Letošní mistrovství světa v Lotyšsku se českým hokejistům nepovedlo. Za předvedenou hru a sedmé místo sklidili od odborníků i fanoušků tvrdou kritiku. Na pomyslném pranýři se ocitli hlavně kouč Filip Pešán a představitelé hokejového svazu, podle kterých není konečný výsledek tragédií.

„Jestli se chceme pasovat do role sedmého týmu na světě, nemůžeme lákat děti na hokej tvrzením, že patříme k velmocem. Nepatříme…,“ řekl šéftrenér mládeže jihlavské Dukly a kouč juniorů Michal Broš, světový šampión a několikanásobný mistr extraligy.  

Je kritika oprávněná?

Začal bych tím, že kritika je v Česku vnímána jako takové hanlivé slovo. Přitom jde o motor pokroku. Pokud má nějaké mantinely a sprostě se nenadává, je kritika blahodárná. Nemůžeme se vzájemně odmítat, urážet a nepřipouštět si chyby. Turnajové předpovědi byly pozitivní. I já jsem tipoval medaili. Bohužel to neklaplo. Skončili jsme sedmí, takže kritika je oprávněná. 

Podle vyjádření špiček českého hokeje se turnaj nepovedl, ale nebyla to tragédie.

Posledních deset let vnímám český hokej, ať jde o juniorské nebo dospělé mistrovství světa, ve stádiu, že to není na jásání, ale ani propadák. Tímhle jedním souvětíčkem se všechno spláchne. Nic se nemusí řešit, protože se vlastně nic neděje, a tím to hasne… Podle mě to není dobře.

Pořád hledáme alibi.

Otevřený postoj ke kritice by nás posunul dále. Větou, že nejde o propadák, si dáváme do hlav, že jsme na tom mohli být hůř. Podvědomě se zbavujeme odpovědnosti. Nic se neděje, není potřeba přemýšlet nad změnami k lepšímu a udělat je. Ve stejném duchu jedeme dál, a kdo kritizuje, je blbec… Pokud se chceme pasovat do role sedmého týmu na světě, no tak se nic nestalo a uhráli jsme svoje maximum. Potom ale nemůžeme lákat děti na hokej tvrzením, že patříme mezi světové velmoci. Nepatříme. Výroky typu nic se nestalo, dávají „štempl“ na to, že jsme spokojení tam, kde jsme.

Jak výsledek českého týmu hodnotíte vy?

Tohle mistrovství bylo celkově zvláštní. Hrálo se bez diváků, v „bublinách“, podmínky turnaje nebyly standardní. To je potřeba zohlednit. Hráči i trenéři se museli rozhodovat v určitých chvílích, za určitých podmínek, a každý to vnímá jinak. Po bitvě je každý generál. Podle mého názoru se na českém týmu podepsal nešťastný úvod turnaje. 

Zbytečná porážka s Ruskem?

Ano. Přitom jsme nehráli vůbec špatně. Zápas jsme ztratili po minele obránce Moravčíka, ale já přikládám větší odpovědnost klukům, kteří dvacet sekund před koncem řádné hrací doby, kdy Rusové měli kotouč na holi, utekli z ledu. Tohle střídání se nepovedlo. Dali jsme soupeři šanci, kterou jednoduše využil.

To psychicky „nahlodá“ každý tým.

Ještě s přihlédnutím k tomu, že náš výběr nebyl tolik zkušený. Měli jsme v nominaci hodně šikovných kluků, kteří ale před sebou ještě mají pár let hokejové školy, aby dorostli do role potencionálních lídrů národního týmu.

Vzápětí nás „přejeli“ Švýcaři.

Nastoupili jsme s několika novými hráči, pro které to byl debut na mistrovství světa. Museli jsme vyhrát a tihle kluci to evidentně nezvládli. Místo, aby šli do zápasu s čistou hlavou, byla na nich vidět nervozita a přemotivovanost. Pokazil se i druhý zápas a vypukla trochu panika. Novináři rozebírali náš nejhorší start na turnaji za posledních iks desítek let a ti nezkušení kluci se ocitli pod velkým tlakem. Myšlení hráčů i trenérského štábu by bylo úplně jiné, kdybychom s Ruskem vybojovali výhru v prodloužení nebo na penalty. V tomhle já vidím začátek všech problémů.

Takže souhra nešťastných okolností?

