Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

I hudební školy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily, říká publicista Zdeněk Geist, který ke 100letému výročí školy zpracoval Almanach ZUŠ Jihlava.  
 

Abyste mohl sepsat „dějiny“ ZUŠ, musel jste se ponořit hluboko do historie. Jak hluboko? Rok 1924 byl již vlastně vyústěním…
Začátkem i vyústěním současně. Městská hudební škola vznikla jako součást proměny Jihlavy po vzniku samostatného Československa. Před sto lety se město rozrůstalo, vyvažoval se poměr jeho německy a česky hovořících obyvatel, přibývali nově příchozí, proudila sem čerstvá energie. V atmosféře ustavující se republiky byla zakládána řada nových, moderních institucí, často pak právě vzdělávacích.
Ovšem organizované hudební aktivity jako součást kulturního dění, stejně jako později i národního uvědomění, byly v Jihlavě přítomny po generace. Letos si připomínáme sto let od založení hudební školy – dnešní ZUŠ.
Nicméně v určitém smyslu se dá hovořit o tom, že hudba zde byla kvalitně vyučována pro zájemce z řad veřejnosti již nejméně o století dříve, a to školou zdejšího Hudebního spolku, resp. Musikvereinu.       

Z jakých pramenů jste čerpal a co vše jste musel pročíst? Určitě to byly i dobové Jihlavské listy?
Jistě. České Jihlavské listy a dříve i německy psané Mährischer Grenzbote patří k Jihlavě téměř obdobně jako hudba. Odráží se v nich minulost města v jeho proměnách i náladách, ostatně v případě Jihlavských listů to platí i o přítomnosti.
Nicméně k prostudování dějin školy bylo třeba pročíst množství dalších dokumentů: úřední doklady, výroční zprávy školy, koncertní programy, úřední i osobní korespondenci, příslušnou literaturu, trochu statistiky. A především pak kroniky, které byly od počátků školy po dlouhá desetiletí pečlivě vedeny.  

Kdy jste začal a jak dlouho jste na almanachu pracoval?
Po prázdninách loňského roku, kdy mě k přípravě almanachu přivedla Regina Havránková Brabencová a kdy jsme se poté k tématu poprvé sešli s ředitelkou ZUŠ Danou Fučíkovou. Tedy přibližně rok.

Bývá obvyklé, že se člověk musí vejít do určitého rozsahu. Měl jste nějaký dán, nebo jste měl volnou ruku? Musel jste něco vypustit, či výrazně zkracovat?
Při psaní jsem měl ruku volnou. Zda také šťastnou, to už je na posouzení jiných.
A jestli jsem něco vypouštěl? Snažil jsem se naopak nevypustit nic podstatného, co se k minulosti školy a dění v ní – podle mého názoru - váže.
Možná tak vznikl poněkud jiný text, než jaký byl původně očekáván, nevím. Ale někdy to tak bývá, srovnáváme-li naše představy o minulosti se zachycenými fakty.

Narazil jste v historii školy na něco, co vás samého překvapilo?
Leccos. Jak moc se od svého založení rozrostla: se třinácti sty žáky patří k největším školám; jejich počet od vzniku instituce vzrostl takřka na šestinásobek (zatímco Jihlava jen zdvojnásobila počet obyvatel); z původně šesti učitelů tu dnes vyučuje několik desítek pedagogů.
Jestliže výuka začínala kdysi s několika nástroji a třemi klavíry (nezřídka v osobním vlastnictví učitelů), dnes se v majetku školy nachází více než pět set instrumentů a celkem na čtyřicet křídel, pianin a elektrických klavírů. Začínala v jedné místnosti v boční ulici, dnes ZUŠ sídlí na náměstí v samostatné budově s desítkami učeben, hudebním a tanečním sálem a výstavními prostorami. Školné se stalo dostupnější: zatímco za sto let se zvýšilo přibližně na šestinásobek, mezitím se běžný měsíční příjem zvedl zhruba třicetkrát.
Jedno naopak nepřekvapí: je to nejstarší instituce svého druhu na Vysočině.
Upoutají ale i subtilnější jevy: každé společenství, školu nevyjímaje, má vnitřní život, který není zvenčí příliš patrný. Bylo kupříkladu zajímavé porovnat mnohé vzpomínky žáků a absolventů školy na jejich oblíbené učitele s tím, jak se někteří z nich ve škole projevovali vůči vlastním kolegům a podřízeným.
A také, jak moc škola – byť vyučující umění – kráčela vždy věrně s duchem své doby. Zřejmě nevyhnutelně.     

