Pavel Bajer
komunální politika
tel.:+420 567 578 036
mobil:+420 736 194 030
bajer@jihlavske-listy.cz

Ťi-čcheng, Ta-tu, Chánbalyk nebo Peking. Hlavní město dnešní Čínské lidové republiky má řadu známých jmen. Málokdo však ví, že autorem prvního plánu města z první poloviny 18. století je Čech a dokonce rodák z vysočinského Jimramova, jezuitský misionář Karel Slavíček. V prosinci uplyne 345 let od jeho narození. 

„Karel Slavíček patří stejně jako bratři Mrštíkové k našim nejvýznamnějším rodákům,“ vyjádřil se na dotaz JL starosta Jimramova Josef Homolka. 
„Jeho jméno neupadlo v zapomnění ani v Číně. Když tam byl na návštěvě bývalý prezident republiky Miloš Zeman, tak na Slavíčkův hrob položil květinu,“ pokračoval starosta Jimramova. 
K letošnímu 345. výročí narození slavného misionáře žádné oslavy v Jimramově nechystají. Výročí si připomenou podle starosty článkem ve zpravodaji. 

Karel Slavíček se narodil na Štědrý den roku 1678 v Jimramově. Jeho rodištěm byl dnešní Dům U Slunce číslo popisné 71. Na jeho rodném domě byla v roce 1995 odhalena pamětní deska. 
Pozdější oblíbenec čínského císaře pocházel z relativně dobře situované rodiny. Jeho otec byl kantorem a zároveň radním písařem. 
Pozdější misionář vystudoval gymnázium v Brně. 

Po jeho absolvování vstoupil jako novic do Tovaryšstva Ježíšova (zjednodušeně jezuité). V Olomouci následně vystudoval bohoslovectví. Ve studiích pak pokračoval na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. 
Zde se především soustředil na studium matematiky a astronomie. Slavíček vynikal také značným hudebním nadáním. V roce 1712 studia dokončil jako doktor filozofie. V témže roce se stal také plnohodnotným členem jezuitského řádu. 

Touha cestovatelská
V době svých pražských studií Slavíček sestavil podrobný plán města. Tyto své znalosti o mnoho let později zúročil v Pekingu. Ale zatím se vraťme zpět do barokních Čech počátku 18. století. 
Slavíček působil nějakou dobu jako pedagog v Olomouci, Jičíně, v dnešní Wroclavi nebo v Brně. V moravské metropoli pomáhal svému bývalému učiteli Jakubu Kresovi při přípravě jeho matematických spisů pro tisk.

Avšak to mu bylo zanedlouho málo. Toužil šířit Boží slovo v neznámých krajích a požádal proto o vyslání do misií. Touto činností byli proslavení nejvíce jezuité, kteří působili na misiích i v nejzapadlejších částech světa. 
Vyhověno mu bylo v roce 1716, když mu táhlo na 38. rok. V tomto na svou dobu již pokročilém věku se chystal na svoji první cestu mimo střední Evropu. Tu vyměnil za Říši středu, jak se někdy také říkalo Číně. 

Mnozí jezuité museli o poslání na misii zažádat několikrát opakovaně, než byli někam vysláni. Slavíčkovi se to podařilo hned napoprvé. 
Jeho nadřízeným se velmi líbily jeho schopnosti kněze, matematika i hudební talent. Tyto předpoklady hlavní představitelé jezuitů považovali pro vyslání do Číny za potřebné. 

Vítr mírnil žár
Dlouhé plavbě do Číny předcházela dlouhá Slavíčkova cesta po souši do Portugalska. Nalodil se spolu s dalšími misionáři na loď Svatá Anna. Vypluli 13. března 1716. O cestě a svém působením v Číně napsal Slavíček několik dopisů, které byly publikované knižně.

 
„Až ke Kanárským ostrovům pluli jsme v průvodu 14 lodí, určených do Brazílie a jedné do Angoly,“ napsal o plavbě v dopise jimramovský jezuita. 
Moře bylo neklidné. Již krátce po vyplutí začala řádit na lodi mořská nemoc. Části cestujících bylo z houpání se lodi nevolno a zvraceli. Z dopisu vyplývá, že Slavíček, který nemocný nebyl, se o ostatní obětavě staral. Nezapomínal si však při tom dělat poznámky o cestě.  
„V noci mezi 15. a 16. dubnem jsme minuli rovník, 2. července nepřívětivý vrchol Mysu Dobré naděje; obojí prošlo bez nehody, neboť v prvním případě vítr mírnil žár, v druhém vlny,“ přiblížil misionář. 

První zemi, kterou po svém vyplutí spatřili, byl 25. července 1716 ostrov Sumatra. Poté je čekala ještě měsíční cesta do přístavu Macao v Číně. „Z úžiny Sundské jsme vyjeli 4. srpna v noci a počátkem 30. srpna po půlnoci připluli jsme do Macaa,“ zaznamenal vysočinský jezuita.   

Do Pekingu a nikdy zpět
Přístav Macao ovládali Portugalci od roku 1553. Ti mohli v přístavu podle uzavřené dohody kotvit a obchodovat. V době Slavíčkova příjezdu vládl v Číně císař Kchang-si (1661-1722) z mandžuské dynastie Čching. 
Mandžuové je etnikum nečínského (nechanského) původu. Většina Číňanů proto považovala dynastii za cizí a uzurpátorskou. Císař Kchang-si byl despotou jako většina čínských panovníků. Známý však byl svojí náboženskou tolerancí. Navíc ho zajímala hudba a matematika, stejně jako Karla Slavíčka. 

