Ahoj, Karle, pozdravil mě odněkud povědomý hlas. Otáčel jsem se na všechny strany a náhle jsem ho uviděl. Byl to známý hajný František. Několikrát jsem na jeho žádost vytahoval kulatinu s koňmi z lesa na skládku u lesní cesty, později jsem vyvážel i metry. Zkrátka – občas musel obcházet a kontrolovat své „lesní království“ a tentokrát se zastavil i u mě.

Právě jsem dokončil práci okolo domácího zvířectva, a tak jsme spolu zavedli řeč. Samozřejmě jsme nemluvili dlouho nasucho, nabídl jsem Františkovi na ochutnání domácí hruškovici. Nezůstalo u jedné štamprličky.

Bylo nám chladno, a tak jsme zašli domů, do kuchyně. Manželka vařila oběd – gulášovou polévku, hovězí na houbách a rýži. Dávno jsem se na to těšil, omáčku s houbami mám moc rád. Seděli jsme a popíjeli, čas ubíhal a hladina v láhvi se povážlivě snižovala.

Nemohl jsem dál ochutnávat, ale František pochvaloval chutný mok a nenápadně naznačoval ťukáním na stůl, abych mu zase nalil. Manželka mu uvařila kávu, aby takticky zvolnila tempo stoupajícího alkoholu v těle i hlavě naší návštěvy. Pomohlo to jen trochu a rozveselený František, který bydlel asi 15 km od nás a v tu dobu jezdil vlakem, zaregistroval vůni dodělávaného oběda.

Manželka připravila talíře a příbory samozřejmě i pro Františka, který si před obědem ještě odskočil a byl si umýt ruce. Vrátil se do kuchyně a nám zmrzly úsměvy na rtech. Zkrátka – úprava zelené uniformy měla na první pohled mnoho podivných změn: přepnuté knoflíky na saku, nezastrčená košile vpředu a ta odhalovala nedopnuté kalhoty.

Manželka, jindy tak vlídná, mi zcela rázně poručila, ať „ho dám do pořádku“ a po obědě ho vypravím na vlak. František se usadil na židli a začal jíst. Gulášová polévka zanechávala viditelné cestičky nejen na bradě, ale i na saku a malinkaté rybníčky se tvořily i na kalhotách. Honem jsem napravoval vzniklé škody, ale s nevalným úspěchem. Při tom mu manželka odebrala zbytek polévky a podala mu druhý talíř s masem, omáčkou a rýží. V tu chvíli začalo vrcholné představení.

František s příborem dokázal neuvěřitelné věci. Celkem větší sousta masa dokázal strčit do úst, i když někdy na druhý či třetí pokus. Ale rýže – to byl předem prohraný boj. Pohyby nože a vidličky předváděly jakýsi minihokej, který vidlička bohužel vysoko prohrávala. Prudké nájezdy nože vyhazovaly rýži mimo talíř.

Bezděky jsem si odsedl, i žena hájila svoje jídlo rukou před nálety rýže s omáčkou z Františkova talíře. Zoufale pozorovala zmazaný stůl i rýží pokropený koberec kolem hajného: „Tak, teď abychom sem donesli slepici, aby to sezobala.“

Ale tak daleko to nedošlo. Jenom jsme tak trochu násilím dali tvář Františka do pořádku, a když jsem mu pomohl vstát, s překvapením jsme zjistili, že kšandy od kalhot visí za ním vzadu. Manželka je nekompromisně strčila hajnému do kapsy a pověsila mu lesnickou brašnu přes rameno. Ráda a rychle se s ním rozloučila. Vyprovodil jsem ho kousek před zahrádku, natočil ho správným směrem a sledoval jsem, jak kalhoty pomalu sjíždí pod pupík známého.

Za dva dny jsme se dozvěděli, že místo domů – tedy asi těch 15 km, dojel do Chotěboře, což je asi 55 km. Zkrátka, užil si hruškovici, oběd i výlet, na který jistě dlouho nezapomněl, a my s manželkou vzpomínáme dodnes.

Diskuze k článku