Kdybych měla stroj času, tak bych se určitě ráda vrátila nejméně o 30 let zpátky, do doby, kdy bylo ještě Československo a nám bylo 50 let, které jsme parádně slavili za málo peněz a hodně muziky.

Nebyly to tak špatné časy.

Snad ten svět v té době byl pomalejší a veselejší. Lidé měli v sobě hodně lásky a úcty jeden k druhému, nebo se mi to tak jevilo.

Všichni byli zaměstnaní, a hlavně jsme se nebáli chodit v pozdních hodinách venku, snad jsme cítili jakousi ochranu a bezpečí.

To proto, že policista něco znamenal, doktor byl vážený pán a z učitele jsme měli respekt dlouho ještě po škole.

Z té doby mám hodně dobrých zážitků a o jeden se s vámi podělím. Třeba vás i rozesměje, a nebo vám připomene i vaše krásné chvíle, které jste prožili.

Byl červenec, krásný letní den a závodní dovolená.

V té době náš švagr Mirko na Slovensku oslavoval své padesátiny, na které jsme byli pozváni.

Švagr Arnošt je veselá kopa a nenechá nic náhodě, když chce provést nějakou legraci, tak se vším všudy.

Dokáže všechno vymyslet, poradí si i s výrobou a do důsledku vymyslet vtipný projev úcty k oslavenci. A tak se také stalo.

Vymyslel si, že bychom měli Mirkovi tu padesátku pořádně osolit, aby měl na co vzpomínat. A tak vyrobil černou rakev velikosti na láhev vína, a aby byla na co postavit, tak vyrobil i máry. Vymyslel, že bude dělat faráře a můj manžel kostelníka, který ponese s Arnoštem máry a zároveň bude rozdýmávat kadidlo.

Já a Vlasta budeme jako plačky a pak zároveň jako kmotřičky s miminkem v zavinovačce, jako symbol s rokem 51.

Aby to bylo opravdu dokonalé, tak chyběla pohřební hudba a tu jsme dostaly na starost my ženy.

Tak nás s Vlastou napadlo jít na hřbitov a při pohřbu nahrát hudbu.

Oblékly jsme se do černého, abychom nebyly tak nápadné, sedly si u kaple na lavičku jako dvě černé slepice a s kabelou od vysavače  čekaly, zda bude pohřeb s hudbou. V kabele jsme měly rádio s nahráváním, takzvané „dvojče“ větších rozměrů.

Pozůstalí, kteří přicházeli na pohřeb, na nás koukali, jak tam sedíme v černém, a zřejmě se v duchu ptali sami sebe, kdo asi jsme a co ta kabela od vysavače. Potily jsme se a zároveň očekávaly, že budeme mít štěstí a bude i hudba.

Přišli pozůstalí a smuteční hosté a my se k nim přidaly. Při pochodu k uložení rakve do hrobu jsme šly rovnou za hudbou a čekaly, zda začnou hrát píseň, která by se nám hodila.

Dočkaly jsme se! Když spouštěli rakev do hrobu, tak hráli „Nejsmutnější loučení je s mámou“, celou dobu jsme měly na radiu zapnutý nahrávač a doufaly, že se to dobře nahrálo. Pak jsme rychle raději couvaly, aby náhodou nám nechtěli také kondolovat. Uf, byla to fuška.

Arnošt to potom přehrál několikrát za sebou na kazetu a vymyslel vtipné kázání.

V určený den oslavy jsme přijeli na Slovensko později. Ostatní už si mysleli, že nedorazíme.

Auta jsme nechali opodál, aby nás nebylo vidět, a na chalupě, kde se oslava konala, bylo slyšet hrát harmoniku. Tak jsme počkali, až harmonika dohraje, a spustili přehrávač s pohřební hudbou. Ta se rozléhala…

Všichni se divili, co to je za pohřeb, když tam všeho všudy byly tři chalupy. Pak nás uviděli - Arnošt coby farář s Pepou nesli na márách rakvičku. My jako dvě plačky za nimi. Arnošt pak měl kázání, které bylo plné humoru.

Následná zábava se opravdu rozjela a skončila až v ranních hodinách. Určitě si každý umí představit, jak se padesátka slaví, a hlavně na Slovensku.

To jsou momenty, které se nezapomenou a na které se vzpomíná hodně dlouho.   

Výzva pro čtenáře JL: Zavzpomínejte si...

Představte si, že máte stroj času. Kam by vás měl donést? Kam byste se chtěli ještě jednou podívat? Bylo by to místo, kde jste strávili dětství? Kam jste jezdili na dovolenou, tábor...? Váš první byt?

Jakou událost byste znovu chtěli prožít? Svatbu, líbánky, první školní den, premiérovou jízdu automobilem...?

A kterého člověka, jenž už není na našem světě, byste chtěli potkat? Své rodiče, babičku, dědu, kamaráda, kamarádku, kolegu z práce...?

Napište nám o tom. Zavzpomínejte si na čas, kdy vám bylo dobře, na dobu svého mládí. Podělte se s námi prostřednictvím vašeho vyprávění o chvíle, kdy vám bylo nejlépe. Přibližte historky, které třeba potěší i ostatní. Přiložit můžete i foto.

Své příspěvky posílejte na e-mail: redakce@jihlavske-listy.cz nebo na adresu Jihlavské listy, Fritzova 34, 586 01 Jihlava.

Diskuze k článku