i zajímavá publikace Jihlava a železnice na starých fotografiích.
Co mě naštvalo?
Nechápu, proč máme dražší energie než většina bohatších západních států EU. Štve mě i politická, náboženská a genderová hyperkorektnost a stále se zvyšující tlak na potlačování idejí národních států.
Co mě pobavilo?
Když cizinec(i) určuje(í), co je pro český národ nejlepší.
Na co se těším?
Na svět bez válek a krizí, který asi nikdy nenastane; na to, až se z nás Čechů konečně stane silný a sebevědomý národ. Když se budu držet více při zemi, tak na otevření HMA.
Vážení a milí naši čtenáři, přeji Vám vše nejlepší do nového roku, hlavně hodně zdraví, štěstí a optimismu.
Pavel Bajer
Sweet Caroline
Pro sportovní fanoušky a redaktory byl rok 2024 doslova obžerstvím. Domácí mistrovství světa v biatlonu a hokeji, fotbalové EURO a jako třešnička na dortu letní olympiáda v Paříži. Z vlastní zkušenosti si umím představit rodinné hádky o televizní ovladač…
Já osobně budu nejvíce vzpomínat na biatlonový svátek v Novém Městě na Moravě. Klobouk dolů a obrovský respekt jak divákům na tribunách, tak organizátorům a hlavně technické četě. Její členové dešti, větru a oteplování neporučili, přesto dokázali, mnozí na hranici fyzické sebedestrukce, udržet podmínky na trati regulérní.
Biatlon je jedním z mála sportů v Česku, na který fanoušci přijdou, i kdyby domácím reprezentantům nejely lyže a stříleli „do lesa“. Atmosféra přebije i špatné výsledky. Z okamžiku, kdy reproduktory na stadionu hrály refrén písně Sweet Caroline a 20 tisíc diváků sborově zakřičelo whoa-oh-oh, mám pořád husí kůži…
Češi umějí pořádat akce světového významu, což potvrdil hokejový šampionát. Ekonomicky i sportovně dopadl na podtrženou jedničku, nemluvě o rekordním počtu fanoušků. Hlavně si jako po Naganu nemyslet, že díky zlaté medaili máme na hokej patent…
Fotbalové EURO ukázalo v praxi, že našemu fotbalu neujel jeden, ale dva vlaky. Ruku na srdce… Kdyby se nerozšířil počet účastníků, horko těžko se tam dostaneme.
Celý judistický svět napjatě očekával, jestli na olympijských hrách ve francouzské metropoli dojde na „souboj století“ mezi jihlavským Lukášem Krpálkem a domácí legendou Teddym Rinerem. Bohužel se nekonal.
Mám pro něj vzkaz: „Krpoši“, je to škoda, ale nezoufej a ještě na tatami vydrž. Los Angeles je daleko, ale bude tam krásně…
Co mě naštvalo?
Obecně rozhodčí. Češi vidí všude trávu růst, ale jak jinak si vysvětlit do očí bijící chyby například fotbalových sudích? Pískají podle „notiček“, nebo to neumí. V obou případech nemají na hřišti co pohledávat…
Co mě pobavilo?
Hláška hokejisty Tomáše Čachotského. „Že nemáme šanci? Poruba to v play off taky říkala…,“ reagoval kapitán Dukly na popichování při tréninku, že mladí hráči dají věkově starší skupině na frak.
Na co se těším?
Na otevření Horácké multifunkční arény. Trochu se obávám, aby to nedopadlo jako v jiných arénách, kde se obrazně řečeno platí nájem i za zmáčknutí kliky ode dveří. Poslední zhasne, ale najde se někdo, kdo první rozsvítí… ?
Michal Boček
Skvělá práce „zespoda“
Koho bych za rok 2024 pochválil? Za kulturní rubriku by desítky jednotlivých drobných projektů zabraly tuhle stránku.
Za všechny třeba rantířovské ochotníky. Už podruhé pečlivě nastudovali cimrmanovskou hru a benefičně vybrali stovky tisíc na sociální účel. Navíc inspirovali další, třeba DKO či divadelníky v Lukách.
Poklona též průvodci, panu Marku Skřivánkovi. Svou vlastní prací „zespoda“ udělal pro turismus za historií Jihlavy za pár měsíců možná víc, než vedení města za několik volebních období.
Mám-li být osobní, jihlavským vrcholem byla pro mě opět řada setkání s kolegy a kulturně sladěným publikem při produkcích studia De Facto Mimo.
S přáteli ho už brzy budeme provozovat čtvrtstoletí. Je fajn, že na jeho poetiku slyší i generace, která v době začátků v sálku v Brněnské ještě nebyla na světě.
Uznání zaslouží právě mladí, kteří se snaží poznat minulost, aby měli budoucnost.
