Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

V úvodu sezóny uvedlo Horácké divadlo v Jihlavě (HDJ) titul, kterým vzdává hold divadelnímu klaunství. Na scénu oblastní repertoárové činohry pro leckoho trochu překvapivě uvedlo žánr nového cirkusu.
Definice praví, že podstatou nového cirkusu je mísení jednotlivých druhů umění, jako jsou cirkus, tanec, hudba, divadlo, výtvarné umění či třeba film v různé míře i zastoupení. Domovinou žánru je Francie sedmdesátých let minulého století, odkud se jeho obliba rozlila po celém světě. V české kotlině začal jeho vlivy záhy využívat mim, klaun a pedagog Ctibor Turba a v novém miléniu se už nový cirkus naplno rozjel i u nás.
Dalo by se kacířsky zauvažovat nad tím, zda rostoucí obliba nového cirku nesouvisí také s tím, že svět umění v posledních letech začíná stále více ovládat zkratka, že se „lid obecný“ nechce zrovna moc zatěžovat dumáním nad textovými složitostmi a obtížností dramat, která přece jen kladou i na diváka jistý nárok.
V novém cirkusu se zpravidla slovy neplýtvá a o podívanou se postarají skvělí žongléři, akrobaté a hudebníci spolu s emotivním nasvícením, často ve spojení s atraktivitou divadelně netradičního prostředí.    
Horácké divadlo nyní využilo skutečnosti, že i na Jihlavsku principy pohybového divadla našly živnou půdu a pevné místo.
Kmenovým členem hereckého souboru je ostatně obdivovatel a žák zmíněného Ctibora Turby, dnes již svébytná osobnost českého pohybového divadla Jakub Škrdla. Je tedy jen logické, že se i prvky nového cirkusu časem začaly prosazovat na scénu činohry.
Silné letité vazby na nový cirkus a na Jihlavsko má také druhý ze tří hlavních protagonistů inscenace, komediant, herec a režisér Jiří Juráš. Při spojení jmen Škrdla/Juráš pak okamžitě naskakují pojmy jako T.E.J.P., Saltimbango, Loučky, Stará plovárna, vanovský statek Divodvůr, telčské slavnosti, ale i Divadlo Continuo a spousta dalších.
Tady všude už tato dvojice prvky nového cirkusu po léta pouští do publika. V klaunské férii na jevišti HDJ je s nimi „třetím do party“ hostující František Maňák.
Divákovi v hledišti zůstane utajen vliv poměrně složité geneze vzniku na vyznění inscenace. Pouze na okraj připomeňme, že s ohledem na letní rošádu na postu uměleckého šéfa HDJ je autorem námětu a úvodního konceptu Michal Skočovský. Od druhé fáze příprav je ale pod výsledným tvarem podepsán režisér a nastupující umělecký šéf Michal Zetel.
Novinka na scéně HDJ se tedy s úctou klaní klauniádě, žongláži, pantomimě, ale zejména Jeho veličenstvu divadelnímu gagu. Tomu nejjednoduššímu, ale i tomu, u kterého se divákovi pět minut tají dech nad krkolomností artistického výkonu, aby posléze klaun shodil týdny tvrdého tréninku do funkčního kontrastu a svůj nahraný nezdar doprovodil zklamaným „Á jé…!“
V příběhu zavádí herci publikum do státu Florida a do myšlenek stárnoucího klauna, který se chystá na své poslední životní grandiózní číslo. Je plný pochyb, síly už mu docházejí. Chtěl by ještě jednou uspět. Hledá inspiraci, ale dlouho nenachází.
K ústřední herecké trojici, která zosobňuje klaunovou nitro, přistupuje dvojice postav, které jeho konáním hýbou: Ctižádost a Vůle zosobněné dvojicí zpěvaček v herecky i kostýmově působivém provedení Stanislavy Hajdukové a Svetlany Hruškociové.  
Zásadní součástí celého tvaru je akrobatická company členů oddílu SGYM Sokola Jihlava, a vedle ní také uskupení tanečníků jihlavské Nart Dance School.
