Ač nerada, musím tyto řádky věnovat spílání – spílání, které vychází z mé osobní a dlouhodobé frustrace nad současným stavem jihlavského divadelního stánku. Pro mnohé se bude zdát, že mým třídním úkolem se stalo věčné kritizování této instituce, ale myslím si, že má osoba stále ještě oplývá alespoň bazální kognitivní schopností rozeznávat vjemy, přičemž hodnocení daných vjemů je výsostnou otázkou individuality, čímž chci jednoduše říci, že názor, na který má každý jedinec nárok, je věcí vkusu osobního.

Dny předešlé přinesly nemilou zprávu o propuštění výrazné postavy Horáckého divadla – Jana Burdy, a abychom ty karty otevřeli úplně, i se souhlasem výše zmíněné osoby, prý pro nedostatečnou oddanost divadlu. Jelikož je však ta zmíněná oddanost věcí neměřitelnou, body ve stupnici jsou v rukách nejvyššího, v tomto případě pana Ondřeje Remiáše.

Nechoďme pro podobné případy daleko – když byla z ne zcela jasných důvodů, které byly jak jinak než politické, odejita z divadla výtečná herečka Vlasta Fabiánová, její kolega Karel Höger den nato podal výpověď, ještě v ten večer jej zasáhl infarkt a tři dny nato zemřel…

Dáme-li stranou oddanost či neoddanost divadlu, pojďme se bavit o osobě vyloučené, tedy o mladém, extravagantním a velmi nadějném herci, který na sebe upozornil například v roli Doriana Graye v dramatizaci románu, spíše romaneta, Wildova Obrazu Doriana Graye. Jan Burda dokázal velmi empaticky vykreslit postavu – zrcadlo, v němž se zrcadlí hříchy každého z nás, stejně tak jako dokázal skrýt, co jsou vlastně hříchy samotného Doriana. Je tedy jasné, že jeho nepopíratelný talent byl důvodem k nominaci na cenu Thálie.

Jan Burda se tedy jevil jako nepostradatelný element jihlavského ansámblu, byl jeden z herců, kteří například pochopili důležitost jevištní mluvy – tedy, že je nutné herci rozumět a mluvit nahlas, z čehož by si jeho, teď už bývalí, slovenští kolegové mohli vzít příklad. Povrchním pohledem byl pro mne i velmi dobře vypadající muž, schopen se dobře zhostit i rolí menších.

Jelikož mám dojem, že pro vedení Horáckého divadla je divák věcí spíše zbytnou, což v posledních letech dokazuje velmi obstojně, vlastně i tím, že se pan Burda vícekrát umístil na předních příčkách v DIVÁCKÉ soutěži Horác, a byl odejit kvůli nedostatečné oddanosti divadlu, ptám se, jaké budou kroky další? Kam divadlo směřuje? Jaká je vize a koncept dua Remiáš – Skočovský? Divadlo je dialog mezi hercem a divákem, divák chybí, s kým bude tedy tento rozhovor veden?

Doufám jen, že nejsme svědci ošálení mocí, které je tak nebezpečné, a mučedníky jsou pak bezmocní zaměstnanci a diváci. Doufám však, že tahle shnilá bárka neotráví zbytek diváckého moře, doufám, že se na obzoru brzy vyjasní a obětmi interních hrátek nebudou další Múzou políbení umělci, jako to bylo v případě mladé talentované herečky Vladimíry Vokůrkové a dalších…

Diskuze k článku