Šéfredaktorovi Jihlavských listů Petru Klukanovi vyšla před nedávnem jeho druhá kniha, novela z prostředí základní vojenské služby Húlava nad buzerplacem. Vrací se k ní do období před sametovou revolucí, mezi bažanty, špagáty a mazáky, a přesným jazykem popisuje jejich drsné životní podmínky. Pokládá navíc otázky, na které hlavní hrdina Pavel hledá odpovědi i po dlouhých letech. 
 

Je to vaše druhá kniha, ale první pokus o beletrii. Jak dlouho jste se odhodlával k tomu, pustit se do něčeho takového? 
Napsal jsem ji před více než rokem. Předtím jsem si psal do šuplíku povídky.

Jako novinář jste jistě vypsaný, ale kniha beletrie, to je něco jiného než novinový článek. Jak lehce nebo obtížně se vám ten přechod uskutečňoval? 
Myslím, že lehčeji, protože jsem nebyl vázán fakty a mohl si vymýšlet. To mě bavilo.

Říkáte, že vás na psaní knihy bavilo, že jste si mohl vymýšlet. Budete psát i nějakou další knihu? 
Mám napsanou sbírku tajemných povídek a postupně píšu další. Většina z nich vychází ze skutečnosti. A pak mám ještě něco v hlavě… ale to se teprve formuje.   

Vracíte se k tématu vojny, které jako by se mnohých mladších ročníků už ani netýkalo, já sám jsem naštěstí na vojnu nemusel a jsem tomu opravdu rád. Co vás k takovému návratu přimělo? 
Vůbec prvním impulsem mi byla naše rubrika, kterou jsme vymysleli před mnoha lety: Seriál, který píší naši čtenáři. V ní nabádáme čtenáře, ať píší své vzpomínky a zážitky. Pomáhali jsme jim tématy – škola, rok 1968, 1989… a pak také vojna. Nepředpokládali jsme, že se nám právě k tématu vojny sejde obrovské množství příspěvků. Už tehdy jsem si říkal, že bych i já měl sepsat vzpomínky na vojnu. Druhým impulsem bylo vydání knihy Dva roky v hajzlu Lubomíra Větříška, který zachytil svou vojnu. Po jejím přečtení jsem si sedl a zavzpomínal na vojnu osmdesátých let.

Húlava v názvu evokuje nejenom bouřlivé dění na vojně, ale i fakt, že hlavní hrdinové jsou meteorologové. Jak moc jste vycházel při psaní knihy z vlastních vzpomínek, do jaké mířy se bavíme o autobiografii? 
V části vojny je 80 % událostí zažitých – noční výsadek v Prešově, šikana, bizarnost, kuriozní případy i ta húlava. Děj jsem ale dotáhl až do současnosti a tato část je z převážné části vymyšlená.

A jak sledujete současné úvahy o návratu povinné vojenské služby, třeba i v souvislosti s tím, co páchá Rusko na Ukrajině? 
Armáda již není podřízena KSČ, ale žijeme v demokratické společnosti, takže si myslím, že by mnoha mladým jen prospěla.

Jako redaktor jsem na knize oceňoval především její syrový jazyk. Jak jste dosáhl takové míry autentičnosti? Vycházel jste z nějakých deníků, nebo to prostě všechno bylo ve vaší paměti? 
Na to se nedá zapomenout. Deník jsem si nepsal, nikdy by mě nenapadlo, že se nakonec budu živit psaním novin.

Byl jste vysokoškolák, takže jste sloužil jen jeden rok…
Ano a naše vojna byla určitě mnohem snazší než záklaďáků. Už třeba tím, že jsme byli starší a z dvouleté vojenské přípravy na vysoké škole jsme trochu poznali, jak to na vojně chodí.  

Komu je vaše kniha určena?
Řekl bych, že je určena všem, kteří vojnu zažili. Aby zavzpomínali, a třeba je to přivede k tomu, že by měli i tu svou vojnu sepsat. Protože každého vojna, stejně jako každého život, je jedinečný a svébytný. A stojí za zaznamenání, třebas jen pro své děti a vnuky. Dále je kniha určena všem, kteří vojnu nezažili, aby nahlédli, jaké to také bylo.

Zajímá vůbec povinná vojna ještě někoho?
Zeptejte se lidí, kteří na vojně byli. Nezačnou vám hned z rukávu sypat své historky?
 

Diskuze k článku