Michal Boček
sport
tel.:+420 567 578 032
mobil:+420 604 200 576
sport@jihlavske-listy.cz

Závod, který dokonale prověří fyzickou i psychickou odolnost každého účastníka. To je ultra triatlon Grizzlyman v Beskydech a okolí. Na 251 kilometrů dlouhou „štreku“ s celkovým převýšením 6300 metrů se již podruhé vydal Jihlavák Martin Buček (MST Jihlava).

„Nebyla to žádná legrace. Moje nohy jsou totálně ´na kaši´,“ řekl třetí nejlepší vytrvalec výsledkové listiny, respektive vítěz kategorie nad 40 let.   

Platí vaše předloňská slova, že Grizzlyman je nejtěžší závod, co jste absolvoval?

Profilově určitě. Je nejdelší a má největší převýšení. Štěstí, že alespoň to plavání je po rovině (úsměv). Ačkoli v Česku nemáme Alpy, kluci organizátoři dokázali připravit závod, který svými parametry ty alpské předčí.

Můžete porovnat oba poslední ročníky?

Člověk měl představu, do čeho jde. V tomhle ohledu byl letošek o trochu lehčí. I tentokrát bylo teplo, ale ne takový obrovský hic jako předloni. Při běhu jsem se snažil co nejvíce pít a chladit. Nevynechal jsem žádný potůček ani studánku. Vždycky jsem si alespoň namočil čepici a osvěžil obličej. Kromě drobné bolesti hlavy při jízdě na kole jsem s horkým počasím neměl velké potíže. Proti křečím jsem bojoval hlavně magnesiem, ale s běžeckým parťákem jsme měli ještě nějaké přípravky z japonských švestiček. Zmákli jsme to bez problémů.

Padlo v cíli hodně piv?

Vypil jsem dvě, ale jak se ukazuje, bylo to málo. Od té doby totiž mám neustále žízeň (úsměv).

Tušíte, kolik jste při závodě vypotil vody?

Dohledal jsem to v chytrých hodinkách. Odhadovaná ztráta byla bezmála devět litrů. Když to člověk přepočítá na zmiňovaná piva, je to skoro basa!

Umístění jistě hodnotíte kladně.

Předloni jsem byl čtvrtý celkově a druhý v kategorii. Letos jsem skončil třetí a svoji kategorii jsem vyhrál, takže nelze být nespokojen. Když jsem viděl, že v mojí věkové kategorii je přihlášená i taková persona jako Petr Vabroušek (legendární český ironman – pozn. red.), bylo více než pravděpodobné, že na „bedně“ zbývají jen dvě místa.

Vabrouška jste ale porazil.

To je pro mě skoro jako sci-fi. Můj výkon byl nad očekávání. Vzhledem k tomu, že plavat v bazénu se nedalo vůbec, byli jsme to alespoň párkrát zkusit na otevřené vodě. To je ale málo. Až na prvních pár stovek metrů se mi plavalo celkem dobře. Na kole něco najeto bylo, protože se mi úplnou náhodou podařilo v zimě i přes covidové restrikce odjet na dva týdny na Mallorcu. K tomu se letos dalo poměrně obstojně běžkovat, takže nějaký vytrvalostní základ  jsem určitě měl. Na kole ani při běhu jsem necítil prakticky žádný problém. To mě překvapilo, protože při takto dlouhém a náročném závodě se člověk většinou krizi nevyhne.

Jak máte rozvržený předchozí den, když jdete do závodu ve čtyři hodiny ráno?

Startovalo se v sobotu, takže bylo potřeba být ve Frýdku-Místku již v pátek. Podstatnou část dne zabral přesun. Někteří soupeři byli před tím ještě v práci. Já jsem ve čtvrtek nestíhal kvůli dalším sportovním aktivitám zabalit, tak jsem páteční pracovní povinnosti vynechal. Od rána jsem balil a připravoval veškeré vybavení. Pak oběd, přesun na místo, registrace, ubytování, povinná rozprava… Potom už jenom nutné předstartovní přípravy a odchod do postele. To se mi povedlo zhruba půl hodiny před půlnocí. O půl třetí jsme vstávali, abychom já a můj support byli včas na startu.

Doprovod vám dělala opět manželka?

Ano. Mým supportem byla poněkolikáté, takže ví, co je potřeba. Tímto jí děkuji. Tentokrát jí byla k ruce i naše dcera. Věřím, že si Grizzlymana užila. Poté, co jsem v předchozím ročníku absolvoval běžeckou disciplínu sám, povolal jsem letos „do zbraně“ skvělého parťáka Romana Kocúrka. Byl to opravdu dobrý tah. Na trati mi hodně pomohl.

Nějaká perlička ze zákulisí?

Jo jo, perličky jsou. První je z plavání. Všechno se v sobotu ráno odehrávalo tak rychle, že jsem si po startu zapomněl pustit hodinky. Došlo mi to zhruba po sto metrech. Druhá perlička je z kola. Při průjezdu Frýdlantem jsem měl málem fatální karambol, kdy mi přímo do dráhy vjelo z vedlejší ulice auto.

Řidič zřejmě nečekal tak rychlého cyklistu…

Mnoho řidičů si neuvědomuje, že silniční kolo může i ve městě jet bez problému „padesátkou“. Auto zastavilo, ale takovým způsobem, že jsem se musel v plné rychlosti vyhýbat do protisměru, kde v tu dobu naštěstí nic nejelo.

A třetí perlička?

Závodník dojede po skoro 210 kilometrech do druhého depa a tam není jeho support s věcmi na běh. To je velký šok a problém. Naštěstí jsem tenhle volný čas využil k jídlu. Během pěti minut mě auto dojelo, takže jsem se rychle převlékl a společně s mým běžeckým parťákem se vydal na poslední úsek trasy. To někteří soupeři čekali v druhém depu na support mnohem déle.

Diskuze k článku