Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

Jsou věci mezi nebem a zemí, které se dějí. Neovlivníme to, říká znalkyně jihlavského podzemí Jara Svrčková, která po pětadvaceti letech vydává svou přepracovanou knížku Záhada jihlavského podzemí. 

Jak dlouho už chodíte do podzemí? 
Asi od roku 1979. Je to už hodně let, ale pořád to není čtyři sta (smích). 

Dá se tedy říci, že jste strávila v podzemí snad půlku života. Dokáže vás tam ještě něco překvapit? 
Věřím, že až jednou najdeme ten poklad, to mě překvapí. 

Jaký poklad? 
Jakýkoliv z minulosti, protože věřím, že měšťané si své poklady ukrývali do podzemí a že nalezeny nebyly.

Dokázala byste v jihlavském podzemí zabloudit? 
V úsecích, kde jsem několik let nebyla, protože už to spravuje správa podzemí, tam bych dokázala zabloudit. Ale ne tak, abych se vystresovala, že nevyjdu ven, to v žádném případě. Ta jistota, že vyjdu ven, tam je. 

Jste průvodkyní v podzemí, takže informace, že byste dokázala zabloudit…
Ve starém okruhu samozřejmě nééé (smích). 

Někteří lidé se mohou v podzemí cítit třeba stísněně. Jak vy? 
Většinu času dobře, protože je mi tam dobře. 

Jako doma? 
Někdy i líp.

Někoho nabíjí procházky, jiného četba, co vás? 
Mě nabíjí „bloudění“ v podzemí, a nejen v tom historickém, ale hlavně v jeskyních. Když jsem na cestách, potřebuju navštívit nějakou jeskyni nebo podzemí. Je mi tam dobře a dokážu si srovnat myšlenky. 

Jeskyně, v těch ale většinou není člověk sám, jde s celou výpravou…
Měla jsem to štěstí, že když jsem v mládí dělala speleologii, tak jsem si užila i jeskyně, kde jsem byla téměř sama - tam se nesmí chodit sám, minimálně jeden člověk se mnou byl. Je ale fakt, že je to jiné sám než mezi lidmi. Ale já umím být i mezi lidmi sama. 

Nakolik jsou rozdílné podzemí a jeskyně? 
V prvopočátku jeskyni vytvořila příroda sama a člověk do toho příliš nezasahoval. Kdežto v podzemí je zásah lidské ruky a jsou tam vtisknuté příběhy těch lidí, kteří se tam pohybovali. 
Naštěstí nejsem senzibilní, ale někdy ano. Pak tam tu energii člověk cítí, v jeskyních tolik ne. Ale nemusí to být jen v jeskyních, ale i na povrchu. Jsou místa, kde jsou cítit příběhy lidí, a pak jsou místa, která jsou úplně hluchá. 

V jihlavském podzemí příběhy jsou…
Ano, a hodně, klidně bych řekla, že i stovky. V únoru v podzemí byli mladí kluci - lovci duchů. Podařilo se jim zase natočit něco - ani jsem to nedokázala zhlédnout najednou, abych si to v průběhu pozorování dokázala srovnat a oddělit, co by mohlo být, a co by nemohlo být. Zajímavý byl konec, kdy natočili siluetu čehosi, co oni řekli, že je to velmi podobný duch snažící se vtlačit se do skály, co natočil před lety Stanislav Motl. 

A co vy na to? 
Nedělám si na to zatím žádný názor, fakt ne. Ale ty příběhy tam určitě jsou. 

Vnímáte je, když jste v podzemí? 
Někdy. 
A je to zase to - čí rozmar prožíváme (jedná se o podtitul knihy – pozn. red.). Někdy máme oko, ucho otevřené a vidíme a slyšíme věci, které jsou, - a vědci už připouštějí, že souběžně s námi je nejméně několik paralelních světů – a někdy je máme zavřené. Záleží to na duchovní kondici každého jedince. 

Když to vnímáte, jsou ty příběhy pozitivní, či negativní? Jinými slovy máte z nich třeba špatný pocit?
Snažím se i zlé věci posuzovat spíše pozitivně, ale že by tam bylo něco, čeho by se musel člověk obávat, to ne. 

Může nás to negativně ovlivňovat? 
Můžeme to cítit a přetvořit to, protože se stále všechno vyvíjí. 

Takže, jak v dobré, tak i ve špatné? Jako když je sklenice poloplná, nebo poloprázdná?
Přesně tak. Záleží na tom, čí rozmar právě prožíváme I naše srdce čí rozmar prožívá. 

Vaše knížka vyšla téměř před pětadvaceti lety. Nyní vydáváte druhé přepracované vydání. V čem je jiná? 
Knížka je doplněná o naskenované originály analýz, je doplněná o výpovědi lidí, hlas spiritistů, a když nejdou lidé jen za duchovním rozměrem a potřebují chemický vzorec, je tam i zpráva z geofyziky. 

Knížka je jiná i na první pohled, protože jste vyměnila fotografie za počítačové kresby výtvarníka Pavla Bezděčky. 
Protože máme v muzeu Pavla (oba pracují v Muzeu Vysočiny v Jihlavě – pozn. red.), a to je renesanční člověk. Velmi mi pomohl i po technické stránce, protože původní rukopis byl ještě psán v T 602. 
Jinak obsahově jsem vzala starou knihu, a co nebylo podstatné, to jsem vyhodila, ale to důležité tam zůstalo. I to natáčení televize Nova i vrty, které se tam děly, i všechno, co jsme museli jako občanské sdružení Netopýr podstoupit. 

Kde vznikl impuls knížku opět vydat? 
Od Martiny Zachové, šéfové správy jihlavského podzemí. Jsem ráda, že mě Martina oslovila, protože mě překvapilo, po pauze, kdy jsem se vrátila do podzemí, že to lidi stále zajímá. Je to téma, ať věříme, čemu věříme, že jsou věci mezi nebem a zemí, které se dějí. Neovlivníme to. 
 

Diskuze k článku