HERCI Horáckého divadla ve finální scéně hudebního soirée Je naprosto nezbytné k poctě Haně Zagorové. Foto: HDJ, Jan Fuchs
Ačkoli v minulosti proběhlo už několik pokusů o systémové divadelní využití prostoru Divadelního klubu v suterénu Horáckého divadla (HDJ), zůstává tento prostor v očích jihlavského diváka přece jen spojen především s tradicí zdejších jazzových pondělků.
Je ostatně zřetelné, že pro divadelní produkce původně nebyl určen a svým dispozičním řešením k nim tudíž ani není zvlášť vstřícný. Nízký strop, absence zákulisí, sloupy překážející ve výhledu z řady míst atd.
Přesto i současné vedení HDJ po Divadelním klubu znovu sahá. A nesjpíš nebude náhoda, že je to právě v etapě, kdy celková situace (obecně kulturní i ekonomická) nutí oblastní scénu oslovovat všechny skupiny diváků, přicházet s alternativními projekty, netradičními řešeními a novými žánry, využívat potenciál souboru i jeho vnitřní aktivitu.
V tom kontextu je např. logický i velký důraz (pro diváka jen přínosný), který v poslední době HDJ klade na modernizaci a silnou dramaturgii své Malé scény. Nyní jde ale divadlo ještě dál, když svoji novu oficiální řadu HDJ_underground situuje právě do suterénu, do prostor Divadelního klubu.
Večírek k poctě
Samotný titul Je naprosto nezbytné, který novou řadu HDJ_underground uvádí, vznikl podle slov tvůrců z momentálního nápadu a tvůrčího přetlaku všech zúčastněných.
Sami divadelníci inscenaci charakterizují jako večírek k poctě osobnosti, která se s pokorou a profesionalitou udržela šest dekád na vrcholu kumštu, a to „bez jakéhokoliv morálního šrámu či zaváhání. Navzdory tomu, že celý život bojovala s těžkou nemocí…“
Autorkou scénáře, dramaturgyní a choreografkou inscenace je jihlavská tanečnice a vedoucí osobnost zdejší taneční školy Anna Korba Vanacká. Režie se ujal umělecký šéf HDJ Michal Zetel.
Do reálných postav Hany Zagorové, kapelníka a basáka Karla Vágnera, manžela Vlastimila Harapese, spoluhráče Petra Rezka, „kluků“ Petra Kotvalda a Stanislava Hložka, příslušníka StB, Milouše Jakeše, přítelkyně a věštkyně Heleny Růžičkové či manžela Štefana Margity se převtělili herci František Maňák, Ondřej Šípek, Petr Soumar, Svetlana Hruškociová a Lucie Sobotková. Zejména obě herečky s potřebnou emocí i technickou kvalitou uplatňují své pěvecké schopnosti.
Zásadní je pro inscenaci hudební nastudování řady písní či jejich pasáží. Hraje a zpívá se samozřejmě živě, přičemž hostující autor hudebního nastudování Martin Braun si ve střídmé instrumentační úpravě vystačí s barovým piánem a baskytarou, tu a tam doplněnými o kytaru či tamburínu.
Stručný jazyk citací
Hodinová „klubovka“ samozřejmě nemá ambici tvářit se jako hluboký rozbor života, postojů či životních peripetií české zlaté slavice a dalších aktérů v jejím okolí.
V tom ostatně autorka scénáře a dramaturgyně v jedné osobě nijak netlačí na pilu, poklonu zpěvačce neskládá nijak okatě. Místy je dokonce v náznacích nekompromisní pozice Hany Zagorové v kapele cítit, že tu nejde o žádnou patetickou nekritickou adoraci. Přesto inscenace vyznívá jako poklona, zejména ve vztahu k přijetí a překonání traumatu celoživotní nemoci a k profesní důslednosti a profesionalitě zpěvačky.
