Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Pátek třináctého října byl v Dolní Cerekvi z hlediska divácké odezvy šťastným úvodem pro nový dokument místní scenáristky a režisérky, jinak též protagonistky kapely Budoár staré dámy Marty Kovářové (dříve Svobodové) Jiříkovo vidění. 

Stejně tak pro stejnojmennou knihu, kterou autorka vytvořila společně s hlavním hrdinou filmu, svým otcem, brněnským fyzikem z Ústavu fyziky materiálů Akademie věd a svérázným, ekologicky smýšlejícím nadšeným kutilem dr. Jiřím Svobodou. 

Podtitul knihy „Jak přimět slepici, aby začala snášet kachní vejce - Čtení pro všechny, kteří jsou zoufalí ze současného přístupu k ochraně klimatu“ jasně vymezuje téma publikace i filmu, který ji provází a s nímž se vzájemně doplňují. 

Vědec Jiří Svoboda, který jinak v rámci svého profesního zaměření pracuje na vývoji nového materiálu s unikátními vlastnostmi, varuje před katastrofálními následky globálního oteplování pro planetu. Sám přichází s vlastním efektivním řešením pro záchranu planety.  

Svérázný chlapík
Toto řešení se vědec za pomoci a v doprovodu své dcery, umělecky zaměřené vysokoškolské pedagožky, snaží během náročné, mnohdy vyčerpávající pětileté anabáze prosadit u autorit napříč Evropou. 

Jejich úsilí ale v současné době nenachází na oficiálních místech praktickou odezvu. Jako by nebezpečí uhlíkové katastrofy zatím nikoho až tolik nepálilo, jako by obavy z následků zatím nebyly dostatečně viditelné a velké a zájmy autorit byly zatím příliš lokální. 

I s ohledem na životní styl a přístup hlavního protagonisty filmu ke světu však není film Jiříkovo vidění žádnou ponurou podívanou. Naopak, jde o dokument plný specifické poetiky a humoru vyvěrajícího z odvážného náhledu do soukromí svérázného chlapíka - vědce, který v trenýrkách v kuchyni láskyplně „cepuje“ manželku, kterak správně ukládat nádobí do myčky.

Výbuchy smíchu, kterými hlediště reaguje na řadu situací (třeba na vědcovo „uspořádání“ pracovního stolu), se střídají se ztišeními nad niternými osobními, až důvěrnými momenty, nad závažnými filozofickými úvahami. A taky nad ztraceností celé věci, pro kterou zřejmě ještě nenazrál čas. 

To když doslova donquijotovská snaha o prosazení myšlenky naráží na zdi marnosti. Rytíř tohoto boje nicméně nepropadá skepsi a znovu se pouští do vřavy. Covid, necovid hledá cesty, za vlastní prostředky vyjíždí na oficiální klimatické summity. Potkává se s Gretou, s politiky, vědci. S letáky a transparenty míří do Madridu, do Glasgow. S věrným Sancho Panzou v osobě své dcery stále po boku. 

Proč je to zaseklé?
Režisérka filmu hovoří o vlastní potřebě (poslání) natočit film, který by mohl rozproudit širší diskusi nejen o otcově konceptu, ale také by poodkryl vztah moci (lidí) a nemoci (planety). Který by hledal příčiny, proč je to tak zaseklé, který by inspiroval k odvaze pro velké činy, přestože se třeba nyní zdají být neuskutečnitelné.
Jiříkovo vidění je tedy v zásadě přiznaným obrazem boje, o němž bojovníci tuší, že je v dané chvíli předem ztracen. Přesto jdou znovu s letáky a transparenty do bitev, už jen proto, aby třeba prošlapali cestu „pro příště“, až bude ještě hůře. 

Ale snad ještě víc je tenhle dokument velmi osobně a otevřeně laděným obrazem rodinné blízkosti, lásky, velké lidské pozitivní obyčejnosti, vzájemné úcty, niterného dialogu mezi otcem a dcerou. Ještě v dalších rovinách je dokumentem snahy porozumět současnému myšlení politiků a světa, pochopit povahu moci.
Samostatnou rovinou filmu je pak jeho umělecká složka - hudba, výpověď, komentář a posun děje za pomoci autorských textů. 

I tohle všechno se nese v osobitém duchu humoru či atmosféry uskupení, v nichž se autorka angažuje. Ať už je to kapela Budoár staré dámy, anebo třeba dolnocerekvický Roztoč kolektiv, společensky angažované uskupení, které v mezičase v obci na Jihlavsku brojí divadlem a kulturou proti stavbě úložiště jaderného odpadu či komunitně spojuje lidi pořádáním multižánrového festiválku Z kopce. 

Exkluzivní světovou předpremiéru dokumentu ostatně v kině v Dolné Cerekvi předcházelo hudební vystoupení místního sboru Kolegyně korále, s akordeonem a za pěvecké účasti režisérky. V předsálí pobíhaly děti, baštily se chlebíčky a sladké, podepisovala se kniha, pila se švestková limonáda.

A zarostlý hrdina filmu v „columbovském“ baloňáku se svojí dcerou, režisérkou, společně besedovali s publikem. A hledištěm mezitím putoval v duchu vizuálního uchopení filmu pomalovaný nafouknutý balón v podobě zeměkoule, která čeká, co bude dál.  

„Díky, že jste tady, na téhle planetě, v Dolní Cerekvi, kde se teďka nejvíc cítím doma. Tak jsem se rozhodla, že je pro mě důležitý, abyste to viděli jako první, co jsem spáchala. Bez vás by to nedávalo smysl…,“ obrátila se M. Kovářová k publiku při předpremiéře svého filmu v Dolní Cerekvi. 

Ten film stojí za to vidět. Pro jeho naléhavé sdělení, pro jeho atmosféru, autenticitu, upřímnost, otevřenost, humor. I jeho úspěch na festivalu dokumentů Ji.hlava (u studentské poroty vyhrál prestižní sekci domácí filmové produkce Česká radost) minulý týden potvrdil, že se Marta Kovářová a spol v letošním roce postarali o jednu z událostí české filmové dokumentaristiky. A je pecka, že Ji.hlavu vyhrál tenhle dokument právě u mladého publika, kterého se jeho téma bude stále více dotýkat.  

Diskuze k článku