Zpracoval jste pro Jihlavu řadu osobností od pozapomenutého malíře Osterreichera až po podnikatele Löwa. Nyní jste sepsal „dějiny“ něčeho neživého. Pociťoval jste při psaní nějaký rozdíl, nebo jste vnímal školu jako jakýsi živý organismus?
Já vnímám všechny školy jako živý organismus, tedy i ZUŠ. Jejich chod přece určují lidé, a někteří z nich bývají vitální až až. A to na obou stranách pomyslné katedry.
Do dnešní ZUŠ, dříve lidušky, jsem chodil více než deset let. Škola se stala součástí mého dětství a dobře vím, že takových lidí je mnoho a mnoho. Při psaní jsem si ověřil, jak velmi je škola pořád přítomna v jejich myslích. Čili stále „živá“.
Každopádně historie této školy je součástí novodobých dějin Jihlavy.   

Kdybyste měl srovnat tehdejší dobu a dnešní v přístupu společnosti ke škole, jaký vidíte největší rozdíl?
Těžko odpovědět jednoznačně. Doba i atmosféra ve společnosti se během století proměňovala mnohokrát - a jsme ostatně svědky toho, jak rychle se proměňuje dnes.
Ale něco lze přesto konstatovat: zmínil jsem, jak se základní umělecká škola za sto let svého působení rozrostla. Děti i jejich rodiče mají stále značný zájem o její výuku, město jako zřizovatel škole přeje, podobně jako soukromí příznivci, např. při letošních výročních oslavách. Její absolventi se k ní hlásí. To je jistě známka toho, že obyvatelé města o činnost školy stojí a podporují ji.

Má ZUŠ ve společnosti stejně významnou úlohu jako kdysi?
Z hlediska výuky, přípravy k některým povoláním a základní umělecké výchovy bezpochyby ano. Svou roli škola zastává i v koncertním dění ve městě.
Možná přece jen…v prvních desetiletích po svém založení byly její aktivity více svázány s vnějším prostředím, se širším společenským děním v Jihlavě. Tehdejší hudební škola měla ambici stát se centrem všeho kulturního dění. Snad i proto, že byla jedním ze symbolů nového začátku, že stále obhajovala svoji činnost, že ve městě působilo méně kulturních institucí než dnes, že stála více pod drobnohledem veřejnosti i kritiky dobového tisku.     
    
Almanach byl vydán ke 100 letům ZUŠ. Co byste jí vy sám popřál do dalších let?
Zájem. Aby dokázala stále vzbuzovat zájem o to, co dělá, jak to dělá a proč to dělá. Uchová-li si přízeň a zájem veřejnosti, pak si zachová i podporu samosprávy a svých podporovatelů. Mimochodem, toho si byl dobře vědom už první ředitel školy Bohumil Bouda.
A přeji škole zároveň, že je-li mezi ostatními svého druhu v kraji nejstarší, pak aby také nejdéle existovala.  

A na závěr: Dokážete si školu představit třeba za dalších 50 nebo 100 let?
Docela dobře. Na podstatě toho, proč byla před sto lety v Jihlavě založena, se nic nemění. A možná, že - s nadsázkou a v parafrázi známého Masarykova výroku - platí, že nejen státy, ale i hudební školy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.
Od příštího vydání JL budeme otiskovat vybrané kapitoly z dějin ZUŠ Jihlava, které Zdeněk Geist sepsal.

Diskuze k článku