Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Je poslední dubnový víkend a v prosluněné parkové zahradě petrkovského statku zpívají ptáci. Zatímco v patře zámečku sleduje skupinka návštěvníků na plátně dokument Petrkov 13 o životě a osudech Bohuslava Reynka, Suzanne Renaudové a jejich synů Jiřího a Daniela, kteří tu kdysi žili, pod okny v zahradě se formuje skupinka zájemců o prohlídku.  
Zahradnice Pavla Pejcharová nasazuje mikroport a začíná cesta do trochu zaniklého, trochu z popela vstávajícího, ale rozhodně jiného světa. 

Už je po sněženkách
Bratři Jiří a Daniel, poslední stálí obyvatelé domu, zemřeli před deseti lety.
„Prakticky od té doby zahrada ležela ladem, až poslední tři roky dochází k její sanaci a revitalizaci. Projdeme všemi těmi zátočinami, pěšinkami, a nakonec i těmi pustými křovinami. Koukám, jaké máte boty. Ale je to v pořádku, je sucho...,“ vítá zahradnice publikum. 

Jak vysvětluje, byla zahrada radostí především Jiřího Reynka. „Původně, v tom 18. a 19. století, tady byla pravidelná zahrada. Teď je to vlastně lesopark, spíše jako průhonická zahrada,“ uvažuje průvodkyně. 
Jak vzpomíná, někdy okolo roku 2000 poprosila Jiřího Reynka, zda by mohla park sepsat: „Ale od té doby jsem tady potom nebyla, až teď ty poslední tři roky. Ta mapa se ztratila, takže jsem to musela rekonstruovat ze zbytků, které jsem měla. A on pan Reynek od toho roku 2000 možná i něco přesazoval...“

Teď, na konci dubna, má už zahrada za sebou začátek jara. Už odkvetly sněženky, tavolníky, spousta narcisek, sasanka hajní.   
„Půjdeme kolem dokola. Až dojdeme dozadu, za zahradní domeček, dostaneme se k jasanu, který byl zasazený ve stejném roce, kdy se narodil Bohuslav Reynek. Zřejmě ho tam zasadil jeho tatínek. Je nádherný… Tak pomaličku vyrazíme,“ velí Pavla Pejcharová a vyráží v čele skupinky.  

Pryč jsou křoviska 
Zahrada už během posledních tří let, kdy zde Památník národního písemnictví postupně buduje a tvoří francouzsko-české kulturní centrum, hodně prokoukla. Z takřka neprostupného pralesa zmizely nejvíce poškozené stromy, tatam je vysoká tráva a křoviska, kterými se takřka nedalo proniknout. Opraveny jsou poválené ploty. 
Přesto se i dnes výprava pohybuje nespočtem rostlin a laik brzy neví, kam s očima. 

Tady tisovec dvouřadý – velký strom, teprve obráží. Nad námi javor dlanitolistý, který patří mezi japonské javory. 
Ty trávy tady, to jsou ostřice. Katalpa trubačovitá ještě ani nekvete, ještě ani nemá listy. Loni kvetla až tak v půlce června. A za ní liliovník tulipánokvětý. Kdysi se mu říkalo i lyrovník, protože má lupínky jako lyra, ale květy jsou potom podobné tulipánu. 

Opodál krásné kapradiny, spousta jeřábů, které posléze krásně kvetou. Množství kokoříků. Jde se dál k zadnímu plotu kolem porostů medvědího česneku k rozkvetlým konvalinkám. Podrost tvoří spousta břečťanu, vzadu brslen Fortuneův nebo jahodka indická se žlutými kvítky. A spousta barvínku.

Atmosféru dotváří neutuchající zpěv ptáků v korunách. „Tady jsem objevila hyacintovec - tady za tím modřínem je rozkvetlý jeden exemplář. A jeden jsem ještě viděla z druhé strany,“ rozhlíží se průvodkyně.  
Malá výprava přichází podél plotu k Reynkovu jasanu, mohutnému stromu z roku 1892. Odtud se vydává do zarostlejší zadní části. 
„Tady napravo ode mě, ta žlutá kvítka, to by měla být škornice horská. Na zahradách bývají většinou růžové. A tady jsou vidět nějaké pryžce, a zase podrost břečťanu. S panem Reynkem jsem tady chodívala až o prázdninách, takže to už nic pořádně nekvetlo,“ vrátí se průvodkyně na okamžik znovu do vzpomínky. 

Ukazuje jedlý dřín a rozkvétající klokoč, který se používá do růženců. Opodál roste bez a kousek dál rozkvétala loni lilie. 
„Tady je opravdu taková hodně džungle. Ale poslední tři roky se na tom pracuje, dělají se i nové ploty. Protože sem taky chodila zvěř, okusovaly to srnky,“ popisuje Pavla Pejcharová. 
Z pléna padá dotaz na opodál stojící douglasku. „To není ani smrk, ani borovice, má takové jako palístky.  A tady za námi, to je javor mandžuský. Je tu zlatý déšť a javor rezavožilný. A přede mnou, vypadá to jako líska s typickými šištičkami, ale to je habrovec,“ ukazuje zahradnice.  
Opodál jedlý kaštan, šeříky, pivoňky zarostlé v maliní a ostružiní. A zase spousta brslenu. Jabloně, hrušky, topol bílý. Zlatý déšť vejčitý, který tu na jaře už v březnu rozkvétá jako jedna z prvních rostlinek. I kalina vonná tu rozkvétala růžovými květy. 

