Loni, v sobotu 29. února 2020, když jsme se loučili s čenkovským masopustem, jsme si připomněli dávné, staré časy našich předků, kteří se scházeli na návsi pod Slovanskou lípou, kde vyslovovali svá přání a noc před l. březnem považovali za čarovnou, noc věštebnou.

I já jsem si v tuto čarovnou noc přál, abych se zase za rok ve zdraví znovu sešel s přáteli na masopustě roku 2021. Když jsem se ráno na první postní neděli – Pučálku, také nazývanou Černou, probudil, byla to skutečně nejčernější neděle… Od čínských břehů přes Itálii k nám připutovala světová virová pandemie koronaviru z čínského Wu-Chanu. Aby se přání věštebné noci splnilo, musí se vám o přání zdát, a to se asi nestalo!

Covid-19 nás ani po roce marné snahy, práce a úsilí neopustil, a tak letošní masopust bude jen vzpomínání na dávné masopusty a veselí v našich vesničkách pod Javořicí a Roštejnem…

Masopust, původně třídenní svátky před Popeleční středou, kterou začíná 40denní půst, končící o velikonocích. Masopust nemá mnoho společného s náboženskou liturgií, ale je plně podřízen běhu církevního kalendáře.

První písemné zprávy o masopustu jsou již ze 13. století, i když masopust svým původem je daleko staršího data. Rej masopustních masek je spojován s tradicí předkřesťanských pohanských obřadů dávné minulosti a byl vždy zábavou lidovou. Proto i církev navázala na činnost masopustních rejů podle pravidla, že co nelze potlačit, je nutno přizpůsobit vlastní potřebě…

Radostné a veselé loučení našich vesniček s masopustem bývalo a i dodnes je jedinou radostí z celého božího roku. Rád vzpomínám na práci po stájích, maštalích a chlévech pod naší Javořicí, na setkávání s pamětníky, kteří při své těžké práci, veliké dřině na vinici Páně, v živé své paměti, v srdci uchovávali odkaz našich dávných předků…

V Růžené se vyprávělo, že v dávných časech zde byl jen hluboký les. Kde dnes stojí kostel sv. Maří Magdalény, přímo v místě dnešní sakristie se starým románským oknem, žil poustevník, který třikrát denně zvonil, aby zvoněním ukazoval cestu zbloudilým… Druhá poustevna byla za hřebenem roštejnských lesů u Drdáku, kde podle pověsti řídelovského kronikáře pana Maryšky býval i klášter. Později zde vznikl známý mlýn s pilou, kde se ještě v 17. století třikrát denně zvonilo. Drdácký, krásný rybník je napájen vodou od Javořice, od Mnichovy skály z vysoko vyčnívajících skal, pramenišť se spoustou balvanů, nakupených po celém úbočí svahu, které připomínají zaniklou ves Mnich.

Abych lépe pochopil dávný život našich předků pod Roštejnem a Javořicí ve 13. století, musíme se vydat do naší Bílé Telče. Nevydám se tam dnes kvůli starodávné pověsti z roku 902, kdy v maštali na Starém Městě vykopalo tele zvon a tak Telč, podle telete převzala své jméno i se znakem telete nad zvonem stojícím, ale proto, že na tomto posvátném místě byl postaven kostel Matky Boží.

Snad podle jiné pověsti na tomto místě 15. srpna 1099 došlo k bitvě knížete Břetislava II. s moravským markrabětem Ottou II., který jako poděkování za vítězství dal zde postavit kapličku.

