Michal Boček
sport
tel.:+420 567 578 032
mobil:+420 604 200 576
sport@jihlavske-listy.cz

Zatímco v Kanadě opakovaně vybojovala stříbro, na amerických kulturistických prknech Věře Mikulcové medailová pšenka nekvete… Profesionální závodnice z Jihlavy obsadila minulý měsíc na elitní soutěži New York Pro 6. místo, byť formu měla minimálně Top 3.

„Opět se potvrdilo, že tamní rozhodčí mají na Evropanky trochu jiný pohled, a raději upřednostní domácí holky,“ řekla Mikulcová. „Ale já to nevzdám, a jednou třeba tu ´placku´ z Ameriky přivezu…,“ je odhodlaná. 

Jak chutnal americký hamburger?
Popravdě musím říci, že domácí je lepší (úsměv).

Není tedy pravda, že nejlépe chutná originál?
Pravda to bude, ale já ho jedla hned po soutěži, a tak jsem naplno nevnímala jeho chuť. Dali jsme si tam plno dobrot a ty byly vynikající (úsměv).

Možná by „hambáč“ chutnal jinak, kdyby „cinkla“ medaile…
To určitě. Amerika mi bohužel v tomto směru nepřeje…

Čím to je?
Trendem, který je každý rok jiný. Z mého pohledu je kulturistika o estetice, symetrii a vyrýsovanosti. Takhle nám to i bylo před dvěma lety řečeno. Skončila jsem šestá, přitom některé závodnice přede mnou nebyly dotažené, vyrýsované, nebo byly podteklé…

Jak byste se ohodnotila vy?
Dlouholeté zkušenosti a zdravý rozum mi říkají, že jsem měla být třetí nebo čtvrtá. Od začátku soutěže jsem podle toho i pózovala. Vyvolávali mě uprostřed, což obvykle naznačuje třetí pozici. Holky na prvním a druhém místě byly lepší, o tom žádná…

Viděl to někdo stejně?
Co jsem četla a viděla, na několika odborných serverech, i těch amerických, se řešilo, proč nemám medaili. Je to prostě Amerika…

Narážíte na Chicago, kde jste měla výbornou formu, a rozhodčí vás nepustili ani do finále?
Přesně tak. Nebudeme si nic nalhávat, roli v tom hraje i politika. Ale aby mě někdo nepochopil špatně, já kvůli výsledku brečet nebudu. Do New Yorku jsem se chtěla podívat, pózovala jsem tam, soutěžila, čili jsem spokojená. V globálu se nám tenhle výlet vydařil. Já navíc pokaždé říkám: hlavně neskončit poslední, protože by to byl průšvih (úsměv). 

Můžete pro kýžený úspěch udělat něco lépe, nebo je potřeba se smířit s tím, že američtí rozhodčí zkrátka nemají rádi Evropanky?
Jako závodník vždycky můžete udělat něco navíc. Já nejsem dokonalá. Vidím na sobě určité rezervy, které se snažím odstranit. Například bych potřebovala lepší plasticitu zad. Ale zpět k rozhodčím… Co jezdím jako profesionálka po závodech, tak v Kanadě i Evropě jsem dosáhla výborného výsledku. Řekla bych, že v Americe rozhodčí trochu přihlížejí k tomu, odkud jsem. Politika v tom určitě je. Raději upřednostní americkou závodnici, nebo cizinku s americkým občanstvím. Je to hodně ovlivnitelné. Třeba letošní newyorská šampiónka přišla na prezenci stylově „oháknutá“ a plná sebevědomí, že bylo jasné, kdo vyhraje… Víte, co bylo ještě zvláštní?

Povídejte…
Když jsem scházela z pódia, ptala jsem se jednoho rozhodčího, kolikátá jsem skončila. Řekl, že pátá. O chvíli později se dívám do tabulek a vidím šesté místo…

Nepočítáme-li vítěznou Rusku s americkým pasem, startovala jste v dané kategorii jako jediná Evropanka. Proč?
Je hrozně těžké stát se profesionálním závodníkem. V první řadě k tomu potřebujete dostatek finančních prostředků. Amerika je v tomhle směru napřed. Závodníci mají vytvořeny lepší podmínky, skoro jako fotbalisté v Česku. U nás a na Slovensku spočítáte profesionální závodnice na prstech jedné ruky…

Vrátí se profíkovi část vynaložených financí formou odměn?
Vzhledem k tomu, na kolik vyjde příprava, jsou prize money velice nízké. Například v New Yorku dostala holka na třetím místě v přepočtu na naše koruny jen patnáct tisíc.  

Zklamání již odeznělo?
Ano. Až na ten výsledek jsem s celou soutěží spokojena. Hodně mi pomohli moji fanoušci a čeští i američtí odborníci, kteří mi psali, že takhle jsem skončit neměla… Moc všem děkuji za podporu, hlavně mojí partnerce Janě Paulátové, která mi se vším radí, pomáhá a je mi velkou oporou. 