Už se tu rozsvítilo 
„Teď je to dobré - jak sem teď už nemůžou ty srnky, tak uvidíme i nějakou trvalku. Tady je pod námi zvonečník, ten by se měl ještě rozvíjet,“ zamýšlí se vedoucí prohlídky.  
Výpravu teď seznamuje se třemi druhy muchovníku: „Třeba časem přijdu na to, který je tady. A tohle by mohla být vrba ouškatá. Přede mnou zmarličník, ten má lístky spíš jako lípa.“  

Keřovitá jabloň Sargentova má na podzim malinké plody jako třešeň. Měla by tu někde být i jabloň korunná. Jeřáb olšolistý, ten zase mívá oranžové šištičky. Támhle černý morušovník a opět jedlý kaštan, vzadu líska turecká.
Jde se dál okolo modřínu japonského: „Tady na jaře rozkvétají krokusy a petrklíče. Tady je řebčík kostkovaný. Kdyby se sem někdo vydal hodně na jaře, tak tam úplně v druhém rohu je petrklíčová louka, ale teď už je posekaná.“  
Skupinka krátce nahlédne do zděného altánu, kde je instalována komorní výstavka z prací Daniela Reynka. Tady okolo časem rozkvetou různobarevné orlíčky, kvete tu kdoulovec. Krásná kdoule je i ve dvoře. 
„Jak se to tady rozsvítilo, jak už tady není taková džungle, tak ty stromy budou vyzrávat,“ rozhlíží se průvodkyně. 

Rostlin jsou tu desítky. Barvířské líčidlo, nejedlý ostružiník vonný, který má na podzim až třícentimetrové růžové květy. A javor jasanolistý. Rostla tu réva liščí, která bývala tak roztažená, že strhla a poválela spoustu stromů. 
Kousek dál rozkvétá růžovec zákulovitý. Nad ním průvodkyně ukazuje další jabloně. Jablka některých prý vydrží v dobrém sklepě až do další úrody. Pár rozkvétajících tulipánků. Krušina olšová ještě nekvete: „A tady někde v těch místech je jírovec, kaštanovník s červenými květy.“ 

Ze žlutě kvetoucí sasanky teď koncem dubna ještě není nic vidět. Ale za altánem je javor okrouhlolistý a za ním chmel. A tady vyráží ze země áron.  
Výprava pokračuje kolem plicníků, které tu kvetou růžově i bíle, okruhem se vrací k zámečku. Tady jsou zvonečník a habr carpinus betulus. Zatím ještě nemá habřinky. 
Účastníci zkoumají velký buk a zleva obcházejí zámeček.  Tady roste třeba i růže bílá, erbovní květina anglických rodů. Později tu bývá vidět zajímavý paznehtník a pod zdí u chlévů magnolie. Kousek dál vilín virginský a támhle černý morušovník. 

Indiánská borůvka
Za plotem, směrem k humnům, zaujala výpravu severoamerická borovice Jeffreyova s velkými jehlicemi. Další roste ve dvoře. 
Je tu spousta meruzalek - rybízů. To už se prohlídka ze zahrady dostává na zadní část dvora. Tady leží snesený skleník, který býval na střeše statku. 

„Největší poklady měl Jiří Reynek támhle za ním, ale tam se teď ani nedá dostat. Ale mám podezření, že tam mohla přežít jedna ruj vlasatá. Jedna byla i tady na rohu, ale ta nepřežila,“ uvažuje průvodkyně. 
Kousek vedle roste stálezelený zimolez Henryův, nad ním klematisy a ořechovec vejčitý. V zahradě nechybí ani zimolez kamčatský – indiánská borůvka. 

Tady jsou topoly Simonovy, ptačí zob, kalina tušalaj. V podrostech různé druhy kakostů, rozkvétají tu také čemeřice. A je tu čimišník křovitý se žlutými kvítky. Poskytuje silně aromatické koření, které slouží jako účinný léčivý prostředek.
Prohlídka se pomalu uzavírá, ani na dvoře ale výčet spousty druhů nekončí. Rakytník řešetlákový, srdcovka bílá, kdoule, pomněnkovec, šeříky pýřitý a Wolfův, jinan dvoulaločný. 

Až u brány pak jedlý dřišťál. A růže bedrníkolistá, bíle kvetoucí, co má na podzim černé šípky. A pod věží zámečku kalina, která udrží plody až do jara.  
„Tak jsme si z těch 400 položek aspoň něco málo ukázali,“ usmívá se Pavla Pejcharová a sklízí spontánní potlesk od účastníků výpravy. A co bude dál? Už v sobotu 1. června další komentovaná prohlídka zahrady. Od konce dubna se totiž zase o měsíc posunula k létu.

Diskuze k článku