PETRA INDROVÁ a její spoluhráčky vzorně plnily příkaz o povinném nošení roušek při zápasech.
Kronikář univerzity Bowling Green State v americkém Ohiu se tento rok opravdu nenudil. Tým volejbalistek přepisoval při dobývání konferenčního titulu historické statistiky školy. Aby úspěchů nebylo málo, cena pro nejlepší univerzálku středoamerické konference patřila dvacetileté Jihlavačce Petře Indrové, klíčové opoře šampiónek.
Kolik školních rekordů jste se spoluhráčkami pokořily?
Spočítáno to nemám, ale pár jich bylo (úsměv). Máme určený cíl vyhrát konferenci za jakýchkoli podmínek. Že jsme u toho zlomily pár rekordů, byla třešnička na dortu, která nás všechny určitě potěšila.
Vyvolal titul velký ohlas?
Ano, na škole to vzbudilo ohlas, a také v našem městě. Bohužel nám nemohlo přijít fandit moc diváků, ale i tak jsme ohlasy a podporu cítily. Takhle úspěšná sezona se ještě nikomu na škole nepovedla. Jako vyznamenání jsme dostaly „sváteční“ den dedikovaný jako volejbalový den univerzity.
Na jaký rekord jste nejvíce pyšná?
Nejvíce jsem pochopitelně pyšná na to, že jsme vybojovaly titul, a to s velkou parádou. Vyhrály jsme 17 zápasů po sobě. Mimo jiné jsem také pyšná na to, že jsme porazily covid.
Porazily covid?
Že nám před každým zápasem bylo umožněno hrát. Během sezony jsme se každý týden několikrát testovaly. Negativní testy celého týmu byly podmínkou k nastoupení do zápasu. V této těžké době je skoro nemožné dohrát sezonu bez jakýchkoli velkých narušení. Nám se to podařilo. Přitom sezona mohla být ukončena lusknutím prstu.
Dodržoval tým nějaká opatření typu „bubliny“?
Ano. Chtěly jsme odehrát celou sezonu, takže jsme všechna opatření poctivě dodržovaly, byť to občas nebylo úplně nejzábavnější.
Na fotografiích jsem viděl, že jste hrály v rouškách?
Je to tak. Naše konference nařídila povinnost mít při zápasech roušky. Nebylo to nejpříjemnější, ale dalo se na to zvyknout.
Jak Američané přistupovali k pandemii? Tam se společenský a sportovní život nezastavil tolik jako v Česku.
Zastavil se na chvíli v loňském roce. Jinak poslední dobou se tam covid už tolik neřeší a lidi si dělají, co chtějí.
Zpátky k volejbalu. Škoda, že jste po postupu do celonárodního finále (NCAA) vypadly s univerzitou Weber State.
To mě hodně mrzí. Byl to soupeř, na kterého jsme tabulkově měly, ale bohužel se nezadařilo. Weber měl výborný servis, na který jsme nebyly z naší konference zvyklé, a dělalo nám to velké problémy. I tak jsme hrdé, že jsme to dotáhly mezi 48 nejlepších týmů celých Spojených států. Příští sezonu budeme bojovat o lepší výsledek.
Čím to, že váš tým tak dobře šlapal?
Díky tomu, že sezona byla odložena, měly jsme více času připravit se fyzicky a sehrát se s nově příchozími holkami. Ale největším klíčem bylo, že máme skvělý tým, který spolu dokáže pracovat, i když věci nejdou tak, jak bychom chtěly. Umíme táhnout za jedno lano. To si myslím, je ve volejbale to nejdůležitější.
A hodnocení sezony osobním pohledem?
Pro mě osobně byla také velice úspěšná. Oproti loňskému roku jsem se zlepšila v několika herních činnostech jako útok nebo obrana v poli. Ale pořád je tam prostor pro zlepšení. Tato sezona rozhodně nebyla psychicky jednoduchá, protože jste vlastně nikdy nevěděli, jestli kvůli covidu budete smět další den nastoupit. Řekla bych, že tohle nás všechny naučilo nebrat nic zadarmo a užívat si každou chvíli na kurtu.
Ocenění pro nejlepší univerzálku středoamerické konference jistě potěšilo.
Velice si toho vážím. Je to motivace nadále na sobě pracovat. Ale volejbal je týmový sport, a byť jsou individuální ocenění krásná, bez pomoci týmu bych ho nikdy nedosáhla.
Vaše první velká individuální trofej?
Ano. Mám nějaká menší ocenění z českých mládežnických kategorií a několika turnajů z minulého roku, ale ocenění za celou sezonu má pro mě určitě větší hodnotu.
Trenérky a spoluhráčky gratulovaly?
Ano. Všichni mi to moc přáli. Ale jak už jsem řekla, bez mých spoluhráček a trenérek, které se snaží, abych se každý den zlepšovala, by to určitě nešlo.
Prý jste na škole populární a děláte Jihlavě dobrou reklamu. Je to tak?
(úsměv) To nevím, jestli jsem populární, ale pár lidí mě sem tam poznává, když jdu kolem. To víte, na škole moc lidí z Evropy nemáme a sportovců už vůbec ne. Tímto způsobem vyčnívám (úsměv).
Nakolik vás univerzitní liga výkonnostně posunula?
Vypilovala jsem základní techniku a díky našemu kondičnímu trenérovi jsem fyzicky silnější. To mi otevřelo dveře k tomu, abych mohla pilovat více komplexnější věci jako je útok a všechno s ním spojené. Také se hodně zaměřujeme na psychickou stránku volejbalu, jak nad určitými věcmi přemýšlet, třeba když se nedaří.
Jak dlouho ještě budete studovat? Máte v hlavě plán, co dál?
Mám ukončený druhý ročník vysoké školy a zbývají mi ještě dva ročníky k dokončení bakalářského titulu. Plán je takový, že pokud mi bude držet zdraví, chtěla bych hrát někde v Evropě.
Je náročné skloubit sport a školu?
Systém je v Americe udělaný tak, aby se dalo zvládat obojí. Občas to není úplně jednoduché. Když píšete různé písemky nebo děláte zkoušky, za hodinu máte třeba trénink, a další den hrajete zápas, člověka to dokáže občas hodně vystresovat. Ale naučila jsem se v tom chodit.
Už mluvíte perfektně anglicky?
Díky tomu, že jsem tam strávila 10 měsíců v kuse, jsem si svojí angličtinou celkem jistá a nemám žádné problémy. Pořád si ale ponechávám svůj český přízvuk (úsměv).
Prý máte pozvánku na soustředění národního týmu. Takže i jako univerzitní hráčka jste na očích reprezentačních trenérů.
Byla jsem pozvána na reprezentační kempy do 23 let a společně se mnou bylo pozváno více holek, co studují ve Spojených státech. Trenéři univerzitní soutěže sledují.
Když jsme u toho sledování… Koukala jste na bratrovo tažení za extraligovým titulem, pokud to dovolil časový rozdíl?
Pochopitelně. Patrik občas hrál v době mých přednášek nebo tréninků, ale finálové zápasy jsem nezmeškala. Na dálku jsem s ním slavila.
Ještě český titul pro vás a sourozenecká sbírka bude kompletní.
(úsměv) Uvidíme, kam se po studiích dostanu. Jestli do zahraničí nebo k nám do extraligy. Ale samozřejmě se budu chtít Patrikovi vyrovnat.
Diskuze k článku