Michal Boček
sport
tel.:+420 567 578 032
mobil:+420 604 200 576
sport@jihlavske-listy.cz

Český titul ve volejbalové extralize se tento rok slavil nejen v Jihlavě (Patrik Indra), ale i v Polné, odkud pochází reprezentanta Eva Svobodová. Čtyřiadvacetiletá smečařka dovedla jako kapitánka ke zlatu liberecké ženy a chystá se na zahraniční angažmá.

Před několika dny ohlásila volejbalová ikona Jan Štork, váš klubový kolega v Liberci, ukončení aktivní kariéry. Jak jeho rozhodnutí vnímáte?

Podle mě končí příběh jedné velké legendy českého volejbalu. Ve volejbalové komunitě nebylo člověka, který by o „Drobkovi“ neslyšel. Honza je Pan volejbalista. Konec kariéry je každého věc. Pokud se tak rozhodl, přeji mu jen to nejlepší, ať se mu daří ve všem, co bude dělat dál.

Inspiroval vás Jan Štokr nějak?

Cením si ho jako hráče i člověka, a jsem ráda, že jsem měla možnost Honzu osobně poznat. Možná mě inspiroval tím, že když si za něčím jdete a chytnete se pevně příležitosti, může i obyčejný člověk z Vysočiny hrát ligu A1 v Itálii.

Na Jihlavsku se v nedávných dobách narodilo a volejbalově vyrostlo hodně osobností. Kromě Jana Štokra a vás například letošní mistr extraligy Patrik Indra nebo reprezentantky Šárka Šloufová s Danielou Digrinovou. Čím to je?

Po pravdě tohle vůbec nedokáži říct. Určitě máme na Jihlavsku a celé Vysočině dobré zázemí a spoustu šikovných trenérů. Ať už budu mluvit o mém prvním trenérovi Mirku Kuníkovi, který mi vlastně jako první dal do ruky „galovku“. Dále „demlovácké“ duo Tomáš Kučera – Michal Heger, kterým jsem prošla pod rukama v Jihlavě a kteří mi, naštěstí pro mě, změnili post.

Začínala jste na bloku…

V Jihlavě mě viděli spíše jako smečařku. Zpětně to vnímám jako jeden z nejdůležitějších kroků pro moji budoucí kariéru a jsem jim za mnohé kolem této změny vděčná. Výborní trenéři jsou i Peťa Vašíček nebo velmezácký Petr Juda.

Vrátila jste se s národním týmem z úspěšné kvalifikace o mistrovství Evropy v Lotyšsku a Bosně a Hercegovině. Nominovat se na šampionát, to by bylo něco, že?

Tak o tom není pochyb! Byl to jeden z obrovských cílů, který jsme společně chtěli dokázat. Ve skupině jsme určitě patřili k papírově silnějším týmům. Dosáhli jsme postupového cíle a jsme šťastné. Jenom je škoda smutných tribun bez diváků. Na turnaji v Bosně mohly tribuny být alespoň trochu zaplněné, a tak jsme konečně hráli před pár diváky. Těším se, až se haly opět budou moci naplnit fanoušky během sezony.

Liberci jste letos pomohla k premiérovému titulu, ale za trochu zvláštních okolností. Kvůli covidu se nedohrálo play off a titul připadl vítězi základní části. Těší vás takové prvenství?

Když jsme se to dozvěděly, byly jsme zklamané. Nikdo si určitě nepřál, a snad ani nepomyslel na to, že by sezona mohla skončit právě takto. Nicméně jsme v každém zápase základní části bojovaly a dokázaly jsme tak „urvat“ první místo. Nepočítám-li Český pohár, je to moje první extraligová medaile. Určitě by bylo tisíckrát lepší, zvednout pohár nad hlavu po finálovém boji na hřišti v upoceném dresu s veškerou tou obrovskou euforií, ale bohužel… Pravidla pro tuto situaci byla předem daná. Domnívám se, že i tohle prvenství nás může oprávněně těšit. Jsem na náš tým pyšná.

Titul jste vyhrály o čtyři body před Olympem Praha, takže se vyplatilo odehrát celou základní část naplno.