Roku 1121 Otta II. kapli rozšířil na kostel a zasvětil ji Panně Marii Nanebevzaté a okolní osadu povýšil na městečko. Uběhlo však celé století, kdy do Telče roku 1225 přijíždí první český král Přemysl Otakar I. a před zázračným obrazem Panny Marie na Starém Městě prosí o šťastný výsledek svého tažení do Rakous…

Tento pozoruhodný Přemyslovec se dožil nejvyššího věku ze všech Přemyslovců a byl posledním panovníkem knížecích dob Čechů a povznesl zemi z velkého ponížení. Král Přemysl Otakar I. narozen r. 1155, v létě 1198 v Mohuči byl korunován prvním českým králem a v září 1212 vydáním Zlaté buly sicilské byla potvrzena nezávislost českého království. Přemysl umírá 15. 12. 1230 a vlády se ujímá syn Václav I. (1230–1253). Jeho sestrou byla sv. Anežka Česká (1211–1265).

Na Moravu až do Telče roku 1241 pronikli suroví mongolští kočovníci – Tataři. V té době ve Václavově vojsku sloužil Zdeslav-Zdeněk ze Šternberka (Český Šternberk nad řekou Sázavou), který za osvobození Olomouce, v boji proti Tatarům, jako odměnu dostal kus země za Olomoucí-Klášterním Hradiskem, kde roku 1242 vystavěl druhý hrad Šternberk – dnešní městečko hodin a času.

Později král Václav I. posílá Zdeňka do našeho kraje k Telči pod Javořici, kde Zdeněk Šternberk vystavěl svůj třetí hrad Šternberk – u naší Lhotky. Dodnes nad vesnicí na strmém skalnatém ostrohu mezi Vrchem (724 m n.m.) a Mrchatinou (695 m n.m.) vidíme poslední zbytky dnešního Štamberku.

Možná, že dosud je v základech hradu na skále ukryto tajemství Templářů, Štěpána z Březnice i s hříchy pánů z Hradce, které dobýval Žižkův hejtman Jan Hvězda z Vícemilic roku 1423.

Zdeněk ještě roku 1260 bojoval s Přemyslem Otakarem II. (1253–1278), králem železným a zlatým, proti Uhrům. Zemřel po roku 1264.

K hradu Šternberku tehdy náležely: Mrákotín, se zaniklými vesnicemi Rysov, Jimramov, Mrzatec, Krokvice, Vožkov a Uhliště u Borovné, Valentínovo, Cirče, Řásná, Lhota, Světlá, Práskolesy, Vydří, Myslová, Čenkov (Černíkov), Pavlov, Péč, Šachy, Radlice, Rozseč, mlýn v Krahulčí a díly Slavonic, Kunžaku a Strmilova. Takové bylo 13. století našich předků.

Samotné české názvy vesniček jsou jak vzácné perly navlečené na náhrdelníku naší matky Javořice a samy vypovídají o životě a době našich předků.

Snad jediným dosud živým svědkem toho času je Slovanská lípa na návsi v Práskolesích.

Památným dnem pro Telč se stal 7. 5. 1339, kdy král Jan Lucemburský se svým synem Karlem vyměnili Telč s Oldřichem z Hradce za hrad Bánov za Uherským Brodem. Od té doby zůstala Telč při Hradci až do roku 1604. Mocný rod pánů z Hradce a na Telči roku 1350 kupuje zboží hradu Šternberka, Roštýn s okolními vesnicemi. Roku 1385 přikupují zboží hradu Janštejna.

Pod hrad Roštejn-poplužní dvůr, patřila nejstarší Třeštice, Doupě, Řídelov, Růžená, Čenkov a od roku 1618 byl koupen Lovětín a Rácov se dvorem, ovčínem, mlýnem a pilou novým telčským pánem Vilémem Slavatou z Chlumu a Košumberka (1572–1652), který sňatkem s Lucií Otilií z Hradce roku 1604 se stal naším telčským pánem. Rácov se stal rychtou, kam ještě patřila Nová Ves, koupená již roku 1385 s hradem Janštejn.

Takové byly naše vesničky pod Roštejnem až do zrušení roboty 1848.

O Masopustě se zpívalo: „Masopust, masopust, jen mě holka neopusť“ a ani jsme se v 21. století nenadáli, že masopust může opustit nás…

                Psáno na masopustní neděli sv.   Valentýna 14. 2. 2021.

Diskuze k článku