Přinášíme malý páteční srpnový seriál ze vzpomínek naší čtenářky Ludmily Sochorové z Jihlavy.
(Pokračování z minulého pátečního čísla)

Před naší svatbou 1. června 1953 dochází k měnové reformě. Z lidí se stávají žebráci. Antonín Zápotocký vědomě lhal, i když věděl, že to vzápětí vyjde najevo. Vstoupil do dějin nezapomenutelným výrokem v rozhlase. 

„Soudružky a soudruzi, buďte bez obav, naše měna je pevná. Měnová reforma nebude!“ A za dva dny padly peníze. 
Ze stovky se staly dvě koruny. V hotovosti si každý mohl vybrat nejvýš 300 Kčs v poměru 5:1. Veškeré ostatní peníze v hotovosti se vyměňovaly v poměru 50:1. Měnovou reformou byli postiženi všichni.

Tím pádem mi rodiče nemohli dát žádné věno, ani nábytek, ani žádnou výbavu. Neměli jsme s manželem vůbec nic. Tak jsme byli rádi, že nocležna byla zařízena podnikovým nábytkem, tj. 2 kovové postele, 2 noční stolky, 2 kancelářské skříně, stůl a dvě židle. To nám bylo zapůjčeno k užívání. 
Na každou neděli jsme jezdili k mým rodičům. V sobotu se však ještě muselo pracovat. Od roku 1968 se pak pracovalo jen každou druhou sobotu a úplně volné soboty jsou od roku 1989.  

Vzpomínám si, že to, co jsme si ze společné výplaty prvně koupili, bylo rádio a plotýnkový vařič, abych měla na čem vařit. Neměli jsme žádnou „špajsku“, ani ledničku. 
Neumím si to dnes ani představit. A tak jsme žili celé tři roky. Za tu dobu se mi podařilo ušetřit na ložnici, která tenkrát stála 7 300 Kčs, a na kuchyň, sporák a další vybavení domácnosti. Už to bylo potřeba. 
Do naší rodiny přibyla v roce 1957 malá Miluška. Už jsme měli nárok na další nocležnu. Ta byla mnohem větší a měla tři okna.  Tak ji manžel přepažil heraklitovou příčkou podélně a kratší příčkou napříč vznikla i špajska, kde jsem mohla mít ledničku. Po třech letech jsem mohla vařit na sporáku jako skutečná hospodyně.
Tím, že manžel odešel v roce 1956 ze služeb ČSAD, hrozila nám ztráta provizorního bytu. Naděje na získání bytu na pořadník byla nulová. Ale měli jsme velké štěstí. 

Cesta k bytu
Okresní stavební podnik (OSP) zahajoval pro své zaměstnance  družstevní výstavbu bytů svépomocí. Celkem 16 bytových jednotek a chyběli jim 2 uchazeči. 

Podmínka byla složit 20. 000 Kčs a odpracovat tři a půl tisíce brigádnických hodin. V šedesátých letech to bylo hodně peněz, vypůjčili jsme si je od Státní spořitelny. Hodnota bytu tehdy činila 
120. 000 Kčs. Dnes to je něco přes 4 miliony.  Ostatní peníze nám půjčil stát se splatností do dvaceti let.
V roce 1960 v ulici Jiřího z Poděbrad, říkalo se jí Černá cesta, stály po levé straně pouze rodinné domky. Pravá strana byla prázdná. Pozemek patřil městu Jihlava. 

Dočasně tam byla zřízená zahrádkářská kolonie. Ti zahrádkáři byli z toho nešťastní, když jim bylo nařízeno, že musí místo uvolnit, že se tam bude stavět. Na pozemku, který nám byl přidělen, jsme si nejdřív postavili velkou dřevěnou boudu, kde byl uskladněn stavební materiál, pytle s cementem, pracovní nářadí, pracovní oděvy stavebníků apod.

Když byly postaveny základy pro 16 garáží (každý byt měl svoji garáž, což byla velká výhoda) a začínalo se stavět první podlaží, přišli jsme ráno v neděli na stavbu a viděli jsme místo boudy jen velké spáleniště. 
Doutnající hromadu trámů a kupu popela, ze kterého se ještě kouřilo. Tu boudu nám zapálili asi ti zahrádkáři ze msty, že museli opustit svoje kedlubny a jahody. 

SNB nic nevyšetřili. Žháři se nenašli. Nevím už, jestli jsme to měli pojištěné, jestli jsme pak dostali nějaké peníze, nejspíš ne. Tenkrát jsem to nemohla pochopit, že může být někdo tak zlý a nenávistný, až mnohem později.

Stěhování
Po třech letech usilovné práce, bez dovolených a volných nedělí jsme se konečně stěhovali do nového, velkého bytu! 
Zase se mi podařilo něco našetřit, a tak jsme postupně dokupovali další vybavení. Jako správná účetní jsem si výdaje zapisovala do účetní knihy a lepila k tomu účty. 

Vše mám dodneška schované. Obývací pokoj jsme si nechali dělat v Horáckém nábytku, stál 9498 Kčs, koberec Kovral ode zdi ke zdi na celou podlahu 2223 Kčs, televizor Lotos na splátky stál 
4500 Kčs. 

Také obraz od akademického malíře Bohumila Večeři jsem tenkrát zakoupila v Díle dole na Masarykově náměstí. Splácela jsem ho po dvou stovkách měsíčně. Mohla jsem za ty peníze mít kožich, ale ten by mi třeba sežrali moli, ale obraz podědí další generace. Sotva jsem splatila jednu půjčku, už jsem si brala druhou, třeba na japonský foťák značky Petri, v roce 1975 stál 3500 Kčs. Uvádím, jaké byly tehdy ceny výrobků, abyste si udělali představu.

Máme zahrádku
Brzy po přestěhování do nového bytu v roce 1963 manžel sháněl taky nějakou zahrádku a to se mu podařilo v nedaleké  nově vznikající zahrádkářské kolonii za hlavním nádražím ve stráni u Hruškových Dvorů.

(Pokračování příště)
 

Diskuze k článku