Někdy bezděky vyslechnete povídání někoho třeba i blízkého, a potom vám vznikne možná takovýto příběh. A je to podle skutečné události. Možná.

Maminka jedné mé příbuzné, Maruška, které bylo asi 66 let, se svojí o něco starší sestrou Aničkou se vydaly za jejich starou tetou do Nové Bystřice a ještě kousek dál, do jedné malinké vesničky v pohraničí. Byl to nádherný kousek krajiny, málo tknutý civilizací, s nenarušenou přírodou, po staru vyhlížejícími chalupami a udržovanými zahrádkami.

Když k tetě dojely, v její zahradě porostlé starými stromy míjely velký skleník. Pouhý pohled na něj jim málem vyrazil dech. Byl totiž plný krásných rostlin konopí, pravého konopí, které by někdo rád dobře zaplatil. „Teto, proboha, co to tam máš? Víš, že to je trestné?“

Mezi vítáním a líbáním to pokračovalo: „Vždyť ty smíš mít pro svou potřebu tak dvě tři rostliny, ale tohle je hrůza! Kdyby sem někdo přišel, tak tě udá a zavřou tě!“

“Ale depak, holky, sem nikdo nechodí. A eště že by žaloval, to né, depak. A až pojedete domů, tak si to vodvezete, já mám eště nasušenou, tak mi stačej ty dvě kytky“.

Maruška s Aničkou poseděly s tetičkou a došlo k loučení. Teta mačetou sklidila skleník a slovy „vodevř kufr“ naznačila, kam náruče úrody uložit.

Maruška poslušně otevřela kufr u auta s tím, že se tedy s Aničkou rozdělí, jakmile ji doveze k ní na chalupu do Chaloupek. Napěchovaly vše do zavazadlového prostoru.

Rozloučily se, tetička rozmáčkla v koutcích očí slzy i se zbytky lupínků a sestry odjely. Při příjemném hovoru dojely brzy k chalupě Aničky do Chaloupek. Poseděly, naplánovaly další setkání a při loučení Anička z otevřeného kufru odloupla pět snítek marjánky se slovy: „A to mi stačí, já toho víc nepotřebuju, usuš si to, máš to komu rozdat, ty to využiješ!“

Maruška bezmyšlenkovitě zavřela kufr. Přemýšlela už nad tím, že musí ještě zajet ke kamarádce do Počátek, které slíbila, že odveze její dceru do města. Bylo odsud v tu dobu špatné spojení do krajského města, kde Zina studovala na vysoké škole.

Tak se Maruška po rozloučení s Aničkou vydala ke kamarádce. Tam naložila Zinu, ultra lautr moderní dívku s hlavou do třetiny vyholenou, do třetiny oranžovou a zbytek byl zelený se šikmým tupým sestřihem. Levé horní víčko zdobily tři kroužky visící z obočí, od průměru půl cm do velikosti kroužku na klíče. V pravé nosní dírce jeden střední kroužek. V pravém horním rtu dva malé kroužky a ve středu pod dolním rtem ostrý hrot. Náušnicemi, kruhy v uších, by lehce udělal veletoč papoušek druhu Agapornis  Fisheri. No – paráda. Všechny nehty nalakované, a krásně - každý jinou barvou. Tetování přes krk, které končilo někde v nedohlednu. A tričko černé s hroznou lebkou, nádhera sama.

Usadily se, zamávaly a jelo se. Cesta pěkně ubíhala. Nebylo už mnoho aut na silnici. Maruška spokojeně projížděla vesnicemi a po očku pozorovala Zinu. Ta, se sluchátky v uších klepala prsty do palubní desky a její „tu, tu, č-č-č, čí—tú-tú-ččč“ jí určitě vystačovalo pro naplnění cestování. Po projetí jedné z vesnic ale milé Mařence zatrnulo. Uviděla pány s bílou čepicí, kteří chtějí „pomáhat a chránit“.

„Do prdele,“ pronesla nahlas. Hlavou jí proběhlo bleskurychle, než dojela na prstem určené místo a zastavila: „Když budou chtít trojúhelník, je v kufru, když budou chtít lékárničku, je v kufru.“ Mezitím policista zasalutoval, pozdravil a - začalo divadlo.

Zina sundala sluchátka a celkem bez zájmu sledovala průběh silniční kontroly. Beze slova.

Maruška vystoupila z auta, vyndala kapesníček, začala si utírat čelo a spánky a se slovy: „Chlapi, tohle mi nedělejte, já jsem z toho na nervy, co potřebujete, honem mi to řekněte. Jéžišmarjá, já se dycky tak leknu, no - tak co, říkejte.“

„No, paní, klid, klid; řidičský průkaz, malý techničák, zelenou kartu, od lékaře potvrzení – máte?“

„No, jo, tady mám kabelku, snad to tam je všechno, vždycky to mám tady připravené v pořádku, snad - tak, tady, prosím. Jé, to je mi načisto – no, říkejte, je to všechno? Dobrý? Pane jo, to jsou na mě vždycky nervy. Já jak vidím čepice policie, tak se mi chce omdlít, ale snad je všechno v pořádku?“

„No, paní,“ říká jeden policista, „vypadá to dobře, všechno v pořádku“. Mezitím druhý policista začal přecházet od přední části vozu po boku kolem předních k zadním kolům. A Marii se přitížilo.

„Ach, já snad omdlím, chlapi, dělejte, nebo už to nevydržím.“

Vtom říká klečící policista: „Není to v pořádku, máte sjetou zadní pneumatiku, nemá opravdu správný vzorek, přesvědčte se.“ A vyndal měřítko a přeměřoval hloubku vzorku.

Okamžitá reakce Marušky? Levá ruka na prsa, pravá v pozici hlásícího se prvňáčka a téměř vykřiknuta slova: „Chlapi, hned zítra, přísahám, hned zítra zajedu do servisu, hned zítra to dám do pořádku. Já vám to věřím, je to moje chyba, pane bože, mně je z toho špatně. Já si musím sednout, fakt“.

A sedala si zvolna s rozevlátými pažemi na svou sedačku. Policisté očividně udiveni tímto výstupem se vrátili od zadní části vozu, odevzdali kabelku s doklady a s rozpaky a zasalutováním dovolili Marušce opustit stanoviště. Maruška teatrálně otřela kapesníčkem čelo i spánky a předpisově odjela.

Po pár desítkách metrů se otočila k Zině a zeptala se: „Necítíš nic?“ „Jó, ale to už z Počátek“.

„Hm, tak to cítíš dobře, tak abys věděla, ten kufr je plnej marjány, proto to divadlo“.

„Ty vole, fakt? No! A co byste dělala, kdyby na to přišli?“

„Já? No, řekla bych, že je to tvoje a že o tom nevím. A komu myslíš, že by věřili? Hádej?“

Pokračovala klidně v jízdě a prsty pravé ruky zlehka poklepávaly do rytmu k melodii, kterou si začala pobrukovat.

Diskuze k článku