Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Jako zastřešující motto právě zahájené sezóny zvolil tým Horáckého divadla výzvu Nedělejme si násilí! Takové dramaturgické vymezení je v dnešním světě velmi pochopitelné. Zároveň je natolik široké, že vstřebá lecjaký detailní i obecnější pohled na věc. 
Pro jakýsi „úvod do tématu“ ovšem v HDJ zvolili příběh velmi konkrétní a zřetelný, v němž hlavní hrdina i postavy jeho světa čelí neustávajícím tlakům na svoji psychiku, někdy je ženoucím dokonce až do fyzické záhuby. 

Je jen zdánlivým paradoxem, že si hrdinové příběhu tyto vzájemné tlaky namnoze vytvářejí sami. Přesah sdělení do dnešní doby je zřejmý, dnes tomu totiž není jinak. 
Aktuálních obrovských tlaků na naši psychiku nejrůznějších forem a intenzity bychom našli tucty. Doslova od války na Ukrajině (nově i vraždění v Izraeli), přes ceny energií až po lokální starosti a strachy. Třeba absurdní aktuální atmosféru Jihlavy, kdy občané začali v hospodách a na sociálních sítích otevřeně mluvit o pocitu, že jejich vlastní město se k nim různými všelijak nedotaženými, nákladnými a špatně či arogantně vyargumentovanými projekty a opatřeními začalo chovat nepřátelsky. 
Na aktuálnosti nové inscenace HDJ nic nemění fakt, že se její příběh odehrává v „dávné“ době, kdy se v Německu zrovna dostal k moci jakýsi chlápek s legračním knírkem. Vypadá docela fajn, tak uvidíme, co světu přinese. 

Jak vysvětlila dramaturgyně inscenace Mrzák inishmaanský Barbora Jandová, je hra z roku 1997 součástí autorovy tzv. aranské trilogie, kdy všechny tři tituly se odehrávají na Aranských ostrovech na západním pobřeží Irska.

Na pobřeží jednoho z ostrovů se v tomto případě odvíjí příběh mladíka Billyho, kterému nemoc od nejranějšího dětství zkroutila tělo a během let poranila i duši a sebevědomí. Je obklopen přáteli, ti jsou ale nevyhnutelně obdobně drsní, jako jsou drsné místní klima, jejich prostředí a doba. 

Vzájemně se obelhávají, klamou a zraňují. Chrání si svá malá či větší tajemství, ale jedním dechem se zároveň potřebují a ochraňují. Jejich skutečné city a pravdivé okolnosti jejich příběhů, se všemi jejich zákrutami, odhalujeme až posléze, během plynutí hry.  

Komorní, až intimní
Do nikam nevedoucího životaběhu hrdinů vnese vzruch zpráva, že na sousední ostrov přijeli natáčet filmaři z Hollywoodu. Možná je to i pro Mrzáka Billyho výzva, aby ve svém nemocí poznamenaném životě udělal velkou změnu. Možná se odhodlá opustit své jistoty a pokusí se svůj život naplnit, ale možná si osud nakonec stejně všechno zařídí jinak. 

Na úvod sezóny tak HDJ nabídlo publiku svého druhu „moralitu“, v níž se lze zamýšlet nad motivacemi a konáním svérázných, a ne vždy hned jasně čitelných postav.
Autor, současný britský dramatik s irskými kořeny Martin McDonagh (* 1970), navíc příběh opatřil nečekanými zlomy, které zdánlivě jasně plynoucí děj opakovaně otáčejí do nových směrů. Hraje se o vzájemnosti, o odvaze a obětování až za hrob, o síle i slabostech komunity. Hraje se také o předsudcích všeho typu, o době, kdy už jen zpráva o tom, že na sousední ostrov přijel na týden „nějakej barevnej“ vzbudí zájem a pozdvižení. 

I přes náročné téma pracuje hra s humorem. Vlastně je tahle inscenace i svého druhu přiznanou zábavnou „karikaturou“ Irska své doby, jak ho obecně vnímáme. S touto naší představou pracuje jak vykreslením jednotlivých svérázných figurek, tak třeba i snadno předjímatelným použitím hudby. 

Inscenaci je i na velké scéně možno označit jako velmi komorní, až intimní. Tím spíše v ní vynikají herecké výkony. 
V obsazení je osvědčenou jistotou herecká partneřina Lenky Schreiberové (Kate) a Lucie Sobotkové (Eileen) v postavách dvou osobitých tet z místního krámku. Obě herecké dámy opětovně osvědčují svůj humor až na hranu a schopnost ztropit si „srandu“ samy ze sebe. 