Trenér na nás od začátku sezony naléhal, že zápasy s lehčími soupeři musíme nejen vyhrávat, ale také neztrácet sety. Pořád nám opakoval, že je možné, že na konci bude důležitý každý bod, každý vyhraný set. A nakonec tomu tak i bylo. Jsem tedy ráda, že jsme s týmem bojovaly až do úplného konce.

Jak jste se spoluhráčkami slavily?

Normálně bychom šly nejspíše do nějaké hospůdky, ale to nešlo. Oslavovaly jsme, jak nejvíce to šlo v rámci možností, které nám tato covidová doba dovolila. Nějaké to svijanské jsme vypily (úsměv).

Jaký byl uplynulý ročník s ohledem na přerušení ligy kvůli pandemii a chybějící diváky?

Byl zvláštní, s ohledem právě i na nedohraný konec a hlavně tedy na chybějící diváky. Zpočátku bylo hraní bez diváků strašně divné, jako by to snad ani nebyl zápas… Každý sportovec vám určitě potvrdí, že zápas bez fanoušků je poloviční. Můžete si udělat na hřišti skvělou atmosféru, ale nikdy se nevyrovná tomu, když vás ženou dopředu skandující zaplněné tribuny. V průběhu sezony jsme se s prázdnými tribunami nějak smířily a užívaly si, že vůbec můžeme hrát! Přesto hodnotím tuto sezonu jako velmi povedenou. Měly jsme hodně dobrou partu, v kolektivu nebyly žádné velké problémy. Možná i právě proto jsme zvládly většinou těžkých zápasů.

Ženská extraliga se hraje v Liberci pod hlavičkou Dukly čtvrtým rokem. Jak o vás klub pečuje?

Dukla Liberec je velmi dobrý klub. Dlouho nikdo nebyl zvyklý, že pod hlavičkou je i ženská složka. Nicméně jsme měly hezké zázemí. Ať už se jedná o potřebnou regeneraci či pomoc fyzioterapeuta ohledně nějaké té bolístky během sezony. Posilovna je součástí haly a zmíněná regenerace plus fyzioterapie je přibližně minutu od ní, takže ideál.

Klub vám vyšel vstříc ohledně studia. Je to tak?

Ano. Za přístup trenéra, který ke vzdělávání hráček má, jsem velice vděčná. Tento rok jsem státnicovala, ale jelikož mám školu v Brně, bylo to o něco složitější. Našli jsme s trenérem společnou řeč a dalo se to zvládnout. Mladší holky, co studují v Liberci vysokou školu, díky rozumné domluvě také nemají problém skloubit školu a volejbal. Je vidět snaha vyjít hráčkám vstříc nejen ve volejbalových věcech.

Když jste začínala v Polné hrát, napadlo vás, že někdy vyhrajete český titul?

Ani ve snu mě to nenapadlo. Začínala jsem hrát opravdu jenom proto, abychom s kamarádkami měly nějakou aktivitu ve volném čase. Netušila jsem, že mě volejbal tak chytne. A že někdy vyhraju titul? Tak to už vůbec ne.

Přivezete domů ukázat pohár?

Pohár jsem bohužel přivést nemohla. Za prvé byl obrovský, za druhé je pouze putovní. Všechny jsme se s ním vyfotily a zase ho vrátily. Na Dukle zůstal jeden malinkatý. Doma ovšem netrpělivě čekali na zlatou medaili a tu jsem jim přivezla. Ta se opravdu hodně líbila. 

Jsou na vás Poleňáci pyšní?

To byste se musel zeptat jich. Doufám, že ostudu nám nedělám. Vím, že mi v Polné spousta lidí fandí a jsem za to velice vděčná. Nejdůležitější Poleňáci, kteří mě nejvíce podporují a jezdili na většinu mých zápasů, dokud to šlo, jsou moji milovaní rodiče. A ti, doufám, alespoň trošinku pyšní jsou.

Když přijedete do Polné, lákají vás kamarádi, abyste si šla „pinknout“?

V Polné se objevím hlavně po sezoně, tedy v létě. Většina mých kamarádů také volejbaluje, takže se naše kroky většinou ubírají na beachové hřiště. Člověk by řekl, že po celém roce „pinkání“ nebudu chtít balón ani vidět, ale opak je pravdou. Jak s kamarády, tak s mým přítelem si ráda chodím „pinknout“. Přeci jen mám volejbal ráda a po tom sezonním stresu je fajn, jít si zahrát jen tak pro zábavu.

