KVĚTINY pro oslavence od Jany Součkové z Domu Gustava Mahlera. Foto: Jiří Varhaník
Sbormistr a hudební skladatel Petr Fiala, dirigent světoznámého Českého filharmonického sboru Brno, prožil dětství a rané mládí v Jihlavě, je absolventem zdejšího gymnázia. Besedu u příležitosti jeho nedávných osmdesátin, při které sbormistr naznačil i mnohé z praktického zákulisí a úskalí práce špičkového profesionálního sboru, moderoval v Mahlerově domě v Jihlavě dirigent Marek Štilec.
Pane profesore, Jaký je váš vztah k Jihlavě?
V Jihlavě jsem žil do (svého) dvacátého věku, dokud jsem neodmaturoval. Sice jsem se narodil v Pelhřimově, ale to jenom proto, že moji rodiče měli známého šéfa porodního oddělení v Pelhřimově v nemocnici, takže moje maminka si odskočila mě porodit do Pelhřimova a zase se vrátila do Jihlavy… Takže když občas přejíždíme se sborem Pelhřimov na nějakou štaci, tak si ze mě dělají legraci, že by se na tu porodnici měla dát pamětní deska. Ale to není třeba.
Jinak jsem dětství prožil v Jihlavě, v početné rodině. Prošel jsem základní školu, chodil jsem tady na hudební školu. Když jsem začínal hrát na klavír, tak občas jsem místo do klavíru šel hrát fotbal. Když to rodiče zjistili, tak bylo zle. Takhle jsem se pomalounku hudebně vyvíjel a od deseti roků už jsem hrál na varhany tady v kostelích. Třeba v kostele sv. Jakuba jsem hrával někdy i denně na mších už jako mladý kluk, čtrnácti, patnáctiletý.
Byla to ovšem velmi specifická doba…
Bylo to samozřejmě za komunistické éry. My jsme byli taková vykřičená rodina, která dávala najevo svoje zaměření. Takže já jsem ve všech posudcích míval napsáno: pochází z fanaticky náboženské rodiny. Tím jsem měl všecko zařízené.
Ale faktem je, že jsem se dostal gymnázium. Po maturitě jsem se hlásil na chemii – do Pardubic na Vysokou školu chemicko-technologickou, protože jsme tam měli nějakého známého, který říkal: i když máš v posudku, že jsi z náboženské rodiny, já tě tam dostanu. Takže jsem udělal přijímací zkoušky a pak jsem dostal vyrozumění, že ne.
Šel jsem na dva roky pracovat jako pomocný dělník - helfr, do První brněnské strojírny. Tam jsem získal ten dělnický punc. A když jsem se pak dostal na konzervatoř, tak jsem ji vyštudoval za čtyři roky, takže jsem ty dva roky dohnal.
Potom jsem k tomu ještě dodělal JAMU, u pana profesora Kapra, který je teď velice v povědomí díky filmu Kaprkód. Je to dokumentární film, který už dostal několik mezinárodních cen. My v něm jako sbor zpíváme, ale i hrajeme. A já jsem dneska vlastně poslední žijící žák Jana Kapra…
Takže jsem v roce 1971 vystudoval JAMU a začal jsem učit na konzervatoři, kde jsem učil 33 roků do roku 2004. Potom se mi ten sbor začal už tak rozjíždět, že už to nešlo sloučit s konzervatorní výukou. Tak jsem konzervatoř položil a teďka stále a pořád blbnu se svým sborem po celém světě. A komponuji už čím dál méně.
Na komponování už nezbývá prostor?
Poslední takovou velkou věc jsem napsal před několika lety v podstatě na objednávku Jiřího Bělohlávka (1946 – 2017, český dirigent a pedagog, pozn.red.). Protože mi řekl, že když napíšu něco velkého, že mi to zahraje k pětasedmdesátinám s Českou filharmonií.
Tak jsem psal. Večer jsem přišel ze zkoušky a do tří jsem komponoval Stabat Mater, která ale není v obvyklé režii, to znamená čtyři sólisté, sbor a orchestr.
Já jsem si vymyslel to, že Mater Dolorosa (latinsky Matka bolestná, pozn. red.) je viola - hudební nástroj, který má takový ten sonorní naříkavý charakter. Samozřejmě mě inspirovala i moje nejmladší dcera, která je skvělá, dneska už mezinárodně etablovaná violistka.
Takže Mater Dolorosa je viola, hlas lidu – vox populi je sbor, a k tomu je orchestr. Dopsal jsem to v dubnu 2017, poslal jsem partituru Jiřímu Bělohlávkovi, a on 9. května zemřel. Partitura ležela asi dva roky. Potom jsme zpívali v Bamberku u Hrůši (symfonický orchestr v německém Bamberku si v roce 2015 vybral na post šéfdirigenta Jakuba Hrůšu, pozn. red.) a on říkal, že by to chtěl vidět. Za nějaký krátký čas mi volal, že se mu to líbí a že to chce premiérovat.
Takže v roce 2019 už bylo datum premiéry, ale přišel covid, čili premiéra nebyla. A tak se to všechno odložilo na letošní rok. Už to bylo provedeno třikrát, ještě to bude provedeno čtyřikrát, včetně září v Bamberku s Hrůšou. Bayerische Rundfunk má zájem to i natočit, což jsem rád. Takže to je moje taková největší kompozice poslední doby, a jinak samozřejmě pracuji se sborem.
Více v tištěném vydání JL s datem 18.7.
Diskuze k článku
Komentáře ke článkům mohou vkládat pouze registrovaní čtenáři.
Registrace nového uživatele
Pravidla pro diskuse na www.jihlavske-listy.cz:
Nelze zveřejňovat příspěvky, které porušují zákony ČR.
Jsou zakázány příspěvky urážlivé, pomlouvačné, vulgární. Nepřijatelná je i neúcta vůči zemřelým a jejich rodinám.
Nesmí se vyhrožovat komukoli násilím či podněcovat k nenávisti k jednotlivcům, skupinám (národnostní, rasová, náboženská příslušnost).
Zakazuje se zveřejňovat další údaje o identitě ostatních diskutujících (např. telefon, adresa…). Musí být respektováno soukromí ostatních.
Diskutující se nesmí vydávat za někoho jiného.
V diskusních příspěvcích nesmí být šířena reklama, spamy, odkazy na stránky s nelegálním obsahem, příspěvky či odkazy nesouvisející s tématem článku.
!!! Uživatelé, kteří budou pravidla porušovat, musí počítat s tím, že jim budou příspěvky administrátorem smazány, může jim být i zablokován přístup do diskusí na www.jihlavske-listy.cz. Rovněž si Jihlavské listy vyhrazují právo diskusní příspěvky dle vlastního uvážení odstraňovat či diskusi kdykoli uzavřít !!!
Registrací souhlasíte se zpracováním osobních údajů dle Zákona č. 101/2000 Sb.,o ochraně osobních údajů. "Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů".
Společnost Parola s.r.o. se zavazuje tyto údaje neposkytovat dalším subjektům s výjimkou orgánů činných v trestním řízení.