Je to již velmi dávno. Čím jsme starší, tím se naše vzpomínky vrací častěji a jsou pro nás druhá přítomnost, stejně jako hlas kostelních zvonů, které nám přináší vzkaz našich předků z minulosti do přítomnosti… Jak napsal spisovatel F. X. Šalda: „Ale vzpomínání, to je pramen vody živé; nedopiješ se, nedovzpomínáš…“ 

Psal se rok 1944, byla válka. Naše Morava a Čechy byly pod protektorátem Německé říše a strach z Němců byl všudypřítomný i v nás - dětech. Mně bylo šest roků a připravoval jsem se, že 1. září půjdu do 1. třídy růženské obecné školy pana řídícího Hybáška, když mně maminka říká: „Zítra ráno půjdeš s dědou na batelovskou pouť a my tam s tatínkem odpoledne přijedeme na kole.“ 
Měl jsem velikou radost i s dvouletým bratříčkem Slávkem, vždyť jsem vlastně dosud ani na žádné pouti nebyl…

Je neděle 2. července a sluníčko od Hodic začíná hřát a já s dědou a jeho sukovicí putujeme z humen po kamenité cestě a pěšinami po čenkovských obecních pastvištích – Příhonech ke Kopaninám, k polní cestě, která spojuje Lovětín s Bukovou. Dál musíme přes Bočkova a lovětínská pole pěšinami mezi obilím, kolem Zudovy skály k hlubokému lesu - Hejvaldům. Uprostřed hlubokého, temného lesa Hejvald a Mukařky mě děda vypráví o svém otci narozeném roku 1840, že když se vracívali z dobytčích trhů v Horní Cerekvi, je zde právě lapkové přepadávali a obírali o utržené peníze za prodané volky. 

Konečně vycházíme z Hejvald, děda kulhá na pravou prostřelenou nohu, kterou si přivezl z Ukrajiny od řeky Sánu, jak často říkával: „Od Sánu mám tu ránu“… Přecházíme široký, rozvodněný potok, kde jsem si nabral vodu do jediných bot, které jsem měl po Lojzovi, mém starším bratrovi. 

Zde mně děda říká a ukazuje svou sukovicí k lesu: „Tak si dobře pamatuj tuto cestu, víckrát tě tu již nepovedu…“ a také neved, po sedmi letech zemřel. Ještě mě od potoka ukazuje velký zalesněný kopec Hanzalky, kde pobýval Grázl - vůdce loupežníků, a že v tom lese straší, jsme jako děti věděly. 

Jdeme do prudkého kopce třešťské silnice od Hanzalek. Nalevo k Mukařce mně ukazuje samotu pohodného Grázla, kterého si již pamatuji, když přijíždíval pro uhynulé tele do Čenkova. 
Konečně jsme pod kostelem sv. Petra a Pavla, který stojí na kopečku a všude kolem plno lidí. 

Děda se zdraví s přáteli, kamarády z vojny, sousedy a hospodáři z Batelova, Bezděčína, Švábova, Lovětína, Rácova, Nové Vsi, některé jsem později dobře znal. 
Přes dlouhé batelovské náměstí, k zámku, si pamatuji, že přicházíme ke starému zájezdnímu hostinci „Na Mýtě“.

Všude plno, veselo, tam mě děda posadil na lavici pod okny, které vedou k zámku. Jak to bylo dál s mojí první batelovskou poutí, mně maminka řekla až po létech: „My přijedeme na Mýto, děda sedí u stolu a ty nikde. Místo pouti tě hledáme na městečku, ale šťastně jsme tě našli s dětmi za Mýtem u železnice, kde si hrajete a čekáte až přijede vlak s velkou lokomotivou.“

Batelovská lokomotiva se brzy připomněla sama. Prvního září jsem šel prvně do růženské školy, učili jsme se jen do Vánoc. 
Po Vánocích byly prvně uhelné prázdniny, pak se do školy nastěhovali Němci a my se učíme půldenně v Kodysově hospodě. S otcem stojím za našema humnama a najednou od Lovětína a Kopanin slyším hukot letadla. 
Tak běžím přes náves k Vrchu, za Markovy humna, abych lépe viděl, a než zvednu hlavu, nade mnou krouží americká stíhačka a z okénka stíhačky na mě mává pilot, smějící se černoch s krásnými bílými zuby a než stačím zamávat již mizí nad čenkovskými chalupami, Kopaninami, Hanzalkami a slyším jen střelbu a výbuchy z batelovského nádraží… 

Vysoko na nebi létají stříbrné svazy letadel a slyšet je dunění bombardovaných měst. Otec mně říká: „To je od Hodic, tak bombardují Vídeň“, když to bylo od Růžený, tak byl bombardován rakouský Linec.
Přátelé, tak se chodívalo na pouť, že jsme ani své boty neměli, a kdo je měl, šel raději bosý, aby si ušetřil podrážky. 

Přišly však radostné časy a my rodáci a přátelé od roštejnského kamene jsme na batelovskou pouť nikdy nezapomněli a po „Velké“ v batelovském kostele se v nejstarší hospodě na Moravě – na batelovském Mýtě - radostně scházíme dosud. 
Při 100letém výročí bitvy u Zborova (2. 7. 1917) jsme v neděli o pouti 2. 7. 2017 uspořádali vzpomínku, a letos, po sedmi biblických letech, snad zavzpomínám znovu na legionáře od naší matky Javořice…
      

Diskuze k článku