Kousky mladých akrobatů jsou nosným segmentem celého dění. Na druhé straně logicky tu a tam neoplývají až takovou náročností prvků a především jistotou provedení, aby mohly konkurovat skutečné novocirkusové špičce, se kterou je už dnes divák často konfrontován.  
Při podívané na scéně HDJ tedy občas trochu „držíte palečky“, aby se salto dotočilo fakt až do konce a míček nebo klobouk nespadly jindy, než kdy padat mají. Inscenace tak vyvolává lehké otázky, na které si divák musí odpovědět podle vlastního zaměření, vkusu, zkušenosti, podle svých nároků.
Má jihlavská činohra na to, aby nový cirkus pustila do diváků se skutečnou potřebnou jistotou? A je na oblastním profesionálním divadle důležitější pravdivost a autenticita okamžiku, anebo má být vyžadováno za všech okolností dokonalé a jisté technické provedení?
Při letním projektu na břehu Staré plovárny je odpověď nasnadě. V hledišti profi Horáckého divadla asi bude mít každý z diváků těžiště odpovědí posunuto maličko jinam.  
Nadšení přátel a rodinných příslušníků mladých akrobatů v hledišti premiéry jasně naznačuje, že z hlediska tohoto specifického diváckého segmentu bude Klaunova cesta dramaturgickou trefou do černého.
Zda tomu tak bude rovněž u zbylé části diváctva, těžko odhadovat. Každopádně lze rozumět argumentaci divadla, že je potřeba jít i dosud neprobádanými cestami a oslovovat mladé diváky. Daří se mu to už několik sezón na Malé scéně a nejspíše bude nutné přijmout, že ani dramaturgie Velké scény se podobnému trendu nevyhne.
Je tu ale ještě jeden specifický divácký segment: pro toho, kdo prošel posledními dekádami jihlavského divadla s otevřenýma očima, má tahle klauniáda na jevišti HDJ ještě jeden rozměr. A vlastně je to ten nejsilnější.
K postavě klauna neodmyslitelně patří i kapka té smutné nostalgie: trochu naivní, trochu moudré, vždy vytvářející podhoubí pro myšlenku či filozofickou úvahu.
„Klaun, to není nos!“ zdůrazňuje Jakub Škrdla v nejzábavnějším a zároveň nejsilnějším momentu celého představení. Vlastně tak krásným naléhavým textem nastoluje ještě jednu otázku - totiž, do jaké míry je to, co sledujeme, opravdu čistokrevný nový cirkus?
Mnozí z účastníků posledních dvou dekád jihlavského divadla (tedy toho, které se odehrává mimo zdi profesionální scény) se ale při tomto monologu především okamžitě přenesou kamsi do pouliční maringotky divadla T.E.J.P., kde před lety Jakub Škrdla s navlas stejnou dikcí a naléhavostí vyprávěl příběh skvělého autorského monodramatu Cirkus Svět.
A když pak na jevišti klauniády na scéně HDJ zatepe rytmus „košťatové chorošky“, když kompresor rozvlní vzduch uvnitř obří rekvizity z jemné látky a v další půvabné scéně do sebe třeskutě zapadnou „kolík a dirka“, rázem se tento divák přenese do sálku v Brněnské ulici, kde jistý Kuba Škrdla a jistá Baruška Jandová před lety coby divadelní Edisóni na kruhovém lakovaném jevišťátku ukazovali prvním divákům, co že to vlastně je, to pohybové divadlo.
A když se celá company zapojí do hry se skládáním dřevěných rámečků, vybaví se pamětníkovi, kterak Jiří Juráš právě s tímhle číslem v mnohem komornějším tvaru objížděl sály kulturáků.
Výsledek ale v žádném případě nevyznívá jako recyklace, nýbrž jako návrat k základům, ke kořenům. Pro většinu diváků zůstane nejspíš tenhle rozměr inscenace zcela utajen. Ale známe to přece třeba od geniálních bratří Formanů: nemusí být v představení vždycky úplně všechno určeno úplně pro každého.

Diskuze k článku