Pořád platí, že vaším srdcovým klubem je Přerov, kde jste v roce 2015 debutovala v extralize?

Přerov byl a vždycky bude klub, který mi otevřel dveře do velkého volejbalu, o kterém jsem si v Polné nechávala se spoluhráčkami zdát. Jsem velice vděčná, že mi právě Přerov nabídl možnost hrát extraligu juniorek a poté mi dal zásadní šanci nakouknout i do extraligy žen. Byla jsem nadšená, když jsem dostala šanci trénovat se ženami. Poté jsem pomalu začala bojovat o místo v sestavě a nyní si plním svůj sen.

Vzpomenete si na pocity z premiérového utkání?

Pokud jde o první střídání, to si úplně nevybavuji, ale určitě jsem byla nervózní jako blázen.

A zápas?

Poprvé jsem tuším nastoupila v extralize jako univerzálka proti Frýdku-Místku. Z tohoto dne si pamatuji útržky. Vím, že jsem na zápas jela s mým taťkou po dvojutkání s juniorkami a vůbec jsem nepočítala s tím, že bych hrála v základní šestce. Trenér Libor Gálík mi po příchodu do haly řekl, ať se pořádně rozcvičím, že nastoupím. Zápas si detailně nevybavuji. Vím, že jsme vyhrály a můj výkon nebyl nejhorší.

Otec měl jistě radost.

Hned po zápase jsem ho šla obejmout. Měl slzičky v očích a říkal, že to bylo super.

Počítám, že po šesti letech mezi elitou už nejste „vyjukaná juniorka“, jak jste o sobě kdysi prohlásila…

No, vyjukaná občas ještě jsem (úsměv). Věřím, že jsem se během doby, co hraju extraligu žen, posunula o pořádný kus kupředu. Pořád je přede mnou „hafo“ práce, ale za šest let se leccos změnilo. Hrála jsem po boku zkušených hráček, které mi od začátku dodávaly potřebnou sebedůvěru, a mohla jsem se od nich mnohé naučit. Nasbírala jsem dostatek zkušeností a dostala jsem se do reprezentace, což je podle mého názoru jeden ze snů každého sportovce.

Po přestupu do Liberce z vás udělali kapitánku. Jste vůdčí typ? Umíte někoho seřvat?

Role kapitánky mě celkem překvapila. Přeci jen jsem šla do nového klubu. V Přerově jsem také byla kapitánkou a myslím, že vůdčí typ alespoň trošku jsem. Rozhodně nejsem typ, co někde v klidu a tichosti sedí v koutě a protahuje se, spíše naopak. Jsem dost hlučný veselý člověk a nebojím se říct nahlas svůj názor, když s něčím nesouhlasím. Nejsem ale ten kapitán, co dokáže všechny seřvat, to vůbec ne. Nemám to ráda. Nejsem stavěná na někoho křičet. Spíše se snažím být co nejvíce pozitivní, hodně povzbuzovat a přinášet do hry energii a nadšení.

V Dukle vám skončila smlouva. Budete pokračovat, nebo se chystáte na zahraniční angažmá?

Rozhodla jsem se nepokračovat, ačkoli nabídku na prodloužení smlouvy jsem dostala. Zkusím štěstí v zahraničí.

Nepůjdete náhodou do Německa? Jako vystudovaná lektorka německého jazyka byste měla ideální průpravu.

Když jsem poprvé uvažovala o zahraničí, napadlo mě, že vzhledem ke škole by byla německy mluvící země super. Nikde se nenaučíte lépe řeč, než když jste takzvaně hozeni do vody a musíte se v cizí zemi domluvit se. To je ta nejlepší škola. Pro Německo jsem se nakonec nerozhodla, ale německy příští sezonu – doufám – nějaké to slovo prohodím.

Váš zatím nesplněný volejbalový sen?

Vyzkoušet si zahraniční soutěž. Tento sen si příští sezonu splním. Zatím nemohu prozradit, kam přesně to bude. Moc se těším na novou příležitost a věřím, že nasbírám mnoho nových zkušeností.

Diskuze k článku