Ladislava Brabencová
editor, šéfredaktor webu
tel.:+420 567 578 038
mobil:+420 737 587 692
brabencova@jihlavske-listy.cz

Už po třiatřicáté se dnes a zítra 6. a 7. října čeští nakladatelé a spisovatelé sejdou v Havlíčkově Brodě na Podzimním knižním veletrhu. Blíže o akci s jeho ředitelkou Markétou Hejkalovou.

Prozradíte, jaký bude letošní ročník?
Doufám, že stejně jako každý rok to bude veselý knižní jarmark, kde si lidé nakoupí spoustu knih, poslechnou si čtení mnoha spisovatelů, potkají přátele a známé.

Motto veletrhu zní: Po válce v šest hodin večer. Co si pod ním mají návštěvníci představit? 
Má dvojí smysl: vyjádřit solidaritu s napadenou Ukrajinou, a také je to pocta Jaroslavu Haškovi, který před sto lety zemřel v nedaleké Lipnici nad Sázavou. 
Na slosovatelném kuponu vstupenky mohou návštěvníci odpovídat na otázku, která postava ze Švejka tu větu řekla.

Na koho se v letošním programu nejvíce těšíte?
Na Petru Dvořákovou a její román Pláňata, na Alenu Mornštajnovou, Petru Hůlovou, Lidmilu Kábrtovou, Zdeňka Jančaříka a jeho knihu rozhovorů Český Bůh, historika Hanse Heisse, majitele domu, v němž žil v Brixenu ve vyhnanství Karel Havlíček Borovský, na Pavla Čecha, Arnošta Vašíčka, česko-italského básníka Filadelfa Giuliana, Lenku Kapsovou, Veroniku Jonášovou a její román Ada... a tak bych mohla pokračovat skoro donekonečna, až by vám v Jihlavských listech nezbylo žádné místo.

Vyšla vám nová kniha, která bude v rámci veletržního programu představena. Přiblížíte ji našim čtenářům? 
Moje kniha se jmenuje Století na vlnách, začíná v roce 2022 v Helsinkách ve Finsku a vrací se zpět proti proudu času až do roku 1887 do malého města na pomezí Čech a Moravy. 
„Východiskem“ k románu byl zápis mé prababičky o narození jednoho z jejích pěti synů. Tajemný zápis vzbuzoval otázky, já jsem chtěla té záhadě přijít na kloub, a z toho se pak odvinul celý příběh, v němž hrají hlavní roli dvě postavy: skutečný finský maršál Gustaf Mannerheim, který Finsko dvakrát vedl do boje proti Rusku a zachránil mu tak svobodu a samostatnost, a česko-německá spisovatelka Dorothea Illingová – tu jsem si vymyslela. 
V románu se také odrážejí zážitky z doby, kdy jsem pracovala na českém velvyslanectví v Helsinkách, například rusko-americký summit v březnu 1997, kdy v paláci Finlandia jednali prezidenti Clinton a Jelcin o rozšíření NATO o Českou republiku, Polsko a Maďarsko a nikdo tehdy nevěřil, že na to Rusko přistoupí. 

Kolik času a energie jste do ní investovala?
Na své poměry jsem román napsala velmi rychle, za necelý rok, a ještě rychleji jsem pak pracovala na redakčních připomínkách, neboť nakladatelství Host chtělo knihu vydat právě k Podzimnímu knižnímu veletrhu.

33 let s veletrhem a knížkami, nakladateli, spisovateli… Který ročník vám zůstane v srdci nejhlouběji?
Ten úplně první z roku 1991, kdy myslím nikdo kromě mě nevěřil, že knižní veletrh v Havlíčkově Brodě má šanci a smysl. A pak třicátý, jubilejní, který jsem chtěla oslavit knihou povídek Země skrytých úsměvů a dalšími akcemi, ale který se nakonec kvůli covidu nemohl konat.

