Jsme pro zachování budov staré měšťanské školy a dřevěné tělocvičny. Stará škola s bývalou tělocvičnou je důležitou památkou obce a naší minulosti. Chtěli bychom ji zachovat pro nás i pro ostatní.

Původně česká obecná a později i měšťanská menšinová škola byla postavená v letech 1924 - 1925. Úvodní projekt vypracovalo Ministerstvo veřejných prací v Praze, dopracováním projektu a realizací byl pověřen třebíčský stavitel Jaroslav Herzán.

V reprezentativní budově na velkém pozemku nad potokem, který účelu poskytla obec, se vyučovalo česky a sloužila dětem nejen ze Stonařova. V roce 1939 ji po nátlaku zabrali němečtí obyvatelé, kteří vlastní měšťanku neměli a využili ji jako svou školu.

Zatímco v roce 1938 byly při mobilizaci ve škole ubytováni českoslovenští vojáci dělostřeleckého pluku, za války to byli vojáci němečtí a po válce sovětští, kteří se vraceli domů. Závěrem války sloužila zpustlá budova jako lazaret nebo jako přechodné ubytování maďarských vystěhovalců z rumunského Banátu.

Společně s poválečnými opravami došlo v roce 1947 nebo 1948 k úpravě dřevěného baráku na vytouženou tělocvičnu. Obec zakoupila barák od státu 20. 5. 1949 za 80.907 Kčs. Návrh na přístavbu tělocvičny a kabinetů byl vypracován již ve 20. letech, ale z finančních důvodů nebyl realizován.

Typový barák

Historie české školy ve Stonařově je včetně otřesných válečných zkušeností detailně popsána ve školní kronice. Budova školy sloužila svému účelu až do začátku 90. let a dodnes se dochovala v téměř původním stavu odpovídajícímu vysokému prvorepublikovému stavebnímu standardu.

Dřevěný barák byl postavený jako ubytovna zemědělské služby německého žákovského spolku - Hitlerjugend Landdienst na podzim roku 1940. Budova stojí na exponovaném místě těsně nad zaniklou středověkou tvrzí.

Barák je stavbou víceméně typovou, obdobných staveb vznikalo od poloviny 30. let zejména v Německu a Rakousku, ale později i na území Československa, Polska a dalších zemí poměrně hodně.

V našem prostředí se jedná o netypickou architekturu, patrně odlišnou od zdejších tradic a o to výraznější. Zemědělskou službou byli povinováni obvykle chlapci mezi 14 a 16 rokem, jejich vedoucím bylo kolem 18 let a ve Stonařově strávili obvykle jeden celý rok. Chlapci sloužili jako pacholci u německých sedláků a rolníků.

Dívčí obdobu této služby, děvečky do domácnosti, zajišťoval tábor říšské služby - Reichsarbeitsdienst, který stál na opačné straně obce. Pomáhali svým krajanům a učili se přitom hospodařit.

Tak tomu bylo v rámci jihlavského jazykového ostrova i v nedalekém Čížově, Vílanci, ale i Hosově, Vysoké či Měříně. Jednalo se o organizovanou obdobu i dříve běžných cest na výpomoc a na vyučenou.

Rozpačitou a nelehkou situaci německých starousedlíků i navštěvujících mladistvých ukazuje svědectví vedoucí dívčího tábora z roku 1940, která popisuje jejich zdrženlivé přijetí, ale i zkušenost prvního vedoucího chlapců, který byl krátce po založení tábora zdrcen zmrzačením svých rodičů při náletu a smrtí bratra na frontě.

Poválečná adaptace

Po válce sloužily oba tábory k soustředění a internaci německých starousedlíků před jejich následným odsunem. Zatímco naprostá většina táborových budov, které po válce propadly státu, byla rozebrána, přemístěna nebo zanikla, barák ve Stonařově byl důsledkem velkého zájmu školy a místního Sokola přizpůsoben novému využití, byl udržován a na místě dodnes zůstal.

Barák se tak před více než sedmdesáti lety stal součástí školního areálu a jeho provozu. Po adaptaci sloužil dlouhodobě novému účelu, konaly se v něm různé akce, bydlelo se v něm, byl využíván i jako ozdravovna pro děti.

Ačkoliv je stavba pro školní cvičení možná nevhodná a byla již dávno (viz. např. zdokumentovaná prohlídka baráku v roce 1963), právě její neobvyklost zajistila nezapomenutelné vzpomínky několika generací

Praktické spojení a fungování školy a baráku v důsledku znamenalo, a snad i nadále znamená, symbolické uzavření bolestivého národnostního přetahování, které je se Stonařovem a oběma stavbami úzce svázané.

Výjimečné stavby

Přestože si uvědomujeme nelehkou úlohu volených představitelů obce a vlastníků pozemku pod tělocvičnou, myslíme si, že o tyto výjimečné stavby je možné a nutné se postarat.

Takový názor s námi sdílí více než 340 signatářů petice, z toho většina obyvatel Stonařova. Obě stavby jsou dlouho neudržované, ale zásadní poruchy podle odborníků nemají. Ačkoliv jsme rádi, že zástupci obce vyjádřili zájem budovu školy zachovat, zachována by měla být v původním stavu i s dřevěnou tělocvičnou, která k ní desítky let patří.

Podali jsme proto návrh na společné prohlášení obou budov jako souboru za nemovitou kulturní památku. Národní památkový ústav vedl obě stavby v patrnosti již dříve jako významné zástupce staveb typických pro jihlavský jazykový ostrov, a také patrně proto nezávislá komise NPÚ jednomyslně doporučila Ministerstvu kultury jejich prohlášení.

Zahájený proces zapamátnění ukládá nyní vlastníkovi chránit objekty před poškozením. Eventuálním prohlášením za kulturní památku se také otevírá možnost částečného financování z dotací na památky, přičemž ochrana neznamená skanzen, naopak, využití a průběžná péče je ze zákona žádoucí.

Ačkoliv má Stonařov bohatou minulost, hodně ze svého historického charakteru ztratil necitlivými úpravami městečka, ale i postupným zánikem starých chalup nebo odstraňováním zdobných fasád. Škola s tělocvičnou jsou výjimečné a mohou se vedle kostela s karnerem, poštou a dalšími stát součástí vizitky obce. V tělocvičně bychom mohli představit fotografie a věci běžného života, které by přibližovaly starý Stonařov. Aby to bylo možné, stačí dohnat běžnou údržbu a uklidit, žádné velké úpravy by nebyly třeba.

S oběma stavbami jsou těsně spojeny dramatické osudy českých i německých lidí ve Stonařově. Jsme přesvědčeni, že se jedná o důležitou památku, která podává jedinečné a cenné svědectví složitých dějin Stonařova v převratné době meziválečné, válečné i těsně poválečné. Věříme, že návazný, ale i současný vývoj událostí ukazuje možné překlenutí vzájemného nepochopení a přijetí názoru, že stavby mohou a mají zůstat stát.

                                                                                                                            Za iniciátory petice Ladislav Plavec, Stonařov   

Diskuze k článku