Navíc se daří i za užití velmi stručného divadelního jazyka (totiž útržkovitých citací) postihnout základní momenty jejího života, vytvářet kontrasty zlomových situací, vyvolávat uvěřitelné emoce v bolavých místech.
Je zároveň nasnadě, že vykreslování postav v podobné, v zásadě především zábavné produkci musí být nutně karikaturou, což řada postav celkem odnáší. Ostatně, ony si o to osmdesátky, devadesátky i další roky v naší kultuře docela říkají. A třeba taková ofina Karla Vágnera či styl Kotvald/Hložek si o zkarikování přímo koledují.
Polemiku by snad zasloužilo jen až příliš zjednodušující či jednostranné vykreslení postavy a osobnosti Petra Rezka. Dnes osmdesátiletý zpěvák, kytarista, skladatel, textař, hudební redaktor i rozhlasový dramatik hrál třeba v Juventusu s Karlem Černochem, soukromě studoval komponování na konzervatoři, psal scénickou hudbu. V soukromém životě to neměl ani on snadné a v české pop-music své doby si vydobyl celkem svébytné místo.
Nicméně, jak ukázala hned premiéra, dokáže první projekt z nové řady HDJ_underground oslovit jak diváky, kteří hledají spíše nápaditý či méně přímočarý divadelní humor, tak ty, kteří se hlasitě plácají do kolen už jen proto, že se herec objeví na place v paruce.
Tohle hudební soirée má potenciál oslovit třeba i skalní fanoušky a obdivovatele Hany Zagorové a připomenout jim zábavně i vkusně některé její zásadní hity.
V tom je dramaturgický výběr skladeb nesmírně trefný. Divadelníci připomínají písně, jako jsou Náš dům zní smíchem, Bludička Julie, Portrét smutný slečny, Hej, mistře basů, Jen pár dnů, Usnul nám, spí, Spěchám, Můj čas, Opona či Ave Maria. A snad lze prozradit, že divák neudělá chybu, když se doma před odchodem do Divadelního klubu i maličko rozezpívá.
Slepice, či vejce
Nechme stranou, zda v daném případě byla dříve „slepice, nebo vejce“, tedy zda vnitřní potřeba vyjádřit se k odchodu Hany Zagorové iniciovala jaksi „zespoda“ oficiální vznik celé nové dramaturgické řady, anebo zda tomu bylo naopak.
Podstatnější je efekt, kdy už první premiéra potvrdila, že směr klubových produkcí u stolové barové úpravy dnes rozhodně své vděčné publikum nachází.
Z pohledu konkrétního úvodního projektu by asi bylo možno dokonce uvažovat i v tom duchu, že „hudební životopisná hodinovka“ o Haně Zagorové může být vnímána jako osvěžující doplnění oficiální řady, v níž se HDJ už několik sezón seriózně věnuje divadelní reflexi životů a tvorby význačných osobností, byť jde v tomto případě výhradně o osobnosti a kulturní kořeny Vysočiny.
Z méně seriózního úhlu pohledu řeší produkce situovaná přiznaně do prostředí baru třeba i situaci, která bývá v poslední době na divadelní klubové scéně až překvapivě často k vidění: že se totiž divák uprostřed komorní etudy zvedne ze své sesle a herci-neherci si to napříč hracím prostorem zvolna namíří s půllitrem v ruce k báru, protože jemu přece došlo pití.
Možná ale není třeba podobně rozebírat příčiny a možné přínosy nově zavedené řady HDJ. Možná jde prostě o to radovat se z divadla a všech jeho možných odnoží a příbuzných oborů, tvořit, setkávat se, sdílet názory a pocity.
K tomu je méně oficiální prostor jistě vhodný. Jak praví kníže Megalrogov ve vančurovském Konci starých časů: „Klobouk si ponechám, cítím, že je to dobrá líheň pro všelijaké myšlenky.“ První premiéra nové řady HDJ znovu ukázala, že podobný potenciál může mít pro oblastní repertoárové divadlo jeho Divadelní klub.
Diskuze k článku