Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Na motivy nové původní hry dramatika Ladislava Vrchovského (* 1948, divadelní publicista a kritik, organizátor, politik, publiku na Jihlavsku známý i jako někdejší porotce přehlídky Třešťské divadelní jaro) nastudoval principál souboru Duha Polná Petr Vaněk inscenaci nazvanou Houbová polévka Naděždy Krupské. 

Před publikem a porotou na probíhající postupové přehlídce v Třešti se polenská novinka hrála v neděli odpoledne, když si teprve v sobotu večer odbyla úspěšnou premiéru před domácím publikem v polenském kině. 
Autor hry myslel už při její tvorbě přímo na polenský soubor. Výsledný komediální Vaňkův scénář z původní hry nakonec volně vychází. Premiéra se nicméně v sobotu hrála v Polné za osobní účasti autora Vrchovského a v atmosféře pokračujícího tvůrčího dialogu nad jemnými nuancemi vyznění postav, děje i scény. 

Už samotným výběrem tématu soubor Duha znovu dokládá, jak aktuální může amatérské divadlo být, jak se schopností vyjadřovat se k nejcitlivějším tématům současnosti může vyrovnat i profesionálním souborům. Třeba už jen tím, že se může pustit až na hranu, aniž by muselo nutně uvažovat, co na to ta která divácká skupina, anebo co na to oficiální poskytovatel životadárné dotace. 

Co do žánru tedy posunul Vaněk Vrchovského předlohu více ke komedii, ovšem k takové, která diváka vede k obsahu, k zamýšlení, k informaci. V téhle „polévce“ s komediálními ingrediencemi se totiž v době pokračujícího konfliktu na Ukrajině nehraje o ničem jiném, než o ruské mentalitě, o nepředstavitelných krutostech velmi nedávné doby – potažmo současnosti, o masových vrazích Leninovi a Stalinovi. 

Kolegové z Mauzolea 
Příští rok to bude 100 let, co leží Leninovo nabalzamované tělo v mauzoleu na Rudém náměstí v Moskvě. Jak připomíná inscenace, osm let od své smrti v roce 1953 tu vedle něj ležel také Stalin, než bylo jeho částečně rozložené tělo odstraněno a zalito u kremelské zdi metrovou vrstvou betonu. 

Autor hry vyšel z faktu, že Leninovo tělo nebylo nikdy pitváno, ačkoli existovalo podezření na otravu. Lékaři pouze konstatovali, že poslední jídlo otce ruské revoluce byla polévka. 
V nové polenské inscenaci vedou Voloďa Lenin (zde též řečený Mirek) s kolegou Josifem dialog v mauzoleu. Bolí je už záda, ale leží tu vedle sebe jako dvě neviňátka a hodnotí sami sebe. Na prvního se z Leninova úhlu pohledu chodí lidé dívat z vděčnosti, protože ho milují, na druhého, aby se přesvědčili, že „už je tuhej a už se ho nemusí bát.“ 

Když se zavřou dveře za posledním čumilem, zvednou se, z rubášů udělají páskami rubášky a zamíří ke Krupským, do kuchyně Leninovy ženy Naděždy Konstantinovny. Vševěd Lenin a veliký Stalin tu v dialogu měří míru svých velikostí. 
Dva nelítostní vůdci komentují svoji změkčilost a potřebu vládnout tvrdou rukou. Rozebírají ideologii, diktaturu proletariátu, naivitu při uzavírání smlouvy s Hitlerem. Sami sebe vidí jako bojovníky, politiky, budovatele a filozofy. Uvažují, který z nich byl „větší svině“. Jeden popravoval jenom tisíce, druhý daleko víc, i když ani nemusel. Ale všechny osobně oplakal. 

Dvě Světlany na scéně
To vše se odehrává vedle ústředního dějového motivu – pomyslného posmrtného setkání Stalina s jeho dcerou Světlanou Allilujevovou (1926-2011), která v reálu požádala v roce 1967 o politický azyl a emigrovala do USA. Zemřela ve věku 85 let a jak připomíná i vizitka v závěru inscenace, po celý život se nezbavila nálepky Stalinova dcera.  

Oproti původnímu pojetí ve Vrchovského hře autor polenské úpravy tuhle postavu zdvojil. Vývoj jejího vztahu k „pápuškovi“ vykresluje vedle zkušené Jitky Smejkalové také Jana Jágrová, která čtrnáctiletou dívku pojímá herecky velmi věrohodně. 
Podobně si řekli svými výkony o potlesk publika i hostující Jitka Borovičková v roli Krupské, Jiří Hera ztvárněním Stalina a Petr Vaněk coby Lenin. Muzikant a divadelník Radek Žilka pak dává s akordeonem bezmála hodinové inscenaci známými ruskými „pěseňkami“ patřičnou atmosféru. A jeho prologová forbína v podobě značně osobité písně Miluju tebe a Lenina dala večeru zřetelný žánrový směr. 

Vedle samotného motivu polévky, kterou lze vnímat jako metaforu ideologické bramboračky Ruska a jeho dvou vůdců, nese inscenace také ve své scénografii jasný vizuální metaforický obraz. Tím je les hub zavěšených na šibeničních oprátkách. V téhle jedovaté kulise vedou dva vůdci své úvahy o tom, kterak v duchu strategie „nas mnógo“ masově popravovali pro blaho Ruska a lidstva.

„Já vím, že Rusko je více asijské, nežli evropské, a že by takové mělo i zůstat. Jestliže by se chtělo ovšem sblížit s Evropou, potom jediným způsobem - posunout hranice Asie na západ,“ dumá v závěru Naděžda Konstantinovna. Zatímco se tak vlastně vyjadřuje k současnému dění v Evropě, nabízí do hlediště svoji právě dovařenou polévku. 

Její divadelní houbovka sice o víkendu provoněla polenský i třešťský sál a chuťově byla luxusní. Jinak ovšem divadelníci polenské Duhy zřetelně připomněli fakt, že o ruskou polévku opravdu není co stát.  
Vrchovského původní hra žije vedle polenské adaptace i dalším životem. Chystá se její uvedení v Ostravě, prý v žánru muzikálu. 

Diskuze k článku