V tom směru řadím vysoko zážitek ze skvělé letní výstavy studentských plakátů ke Kafkovu 100. výročí v pražském Mánesu. Výtvarnická invence, rozhled, naděje!
Z jihlavského mládí chvalme deváťáky, kteří se v galerijním projektu na téma brutality padesátých let spontánně rozhodli navrhnout a prosadit vlastní pomník obětem politických procesů u budovy vysoké školy.
Povedl se, a s neméně zdařilým oficiálním pomníkem dnes společně připomínají mnohé. Jen si nejsem jist, že se lidem chce to poselství číst.
Tohle místo u polytechniky už naštěstí není ponuré, jak bývalo. Dík za to patří někdejšímu rektorovi prof. Báčovi, který místo vězeňské zdi nabídl Jihlavě nadechnutí v prostoru a novou aulou snad první skutečně moderní funkční architekturu, a to v měřítku, které našemu městu odpovídá a sluší.
Bohužel, sami si teď hned vedle necháváme vztyčit arogantní stavbu, která sem urbanisticky nepatří. Už teď přebíjí a zabíjí vše kolem. Smutek, bezmoc, naštvání.
Na co se těším?
Třeba na to, že nespokojení zbylí kavárníci, spolu s občany, už konečně nebudou muset psát na sociálních sítích o nezodpovědnosti a trapnosti radnice, že přes vánoční dění nezajistila ani ty provizorní záchodky pro lidi v centru po 17. hodině. Tak třeba vedle miliard na lobbistické megaprojekty konečně ukápne i na ně.
Jiří Varhaník
Plán? Neplánovat!
Rok 2024 mě toho dost naučil. Třeba, že není dobré šířit negativní energii, nemít přehnané nároky, neřešit ve velkém ty, kteří mě srazili na dno a naučili plakat, nepomlouvat…
A taky, že není třeba plánovat. Tedy plánovat ano, ale nepřehánět to.
Ono totiž většinou je všechno jinak. Dovolte příklad z mého soukromí.
Rozhodla jsem se pět let před padesátkou vyměnit adresu. Z malého maloměstského bytu jsem svou rodinu přestěhovala do vytouženého velkého domu v krajském městě.
Kolaudace byla už od ledna jasně daná. Stěhujeme se v květnu. Jupí…
V květnu se termín posunul na začátek prázdnin, na začátku prázdnin na září, v září na říjen… Nastěhovali jsme se AŽ v listopadu.
Netvrdím, že mě tato stavebně stěhovací anabáze nepřinesla několik probdělých nocí, a že jsem ji zvládala s ledovým klidem.
Však by vám mohli moji blízcí popovídat, že hláška: „Jde na mě deprese“ se ujala v naší rodině hlavně díky ne vždy vyrovnané „Laděnce“.
Ale vše se nakonec zvládlo, i s dvakrát předělávanou podlahou, neseřízenými okny, obrácenými vchodovými dveřmi, chybějícím schůdkem mezi jídelnou a vstupem do zahrady…
Takže ano, nějaké to plánování je třeba, ale není nutné ho nějak zvlášť přehánět, a jet přesně podle x měsíců dohodnutých not.
Ono totiž pak stačí jedna malá „prkotinka“ a vše je jinak.
Co mě naštvalo?
Viz výše. Prasklá dlaždice v koupelně, nevyčistitelné fleky od stavebního lepidla, roztrhnutí krabice s kuchyňským nádobím při stěhování, vypínající se kotel koupený za nemalý peníz…?
Co mě pobavilo?
Viz výše. Rozdílný pohled muže a ženy. Zatímco mě rozhodí každá prasklá dlaždice v koupelně, nevyčistitelný flek od stavebního lepidla, roztrhnutí krabice s kuchyňským nádobím při stěhování, vypínající se kotel koupený za nemalý peníz…, ON se jen usměje a mávne rukou.
Na co se těším?
Viz výše. Na klid. I když… Raději ho neplánuji. Budu ráda, když přijde bez plánů.
Nový rok není pro všechny stejný. Cituji z přání, které jsem dostala do redakční pošty: Buďte požehnáni a buďte požehnáním pro ostatní.
Ladislava Brabencová
Když řádí Elf
S adventním časem k nám domů vtrhl Elf. Útočí výhradně v noci. Tu vysype na kuchyňské lince mouku, tu zdlábne půlku cukroví...
Přináší mi ale výhodu. Když čelím nařčení, že se svlékám jako had, nebo kde jsou všechny moje ponožky do páru. Elf k nám sice dorazil rozdávat radost a smích teprve se začátkem adventu, a ponožky se mi tedy začaly ztrácet mnohem dřív, ale...
