Lucie Sobotková
Čtyři z pěti lidí si podle průzkumu přejí zemřít doma. Ve skutečnosti má takové štěstí jen 25 % z nich. Měsíc říjen je spojen s osvětovou kampaní Dožít doma, jejíž součástí je i tzv. Papučový den, který má za cíl zvýšit a zlepšit informovanost veřejnosti o službách mobilních hospiců. Na Jihlavsku poskytuje tyto služby hospic Bárka a telčská organizace Sdílení, kde jako vedoucí lékařka pracuje MUDr. Lucie Sobotková.
Proč jste si jako doktorka nevybrala práci v nemocnici, ale rozhodla jste se pracovat v domácím hospici?
Protože vnímám nemocného ne jako diagnózu, ale jako celého člověka! Jedná se tedy o celostní medicínu v tom nejširším možném pojetí.
Mám na pacienta i jeho rodinu dostatek času a respektujeme osobní zvyklosti a zvláštnosti, zachováme nemocnému jeho důstojnost. V domácím prostředí pacienta jsme hosté.
Sdílím s ním i jeho rodinou často krátké, ale velmi silné období života, a umíme pomoci a podpořit.
V praxi to znamená konkrétně co?
Domácí hospic rovná se domácí hospitalizace. Nevyléčitelně nemocný člověk tak může strávit konec svého života ve svém domácím prostředí, pokud má členy rodiny, kteří se o něj mohou postarat. Současně mu není odepřena kvalitní zdravotní péče a výborná kontrola příznaků nemoci.
Kompletní tým zdravotníků, psychoterapeut, zdravotně sociální pracovník, kaplan – ti všichni přijedou k pacientovi domů. Jsme schopni po zdravotní stránce o nemocného plnohodnotně pečovat a řešit obtíže, pro které by byl jinak hospitalizován. Nejčastějšími obtížemi našich klientů jsou bolesti, dušnost, nevolnost, zvracení a další zažívací potíže, krvácení, hluboké rány, teplota, epileptické záchvaty, komplikace nejrůznějších vstupů do těla (katetry vedoucí moč, katetr zajišťující výživu přes kůži břicha - PEG, stomie – vývody například stolice apod).
Používáme podávání léků a infuzí kanylami do podkoží, když nelze přijímat léky ústy.
Řadu zákroků, které byly dříve spojovány pouze s nemocnicí, provádíme bez komplikací doma (například vypouštění tekutiny z dutiny břišní).
Takže hospic je vlastně něco jako „nemocnice na kolečkách”?
Vlastně je to tak. O pacienta je zdravotně postaráno 24 hodin denně sedm dní v týdnu – kromě pravidelných plánovaných návštěv držíme nepřetržitou pohotovostní službu.
V té vyjíždí sestra i lékař v případě, že se stav nemocného komplikuje.
Vůbec jsem neměl tušení, že mobilní hospic není jen o zdravotní péči...
My zdravotníci jsme jen jedna část. V týmu aktivně spolupracuje i sociální pracovnice, která rodinám pomůže s vyřízením nejrůznějších sociálních dávek a příspěvků, dlouhodobého ošetřovného na tři měsíce, pomůže ale například i se zajištěním právníka. Obrovskou oporou pro nemocné i jejich rodiny je psychoterapeut či psycholog.
Jejich podpora je hojně využívána nejen v období péče, ale pro pozůstalé rodiny jsou jejich služby důležité i po úmrtí našeho klienta. V týmu působí i kaplan, evangelický farář, který vede v rodinách rozhovory vážné i méně vážné, a cestu k srdci pacienta si často najde přes písničku doprovázenou hrou na kytaru.
A také pomáhá sestřičkám montovat v rodinách polohovací postele. Přece jen je v týmu převaha žen, a tak jsme za to rády. V rodině se tak uvede jako bytost z masa a kostí, a lépe se mu následně navazuje kontakt.
Když už člověk ví, že umírá, tak vaším poslaním je zkvalitnit mu čas, který mu ještě zbývá?
Vědeckými studiemi je prokázáno, že paliativní medicína zvyšuje kvalitu života. Mnohdy má schopnost ho i kvalitně prodloužit. Je často překvapením, jak se někteří naši pacienti na relativně dlouhý čas díky dobře nastavené léčbě a podpoře rodiny i našeho týmu stabilizují.
Uměle život neprodlužujeme, ale nemocný má větší kontrolu nad svým osudem, společně s ním rozhodujeme o tom, jaké léčebné a podpůrné postupy z těch reálných budeme volit. Většině lidí to takto více vyhovuje. Rodina je součástí pacientova příběhu.
To, že nemocnému mohli v posledních dnech, týdnech či měsících života aktivně pomáhat, zpětně hodnotí velmi pozitivně – jako projev lásky i důležitou životní zkušenost. Během našich péčí bilancují svůj život nejen pacienti, ale i jejich blízcí. Často se daří i zlepšit dříve narušené vztahy v rodině sdílenou zkušeností.
Kolik nemocný za takovou péči zaplatí?
Mobilní hospicová péče je po stránce zdravotní hrazena ze zdravotního pojištění. Ve Sdílení vybíráme příspěvek 150 korun za den a ten využíváme jako pomoc k pokrytí nákladů na služby podpůrného týmu.
Jde například o psychoterapeutky a psycholožky, koordinaci celého paliativního týmu a administrativní podporu lékařů. Pokud vím, tak i v dalších hospicích se denní příspěvek pohybuje v rámci nižších stokorun. Pečující rodiny by neměly mít problém vše uhradit z příspěvku na péči, který jim rovněž umíme pomoci zařídit.
Mezi řečí jste zmínila, že vás nejvíc jako lékařku trápí, když se o službě lidí nedozvědí včas...
To mě osobně trápí velmi, když se k nám nemocní dostanou příliš pozdě nebo se o službě vůbec nedozvědí. Nebo mají zkreslené představy a péče se obávají. Mají strach z obtížnosti domácího pečování, rodinných finančních problémů.
Stále ještě jsou ve společnosti obavy z opiátů, které používáme, a víme, jak s nimi nakládat, aby přinášely úlevu a neškodily. Velkou radost by mi udělalo, kdyby lékaři všech profesí na možnost paliativní medicíny mysleli, s pacienty v tomto směru hovořili a sami nám nemocné předávali.
Aby na paliativní péči nenahlíželi jako na selhání všemocné medicíny, ale na přirozený vývoj nevyléčitelných nemocí, kdy je včasné převzetí do paliativní péče pacientovi jen ku prospěchu.
Co všechno může lékař domácího hospice ve službě zažít?
Zážitků je nespočet, ale tak třeba lze provést vstupní vizitu i na příjemné zahradní pergole.
Poté, co s pacientem vyřešíme zdravotní stránku věci, si „střihnu” písničku s kaplanem dle přání našeho pacienta. Téměř každý vizitní den si můžu pohladit rodinného psa, kočku nebo i koně. A to je jak známo terapie.
Diskuze k článku