Je mi 76 roků, jsem v důchodu. Na zahrádce se ještě nedá pracovat, tak vzpomínám na dávné časy.

Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsem začal chodit do školy do 1. třídy. Bylo to v letech 1951-1952, pár roků po válce. Bydleli jsme v malé vesnici, kde nebyla škola. Do nejbližší školy (byla to dvojtřídka pro děti 1.-5. ročník) to bylo tři kilometry. Vedla tam vozová cesta, nepříliš upravená. Z naší obce nás do této školy chodilo každý den pěšky více dětí různého věku. Ve škole jsme se učili ve dvou třídách.

První a třetí ročník učila mladá paní učitelka, ostatní děti učil pan řídící. Tak jsme ho i oslovovali. Pan řídící, kromě toho, že učil ve škole, měl na starost i hraní na varhany v místním kostele. Musím ještě připomenout, že jsme měli jako povinný předmět také náboženství, měli jsme ho i na vysvědčení.

Do školy jsme toho v aktovce moc nenosili. Nosili jsme hlavně svačinu, protože školní obědy nebyly. Kromě svačiny také čítanku, početnici a jeden tenký sešit na počty a jeden na psaní. Kromě toho penál, samozřejmě dřevěný (jiné tenkrát neexistovaly). V penálu bylo pero a obyčejná tužka, tou jsme začínali psát. Po nějaké době jsme zkoušeli psát i perem. Pero bylo dřevěná násadka, do které se dávala kovová špička, která se musela namáčet do inkoustu. Ten jsme do školy nenosili, byl ve skleněné nádobce v každé lavici. Plnicí pero byla vzácnost, propisky tenkrát neexistovaly. Začátky našeho psaní byly krušné. Když jsme trochu víc namočili pero do inkoustu, tak naše sešity zdobily kaňky. Ty jsme se snažili vysušit pijákem (savým papírem), který byl jako příslušenství v každém sešitě. Když jsme na pero trochu víc přitlačili, špičky pera se rozjely, jako když krasobruslař udělá roznožku.

Někdy, asi když panu řídícímu došel školní inkoust, tak ho vařil doma z duběnek. Asi to moc neuměl, výsledkem byla černá rosolová věc, se kterou se špatně psalo a z našich věčně inkoustových rukou to nešlo umýt. Děvčata, která seděla v lavici před námi kluky a měla dlouhé copy, měla někdy smůlu, „náhodou“ se jim namočil copánek do nádobky s inkoustem. Když se ukázalo, že některý kluk „náhodě“ pomohl, musel být po škole.

V rámci „po škole“ musel jít ten zlobivák s panem řídícím na trávu pro jeho kozu, nebo pomáhat s nasbíranými bylinami.

V této malé škole nebyla tělocvična, tak nás 1x za týden vzal pan řídící na hřiště za hřbitov a tam jsme všichni, kluci i holky, hráli pasáka.

Jednou za rok přijel ke škole malý autobus-zubní ambulance se zubařem. Ze školy se k němu natáhla elektrická přípojka a zubní lékař nám všem žákům prohlédl a zaplomboval zuby. Vrtání strašně bolelo a dlouho to trvalo, protože současné „bezbolestné“ rychlovrtačky ještě neexistovaly.

Ze školy a do školy jsme chodili pěšky za každého počasí, ať pršelo, nebo bylo horko, nebo padal sníh. V zimě, když byla sanice, tak pro nás odpoledne přijel některý hospodář z naší vesnice se saněmi a koňmi. Asi se domluvili mezi sebou, aby se vystřídali. V tu dobu ještě nebylo JZD, tak měli svoje koně doma. Pan řídící nás pustil všechny děti z naší vsi ze všech tříd a dal nám domů úkoly navíc. My jsme nasedali na saně, přikryli jsme se houněmi a už se jelo. Koním zimní stání ve chlévě také nesvědčilo, tak se rádi proběhli.

Když vidím svoji školní fotografii z té doby, byl jsem drobné postavy (jako chroust, jak říkala moje maminka). Přesto jsem ty cesty do školy a domů ze školy ve zdraví přečkal. Asi proto, že jsem nemusel nosit tak těžkou tašku s učením jako současné děti.

Uběhlo pár let a děti z naší vsi už mohly jezdit do školy autobusem, ale to už byla jiná větší škola ve střediskové obci. Byla tam už i tělocvična a vařily se tam i obědy pro žáky.

Budova mojí první školy stále stojí, ale několik desetiletí se v ní děti neučí.           

Diskuze k článku