Také obsazení Lukáše Matěje do postavy lehce potrhlého a do poslední chvíle nečitelného dobového „zprávaře“ Johnyho Pateena Mika je očekávatelnou, ale šťastnou volbou. Titulní postavu Mrzáka Billyho ztvárňuje hostující Jakub Rezek. V roli Billyho kamaráda Bartleyho se jihlavskému publiku poprvé představuje nová posila pánského souboru, absolvent DAMU Petr Šindler.  

Zátiší s loďkou 
Hovořit se jistě bude o scénickém pojetí úvodní inscenace sezóny. Jeho autorem je renomovaný scénograf Marek Cpin (* 1979). Absolvent scénografie a kostýmu na brněnské JAMU má na kontě desítky výprav v divadlech po celé republice, od sezóny 2013/2014 působí jako kmenový scénograf Divadla Na zábradlí.

Jeho zaplnění prostoru dřevěným obkladem a vtažení diváka do syrovosti ostrovního krámku zaujme v nové jihlavské inscenaci na první pohled. Při podrobnějším zamyšlení je ale dojem ze scény vlastně trochu ambivalentní. 

Je podobně prostá, jako je zdánlivě prostý příběh. Zároveň je natolik mohutná a pohlcující, jako sama podstata, nosný motiv i výsledné vyznění zobrazeného dramatu. Komornímu režijními pojetí inscenace tahle scéna v detailech svou jednoduchostí rovněž odpovídá dokonale. Ale zároveň dovede v člověku vzbudit myšlenku, která se pak docela těžko dostává z hlavy. 

Zátiší přístavního mola s jednoduchou, náznakovou rekvizitou plachetní loďky. Mitášův ostrý a bodrý „typický námořník“ v rybářské čapce. Vytahaný hrubý rolák, smotané lano, odrazová fólie simulující mořskou hladinu. 

Člověku už poměrně dřívějšího data narození až naskočí vzpomínky na kulisy někdejších televizních studiových pohádek. Na rybáře vhazující své sítě do pomyslné vody mezi papundeklové rákosiny. A do konce inscenace se pak z hlediště urputně bráníte asi ne až tak moc významné myšlence na to, zda by nebylo lepší ty pláty odrazové fólie pokládat spíš směrem od hrací plochy k divákovi, aby ho po celý čas netloukly do očí jejich zvlněné spáry. 

A pak si uvědomíte, že celý ten děj vlastně je svého druhu romantickým „grinovským“ příběhem o moři a o plachtách. A možná skutečně až jakousi pohádkou. Takovou tou drsnou, chtělo by se říct „grimmovskou“, co dopadne tak, jak to někdy v životě opravdu často dopadá.  
Odtud už je jen krůček k myšlence, jestli tenhle až intimně pojatý Mrzák inishmaanský nepoužívá prostředky uplatnitelné spíše pro malou scénu. Mohutná plocha dřevěného obkladu krámku by vás v intimitě příběhu totálně vtáhla k hercům až „do kuchyně“, voda by na vás mohla šplíchnout třeba i reálně, skvěle použitá hra se stínem by vás pohltila a obklopila ještě dokonaleji.  

A třeba by se trochu obrousila i potíž s občas trochu zadrmolenými texty, kvůli kterým na velké scéně tu a tam musíte hodně natahovat uši, anebo i domýšlet sdělení z kontextu dialogu.   

Důstojný úvod
To vše jsou ale úvahy typu „coby, kdyby“. O jihlavském divadle je teď slyšet. HDJ má za sebou úspěšnou sezónu, v níž v rámci bergmanovského titulu Šepoty a výkřiky dosáhlo na dvě herecké nominace na Thálii, a se stejným kusem je teď mezi třemi nejlepšími inscenacemi roku také v anketě Divadelních novin.  

Tak ještě aby doma lidi „chodili“. Mrzák inishmaanský je důstojným a jasně čitelným kusem na úvod nové sezóny. Svým pojetím je tak trochu univerzálním titulem, který určitě má ambici i potenciál oslovit diváky různého typu, věku i rozličného zaměření. 

Zároveň vystihuje téma a dramaturgický záměr celé sezóny. Ta se bohužel rozjíždí v době snad ještě zjitřenější a nečitelnější, než byla ta před rokem. Už 21. října v ní Horácké divadlo v premiéře nabídne Macbetha, v němž pohlédne na standardy morálky světa ve třech časových rovinách.   

Diskuze k článku