Nezanevřete na závody v Americe?
Určitě ne. Vlastně ani nemohu, protože nějakých sedmdesát procent profesionálních závodů se koná právě v Americe (úsměv). Zbytek v Kanadě nebo v Evropě. Já beru závody i jako dovolenou s prohlídkou města. Určitě vyberu další destinaci, kde jsem ještě nebyla.

Přijde mi, že kulturistika se v posledních dvou třech letech mění. Nebo se pletu?
Máte pravdu. Trochu se překlápí do jiných směrů, což mně osobně se nelíbí. Mám radost, že jsem s kulturistikou začala v roce 2001, protože tehdejší trend, zohledňující symetrii, svalový objem a vyrýsovanost, dlouhou dobu vydržel.

Je důležitý ženský vzhled? Koukají rozhodčí na to, která závodnice se jim nejvíce líbí?
Určitě ano. Co se týče ženského vzhledu, já v civilu vypadám, jak vypadám, ale na soutěžích si dovoluji říci, že opravdu vypadám jako žena. Dokonce jsem dostala i ohlasy, že někteří lidé mě nepoznali a slušelo mi to (úsměv). 

Koncem srpna soutěžíte na Masters Olympia v rumunské Kluži. Aktuálně máte opět dietu?
Ano, zase jedu (úsměv). Před New Yorkem jsem držela dietu čtyři a půl měsíce, poté tři týdny pauza a momentálně mám před sebou dalších jedenáct týdnů diety.

Přibrala jste nějaké to kilo?
Mám navrch čtyři až pět kilo, plus vodu. Dělám to takhle poprvé. Jsem zvědavá, co forma, jak na tom budu po fyzické stránce. Unavená jsem pořád…

Ani trochu nejste odpočatá?
Lidé si myslí, že skončíte závody, najíte se a odpočíváte. Vůbec ne! Regenerace probíhá klidně i dva měsíce. Dáte do těla trochu tuku, funguje vám mozek, rychle mluvíte, ale únava je pořád enormní. Na druhou stranu to beru jako dobrou zkušenost.

Rumunsko je ještě daleko, ovšem blíží se… Klepete se nervozitou? 
Zatím ne (úsměv). Nervozitu pociťuji až ve chvíli, kdy jdu na pódium. Jinak vůbec. Největší trému mám před volnou sestavou, abych ji nespletla, protože jsem na pódiu sama (úsměv). Hrozně moc se na tuhle soutěž těším. Kluž je hezké město. Pojedeme tam s Janou autem, s předstihem. Vyrazíme uprostřed pracovního týdne.

Mimochodem… Je rozdíl, cestovat automobilem nebo letadlem? Udělá to něco s formou závodníka?
Jsou dva názory. Co se týče letadla, polovina závodníků vám řekne, že jim škodí, že jsou zateklí, a proto jim neklapla forma.  Naopak mně osobně letecká doprava vždycky pomohla. Auto nemám vyzkoušené, proto pojedeme o pár dní dříve, aby mi nohy při sezení nezatekly vodou. Je i důležité mít správně nastavenou hlavu a říkat si: všechno bude dobré.

Jak významná je účast na Olympii pro profesionálního kulturistu? 
Jako byste jel na olympijské hry. Pro mě osobně je to splněný sen a vrchol kariéry. Nečekala jsem, že mě organizátoři pozvou. Vybírali z dvou set závodnic… Pořádají to „moji“ Američané, ale přesunuli soutěž do Rumunska, proto jsem zkusila poslat přihlášku. Na 95 procent jsem byla přesvědčená, že nikam nepojedu. Když pozvánka přišla, musela jsem ji číst dvakrát, jestli si nedělají srandu (úsměv).

Kolik soupeřek budete mít?
Vybrali nás sedmnáct. Vůbec nemám tušení, kolik holek postoupí do finále. Každá soutěž to má jinak. Ale když je to Olympia, mohli by jich vybrat alespoň deset. 

A když ve finále budete vy?
Tak budu nadosmrti spokojená (úsměv).

Odpovídá vaše příprava významu soutěže?
Je jedno, jestli se připravuji na oblast Moravy, profesionální soutěž nebo Olympii, pokaždé trénuji naprosto stejně a držím stejnou dietu. Takový jsem magor (úsměv). Před New Yorkem jsem měla nějakou chřipku, ale nevnímala jsem to. Musíte se „kousnout“ a nepustit. Potom sice padnete na hubu, ale vyplatí se to (úsměv).

Plánujete lovit v Kluži selfie s osobnostmi kulturistiky?
No jéjej (úsměv). Bude tam Jay Cutler, profesionální závodník a čtyřnásobný vítěz Olympie. A obrovsky se těším na Michelle Brentovou. Je o dost starší než já, její plakát jsem měla v pokojíčku. Byla jedním z mých vzorů a najednou se mnou bude stát na pódiu. To bude příjemné.

Diskuze k článku