A zkusme ještě jedno – mohla byste říct tři události, počiny, příběhy…, které jsou pro vás v rámci všech ročníků brodského veletrhu „NEJVÍC“?
To je hodně těžká otázka, za 33 let by těch příběhů a momentů bylo mnohem víc než jen tři. Ale zkusím. 
První je z roku 2006, kdy na veletrh přijel finský spisovatel Arto Paasilinna. Při setkání se čtenáři velmi chválil veletrh i Havlíčkův Brod. 
Myslím, že to tak jako zkušený profesionál dělal na všech akcích a cestách, nicméně jeden důvěřivý čtenář se zeptal: „Mistře, a umístíte tedy do našeho města vaši příští knihu?“ „Samozřejmě,“ odpověděl bez zaváhání Paasilinna – a Havlíčkův Brod a veletrh se skutečně objevil v jeho příští knize, románu Prostopášný modlitební mlýnek. 
Druhý příběh je z roku 2010 a je smutnější. Ten rok sem naposledy přijela moje maminka, spisovatelka Hana Pražáková. Bylo to dva měsíce před její smrtí a nebyla na tom už dobře, ale byla šťastná, že tady může být a podepisovat knížky, a vždycky budu vděčná své sestře, že sem mámu z Brna přivezla. 
Třetí moc hezký moment je z roku 2017, myslím, že tehdy tu poprvé byla spisovatelka Alena Mornštajnová. Měla jsem z ní respekt, už byla hodně slavná a úspěšná a možná jsem se trochu bála, že bude mít hvězdné manýry, ale ona byla a je skvělá, na tom veletrhu jsme si začaly tykat a dnes je to jedna z mých nejlepších kamarádek. 

Které knihy vás za těch 33 let nejvíc upoutaly?
Knihy jmenovat nedokážu. Často se chystám, že si koupím knihu, která se bude na veletrhu uvádět, ale většinou to nestihnu a koupím si knihu po veletrhu v knihkupectví. 
Mohu jmenovat spíš lidi, s nimiž jsem se díky veletrhu poznala: spisovatele Ludvíka Vaculíka a jeho manželku Marii Vaculíkovou, současného premiéra Petra Fialu, který na veletrhu byl několikrát jako autor, pátera Františka Líznu, prezidenta Václava Klause, slavného rakouského spisovatele Josefa Haslingera, senátorku Miroslavu Němcovou, skvělou spisovatelku a skvělou ženu Kateřinu Tučkovou, předsedu Senátu Miloše Vystrčila, knihkupce Jana Kanzelsbergera, tvůrce Listování Lukáše Hejlíka, rakouskou překladatelku české literatury Christu Rothmeier... A dost, zaplnila bych těmi jmény celé noviny.

Vnímáte proměnu v přípravě veletrhu dnes a před třiceti lety? Co je jinak? Jde něco rychleji, či naopak pomaleji? 
Změnilo se toho hodně. První veletrh jsem v roce 1991 připravovala ještě bez počítače, jen s psacím strojem na velkém stole v naší kuchyni, to už si dnes neumím představit. 
V prvních letech bylo nejtěžší získat vystavovatele, to už teď naštěstí není problém, hned po skončení veletrhu se nakladatelé hlásí na příští ročník.  
Naopak na začátku nebyly skoro žádné doprovodné programy, a teď je jich tolik, že je skoro nestíhám všechny poskládat a lidé aspoň letmo navštívit. 
Ale to hlavní se nezměnilo: veletrh trvá jen sedmnáct hodin, je to takový zrychlený svět a všechno se musí stihnout tak, jak je naplánováno, nebo to nenávratně zmizí v proudu času.

Je o veletrh, respektive o knížky zájem? 
Zájem o veletrh naštěstí stále je. V prvním „pocovidovém“ roce 2021 přišlo o dost méně lidí než obvykle, loni už víc a letos bude návštěvníků doufám ještě víc, možná se už dostaneme na počty před covidem, kdy na veletrh přicházelo více než 14.000 návštěvníků. 

Jak vypadá jeho takový typický návštěvník?
Typický veletržní návštěvník přichází na veletrh s velkou taškou, která je při odchodu plná knih, ale to je jediný společný rys. 
Na veletrh přicházejí lidé všech generací, někdo kvůli beletrii, jiný pro odborné knihy, někdo kvůli kuchařkám, jiný na pečlivě vybrané pořady z doprovodného programu. 
Ale snad můžu na závěr veletržním návštěvníkům trochu zalichotit: všichni to jsou chytří lidé, protože kdo čte knihy, ten se ve světě ani v životě neztratí.

Diskuze k článku