Po příjezdu Slavíčka ostříhali a oblékli podle čínské módy. V té době se začal také potýkat s čínským jazykem. 
„Tato řeč má, pokud jde o výslovnost, 364 základních slov, ale význam těch slov se mění nesčetněkrát podle rozličného způsobu psaní, neboť jediná taková slabika Ki má na 140 různých způsobů psaní a stejně rozličných smyslů,“ popsal ve svém dopise. 
Z Macaa se Slavíček spolu s ještě jedním misionářem přesunul do přístavu Kanton. „Nejslavnějšího přístavu v Číně a města velikého, ve kterém jest sedm kostelů pro Evropany,“ uvedl o něm jezuitský misionář.  

„Ale 20. září přibyl do Kantonu po jednoměsíční cestě mandarin (učený hodnostář – pozn. rad.), vyslaný císařem, aby přezvěděl, co noví Evropané dovedou. Prohlásil, že nás do Pekingu doprovodí, až tu vyřídí svoje záležitosti,“ pokračoval ve svém dopisu jezuita z Vysočiny. 
Z Kantonu vyplul Slavíček v doprovodu mandarina 9. listopadu 1716 v průvodu devíti lodí. Po měsíční plavbě následovala z města Nan-čchang cesta po souši do hlavního města. 

„Vezli nás až do Pekingu v cestovních nosítkách, která kladou na hřbety dvěma oslům, opatřeným příslušnými sedly. Osoby se všemi zavazadly tvořily dlouhý, sta a sta mezků a koní čítající průvod, ozývající se neustálé zvonění vskutku lahodně zharmonizovaných zvonků,“ popsal jimramovský rodák cestu k císařovu dvoru. 

Oblíbenec „Syna nebes“
Krátce po příjezdu do Pekingu následovala audience u císaře v jeho paláci v Zakázaném městě. „Potom posilněni snídaní, kterou nám donesli v stříbrných nádobách, byli jsme konečně zavoláni do ložnice císařovy, kde jsme pozdravili toho ,syna nebes´ devaterým ukloněním se až k zemi,“ zaznamenal si Slavíček. 

Císař si jezuitu z Vysočiny vyzkoušel v hudbě i v matematice a byl s ním velice spokojený. „Císař otevřeně prohlásil, že je nanejvýš rozradostněn mým příchodem, a že už dříve si přál, aby přišel nějaký dobrý hudebník, jenž by byl zároveň dobrým matematikem,“ zapsal si bezprostřední dojmy rozradostněný jezuita. 

Císař se rozhodl, že si ho nechá u dvora. Angažoval ho jako hudebníka, astronoma i jako kartografa či zeměpisce. V roce 1717 na císařův pokyn sestavil první přesný plán Pekingu. Misionář při měření také upřesnil zeměpisnou šířku Pekingu. 
Měření v metropoli Čchingské říše prováděl ze třech míst. Ze střech dvou chrámů a z hvězdárny. Později Slavíček své výzkumy prováděl i mimo Peking. 

Intriky a pronásledování
Během svého působení v Číně musel jimramovský rodák čelit řadě intrik. Ty přicházely jak ze strany jiných jezuitů, tak i od čínských úředníků či zástupců jiných náboženských vyznání. 
Císař Kchang-si si křesťanů vážil a za jeho vlády se vyznavači Kristova učení těšili v Číně plné svobodě. Prudká změna nastala po jeho smrti v roce 1722. Na trůně ho vystřídal jeho syn Jung-čheng. 

Ten považoval křesťanství patrně za nebezpečné a nařídil proto soustředit všechny jeho vyznavače do Pekingu. Vrátit se musel i Slavíček, který v té době působil mimo hlavní město. 
Jung-čchengovi zřejmě nejvíce vadily intriky jezuitů. I proto se zřejmě rozhodl z Číny vypovědět všechny křesťanské misionáře. Se samotným křesťanství problém patrně neměl. Vypovídá o tom i jeden ze Slavíčkových zápisků.   

Podle nich nový císař řekl, že křesťané jsou v Číně hosty, kteří přišli hlásat zákon Pána nebes, stejně jako lamové, bonzové (obojí buddhističtí kněží) a mohamedáni (muslimové). 
Císař se však domníval, že by podle zdravého rozumu nemělo bojovat jedno vyznání s druhým. „Vy, pravil, křivdíte bonzům a vystupujete v řečech proti nim, oni pak zase vám to oplácejí, útočíce na váš zákon. Třebaže každý zákon sám o sobě jest dobrý, přece se nacházejí mezi vyznavači jeho lidé zlí a přestupníci, proti nimž je třeba zakročit, aniž by se tím činila nějaká křivda jejich zákonu,“ vysvětloval nový císař svůj postoj k náboženstvím. 

Do Čech se nevrátil
Otázka vypovězení misionářů z Číny se Slavíčka příliš nedotkly. Důvod byl ten, že byl u císařského dvora velmi dobře zapsán. Svoje aktivity však musel omezit na Peking, kde působil opět u dvora.   

V té době byl jimramovský rodák vážně nemocný. Rozhodl se proto, že po 18 letech své působení v Číně ukončí. Jenže bylo moc pozdě a vysočinský jezuita svůj rodný Jimramov už nikdy nespatřil. Zemřel 24. srpna 1735 v Pekingu. 

Pochován je na hřbitově v čínské metropoli poblíž městského paláce. Jeho náhrobek s čínským nápisem je zachovaný dodnes. 
Během svého působení v Číně si Karel Slavíček dopisoval s řadou náboženských i vědeckých kapacit své doby. Své latinské dopisy zasílal například do Prahy, Paříže nebo do zbrusu nové ruské metropole Sankt Petěrburgu. 

Diskuze k článku