Přinášíme malý páteční srpnový seriál ze vzpomínek naší čtenářky Ludmily Sochorové z Jihlavy.

Kromě jiných dárků jsem letos k Vánocům od mojí rodiny dostala předplatné Jihlavských listů. Moc mě to potěšilo. Naposledy jsem vám, milí čtenáři, psala tři pokračování s názvem „Maturovala jsem před 70 lety ve Světlé“.

A co bylo dál?
Když jsem v roce 1953 maturovala, existovaly takzvané umístěnky. Nikoho nesmělo ani napadnout, že by šel někam, kde by se mu zlíbilo. Páni soudruzi rozhodovali o všem a o každém. 
O nás konkrétně rozhodoval Krajský národní výbor v Jihlavě. Ty umístěnky byly na tři roky.

Moji rodiče pracovali v zemědělství. Měli jsme hospodářství o výměře 34 hektarů. A to už nás soudruzi označovali jako KULAKY. Chtěli nás taky vystěhovat někam na státní statek. Naštěstí k tomu nedošlo. Předsedou JZD v naší obci byl Otto Doubrava, zvaný Otýn. Ten řadu let u nás před válkou sloužil jako kočí u koní. A on nás zachránil. 

Vystěhovali jiného velkého sedláka, pana Holzbacha. Musela jsem být ráda, že můžu odmaturovat, dva mí spolužáci to štěstí neměli.  Vyhodili je před maturitou a museli jít na státní statek krmit dobytek.
Na vysokou školu jsem nemohla ani pomyslet. Tak jsem tedy dostala tu nejhorší umístěnku, kam nechtěl nikdo jít. Vychovatelka v Dětském domově se zostřenou kázní v Černovicích u Tábora. Neboli POLEPŠOVNA!

Práce v Černovicích
Služba to byla těžká. Tři noční služby za týden a volná sobota a neděle jen jedenkrát za měsíc! Byl to naštěstí jen dívčí ústav, od 6 do 15 let. Ačkoliv jsem byla čerstvá maturantka bez zkušeností, dostala jsem devátou třídu.
Nastupovala jsem 1. srpna 1953. Byl ještě měsíc prázdnin, ale ty děti tam byly stále, i o Vánocích. Nikdo je nechtěl.

Vzpomínám si na jednu příhodu, která se mi stala. Šla jsem s tou mojí skupinou k rybníku se vykoupat. Co čert nechtěl, cestou jsme šly kolem pole, kde dozrávaly makovice. Holky si sem tam nějakou makovici utrhly a mák vysypaly do pusy. Tomu nezabráníte. Viděl nás ale soukromý zemědělec, kterému to pole patřilo. 

Než jsme došly z koupání, už sedl na kolo a jel si k řediteli ústavu, panu Cíchovi, na mne stěžovat. Řval na mě, že když neumím uhlídat děti, ať jdu raději pást krávy, a ještě horší nadávky jsem musela vyslechnout za těch pár makovic. Tak jsem mu řekla: „Pane, když jsme vám způsobili tak velkou škodu, tak my si ji u vás odpracujeme. Jsou prázdniny, holkám práce neuškodí. Co máme dělat?“ 

Tak byl hned jak milius. Chtěl, abychom mu ručně vytrhaly len. Tu práci jsem znala z domova, tak jsem mohla holkám ukázat, jak se to dělá. Dědek nám pak nosil na pole i svačinu. Bodejť ne, když jsme mu udělaly takový kus práce. Už si ani nepamatuju, kolik toho měl, ale bylo toho dost, a to za pár makovic!

Pane Bože, co všechno mě tady ještě čeká? Co ještě všechno musím vydržet? Měli jsme tam i holky útěkářky, které hledali policajti, tehdy to bylo SNB (Sbor národní bezpečnosti). 
Já jsem taky přemýšlela, jak se odtud dostat. Tak jsem se přihlásila k dálkovému studiu na Vysokou školu pedagogickou v Táboře. Tam bylo nutné přiložit k přihlášce souhlas zaměstnavatele, že mě bude uvolňovat na zkoušky. Ten jsem nedostala. Pan ředitel řekl: „Vy si budete jezdit po zkouškách, a kdo za vás bude sloužit? Já snad?!“ 

Bylo nás málo na tak těžkou službu. Ještě jsem zapomněla napsat, že nástupní plat jsem měla 860 Kčs.
Tak a co teď? Poslední možnost byla, že si podtrhnu mládí a ve dvaceti letech se vdám. Známost jsem měla už delší dobu. A můj Milošek byl takový gentleman a chtěl mě asi romanticky zachránit, tak že si mě vezme. 

Byla svatba
Datum naší svatby bylo stanoveno na 24. červenec 1954. Pracovala jsem v Černovicích jeden rok a měla jsem toho dost. Následovala jsem manžela do Jihlavy.
Ten byl ještě před naší svatbou 1. 7. 1954 jmenován ve svých 28 letech ředitelem závodu ČSAD – Československá automobilová doprava, Jiráskova ulice, dnes ICOM. 
Nástupní ředitelský plat 1. 650 Kčs. Tuto funkci vykonával až do roku 1959, kdy z reorganizačních důvodů došlo ke slučování závodů.

V padesátých letech byl velký nedostatek bytů. Po naší svatbě jsme neměli kde bydlet. Mým novým domovem se stala nocležna pro řidiče na ČSAD. Jedna místnost a společná umývárna s pěti umyvadly, 2 sprchy, 2 WC. 
Toto zařízení používali řidiči a svobodní dílenští zaměstnanci, kteří ve 2. poschodí budovy ČSAD bydleli. Celkem tam v druhé polovině poschodí bydlelo ještě pět rodin s dětmi. 

Každá rodina obývala dvě nocležny, zařídili si tak kuchyň a ložnici, ale měli to stejné společné sociální zařízení. V  umývárce se ještě pralo a věšelo prádlo. Umí si to dneska někdo představit, co to bylo za život?
Ve svém oboru jsem už po svatbě nepracovala. Nastoupila jsem na ČSAD jako účetní a celý další život to byla už jen administrativa, co mě živila, až do důchodu. (Pokračování v JL 9. 8.)
 

Diskuze k článku