Chovám vůči němu silné podezření, že mi ty ponožky neschovává sám. Mizí o adventním čase v průměru asi tak dvakrát rychleji než kdykoliv jindy. Budu si s ním muset promluvit. Mám pocit, že ten skřet uzavřel nějaký pakt s lichožroutí rodinkou, která v mém šatníku řádí taky.
Jen si to představte. Otevřete v ložnici šuplík v šatní skříni, kde máte ponožky, a slyšíte jen usedavý pláč ponožek, co jsou singl. Chápu je. Celý život, od počátku, co je někde v manufaktuře vyrobili, jsou zvyklé žít v páru, a najednou, z ničeho nic na ně neútočí jen lichožrouti, ale ještě se dají dohromady s tím naším Elfem.
Chci tím říct jen to, že když si ráno půjdete do šuplíku pro čisté ponožky, buďte rádi, že vám tvoří pár, protože ve dvou se to vždycky ve všem táhne líp. Tak ať vám se to všem daří minimálně celý rok 2025.
Koho bych bych pochválil?
Máme v práci takový zvyk. Před koncem roku si dáváme tajného Ježíška. Dostanete zkrátka od kolegy dárek. Drobnost do padesátikoruny. Jako zarytému sparťanovi mi věnoval knihu na křídovém papíře o FC Baník Ostrava. Vědět, že publikace v luxusním přebalu výhradně o jednom z hlavních rivalů je v totálním výprodeji, zahřeje všechna sparťanská srdíčka.
Co mě naštvalo?
Máslo za 66 a víc korun? To mě nechává klidným. Ale sázet čas od času Sportku za 270 korun a místo 10 sloupečků za 220 korun jich mít jen osm? Tohle zdražení se teda nepovedlo.
Co mě pobavilo?
Jeden ze starostů města na Jihlavsku je slávista. Od kolegů na radnici dostal dárkem rámeček na SPZ v klubových barvách. Když jeho vůz spatřil policista sparťan ve městě na parkovišti, počkal si na něj se smíchem a i s doporučením, aby se vrátil k původnímu rámečku. Zatím s tím sešívaným dárkem starosta jezdí dál. No jo, jsou první v tabulce.
David Kratochvíl
Mít každý den ve vlastních rukou
Koho bych pochválil?
Tak těch je opravdu hodně. Mezi námi je spousta lidí, kteří jsou šikovní a dokáží krásné věci. Vyjmenovat jich jen pár je vždy ošidné, přesto se o to pokusím. Čím začít? Třeba publikačními počiny. Telčská autorka Tereza Bínová získala za útlou básnickou knížečku Červený obr literární ocenění Magnesia Litera. Blahopřejeme!
Potěšil mě také almanach ke 100 letům jihlavské ZUŠ pečlivě vytvořený publicistou Zdeňkem Geistem. Velkou část historie zušky jste si mohli přečíst v Jihlavských listech.
A za všechny lidi, kteří něco pro ostatní nezištně dělají, bych jmenoval Pavla Včelu, regionálního historika a člověka, který stál například za obnovou sloupu s Kristem nedaleko Zborné.
Dostaneme-li se do politické rubriky, nelze neocenit primátora Petra Ryšku za otevřenost a transparentnost, se kterou přistupuje k občanům a nebojí se s nimi utkávat tváří v tvář. Že s ním ne vždy všichni souhlasí, je normální.
To samé se dá říct o jihlavském radním Davidu Beke, který bezesporu patří k nejpracovitějším politikům na jihlavské radnici za poslední léta. Ještě víc než o primátorovi platí o Beke, že se pro mnoho lidí stal hromosvodem řady nepopulárních změn včetně nového systému parkování. Je to ale jen proto, že je vrcholem ledovce a tváří dvou veleakcí – parkování a multifunkční arény, u níž je manažerem výstavby.
Co mě pobavilo,nebo naštvalo?
Pobavila mě snaha jednoho lídra do krajských voleb, který aby upoutal, zvolil cíleně provokativní přístup. Byly jsme asi jediné noviny široko daleko, které mu jeho inzeráty s radikálně provokativními texty otiskly. Jen díky tomu čtenáři JL mohli vidět celou škálu volebních uskupení, které se v předvolebním boji mezi sebou utkaly.
A naštvání? Zbabělost a vulgarita některých lidí, kteří se vyjadřují na adresu těch, se kterými nesouhlasí. V této souvislosti děkuji jihlavskému rodákovi, herci Ondrovi Vetchému, který se nedává takovými lidmi znechutit a ví, kdo je ve válce na Ukrajině agresorem.
Na co se těším?
Na každý den, kdy vstanu s vědomím, že jaký ten den bude, mám ve velké míře ve svých vlastních rukou.
Přeji Vám jen vše dobré v novém roce 2025.
Petr Klukan
Diskuze k článku