V podstatě ano. Taková šance na medaili jako letos v nejbližší  době nebude. Z mého pohledu jsme měli tým na medaili, ale situace se od prvního zápasu nevyvíjela dobře. Do turnaje jsme vstupovali jako favorit, což klukům mohlo uvíznout v hlavě. Trenéři udělali škatulata v sestavě. Nejlepší lajna z přípravy nehrála, což u některých „plejerů“ mohlo způsobit rozčarování. Dvakrát se prohrálo, nálada nebyla dobrá, trenéři ve snaze o nápravu hodně točili sestavu. V dobré víře se děly věci, který by se za normálních okolností, kdyby tým šlapal, nestaly. Celé se to začalo kutálet dolů z kopce.

Namále měl český tým v utkání s Dánskem, které rozhodovalo o udržení nadějí na čtvrtfinále.

Pro mě byl tenhle zápas očekávaná „plichta“, protože jsme s Dánskem v předchozích letech také remizovali. Pamatuji šampionáty, kdy jsme remizovali s podobně kvalitními soupeři, ale byla z toho medaile. Zápas hodnotím z pohledu, za jakých okolností se hrál. Jako jeden z mála ho vnímám pozitivně. Kluci byli pod psychickým tlakem a nutně potřebovali vyhrát. Ve chvíli, kdy se  ocitli téměř na dně, dokázali se zvednout a dokopali zápas k potřebnému výsledku.

V přípravě tým fungoval, měl výsledky. Co bylo na mistrovství světa jinak?

Plán, který fungoval v přípravě, se úvodními dvěma nešťastnými zápasy úplně rozbil. Hráči najednou nevěděli, kudy kam. Viděl jsem tam chaos a zmatek. Trenéři tam jsou od toho, aby to nějak učesali, dali tomu nějakou tvář, ale podle mého názoru na těchto velkých akcích daleko více rozhoduje, jak si to nastaví a odehrají sami hráči. Problém nám dělalo větší hřiště. Zatímco v přípravě se nám dařilo na malém hřišti, s přechodem na to obrovské „letiště“ jsme očividně měli problém. A ještě jedné věc mi utkvěla.

Jaká?

Je to můj názor, ale přišlo mi, že jsem měli zmatek v herním systému. Hodně hráčů než by se hýbalo a někam jezdilo, raději stálo a vyčkávalo. Kluci více přemýšleli než hýbali nohama. Takový ten „analysis paralysis“, jak říkají Američané. Řeší se nějaký nový herní systém, který trenér Pešán úspěšně praktikoval v Liberci, ale ten systém se dostává do hráčů dvě tři sezony a jednotlivci do něj postupně zapadají. Zdálo se mi, že trenér chtěl svůj systém nasadit i na tenhle reprezentační tým, což na krátkodobém turnaji s tímto výběrem nefungovalo.

Ztratil kouč Filip Pešán auru spasitele českého hokeje?

Je fakt, že poslední dobou to v českém hokeji vypadá, jako bychom měli jednoho jediného trenéra. Na druhou stranu úspěchy za sebou Filip má. A že má nějakou svoji auru a řeč těla? Na to je jednoduchý argument. Liberec v posledních letech několikrát vyhrál základní část, několikrát postoupil do finále a udělal titul. Extraligu, ať si myslí kdo chce co chce, nevyhrajete jen tak úlekem nebo náhodou. Je to dlouhodobá soutěž s opravdu kvalitními týmy. Filip Pešán byl strůjce libereckých úspěchů.

Ale mistrovství světa se mu nepovedlo.

Všichni dovedeme pochopit, že na první velké reprezentační akci, navíc s tak mladým a nezkušeným mančaftem, jsou začátečnické chyby pochopitelné. Jak si světový turnaj osahávali hráči, tak i trenér.

Jak zabránit tomu, aby reprezentační „áčko“ brzy nekopírovalo špatné výsledky mládeže?

Naše hokejová mládež je na tom oproti dospělé kategorii podstatně hůř. Co s tím? Na to si můžeme vyhradit další tři hodiny času…

Nějaký pohled určitě máte.

Vnímám tři pilíře výchovy českých hokejistů. Prvním je rodina, respektive přístup a výchova blízkými osobami. Druhým je výchova v klubech a pohled trenérů. Třetím je svaz jako servisní organizace a orgán, který nastavuje podmínky fungování hokeje. Všechny tři strany mají na stavu českého mládežnického hokeje svůj díl viny, mají trochu másla na hlavě, ale nejsou schopny si to připustit. Alibisticky ukazují prstem na ty druhé. Nezačneme-li fungovat společně, nebudeme-li reagovat na přínosnou kritiku snahou s ní pracovat, tak se nepohneme z místa.

Diskuze k článku