ŘEDITEL Sportovního klubu Jiří Procházka ukazuje jednu z kronik, mapující klubové dějiny od roku 1928. Foto: Michal Boček
Sportovnímu klubu Jihlava je 110 let! Ředitel Jiří Procházka krátce připomenul bohatou minulost.
„Eskáčko“ si letos připomíná a slaví 110. výročí vzniku. Vzhledem k tomu, jak je tento rok poznamenaný pandemií koronaviru, je vůbec co slavit?
Samozřejmě je co slavit. 110 let jakékoli společnosti je významná událost. Letošní rok je poznamenaný covidem, to ano, ale je to jenom jeden rok z mnoha.
Do jaké míry vládní opatření ovlivnila chod Sportovního klubu? Hrozí existenční problémy?
Sportovní klub má ztráty jako každý, komu byla jeho činnost vládními opatřeními pozastavena, ale využíváme každé možnosti, jak tyto ztráty sanovat. Existenční problémy nám zatím nehrozí.
V září se v jihlavském City Parku konala výstava, mapující oněch 110 let. Jaké byly odezvy od veřejnosti? Byl o výstavu zájem?
Opatření proti covidu nám zredukovala oslavy na pouhou pasivní výstavu bez doprovodného programu. Chtěl bych poděkovat vedení City Parku, že nám v této složité době umožnila bezplatně naši výstavu o měsíc prodloužit. Ten, kdo chtěl, si výstavu prohlédl. Myslím si, že řada Jihlaváků se na těch fotkách našla.
Neplánujete po uklidnění situace kolem koronaviru výstavu zopakovat?
Panely jsou vyrobeny a určitě je použijeme i v budoucnu.
110 let je pořádně dlouhá doba. Kdybyste mohl historii krátce shrnout, jaké hlavní milníky byste vypíchl?
Sportovní klub má své kořeny v Sokole. První milník klubu byl vlastně už jeho vznik, kdy se parta lidí rozhodla založit nový český, ryze sportovní spolek v tehdy převážně německé Jihlavě. Vzápětí proběhla 1. světová válka, kdy byla činnost zastavena. Po válce klub znovu našel sílu ke svému obnovení a díky obětavým lidem prosperoval.
Za 2. světové války měl klub to štěstí, že nebyl zakázán, jako jiné sportovní kluby, včetně Sokola. V těchto těžkých dobách, nikoliv bez rizik, poskytl možnost sportovat také ostatním. V padesátých letech byl klub opět vlivem tehdejší politiky rozpuštěn, aby se po uklidnění politické situace, a situace na poli organizovaného sportu vůbec, znovu zformoval pod názvem TJ Dynamo Jihlava, ze kterého později změnou názvu vznikla TJ Modeta Jihlava.
V devadesátých letech se klub vrátil ke svému původnímu jménu Sportovní klub Jihlava, prožil si finanční krizi a dnes je zase v plné síle.
Obsahují klubové kroniky nějakou zajímavou perličku?
Perliček je poměrně hodně, ale asi bych zmínil dvě. Tou první bych připomněl situaci ze samého počátku organizovaného českého sportu, kdy se v roce 1911 řešily klubové barvy dresů. Původní rudé hvězdy na bílých košilích tehdy fotbalisté zavrhli a rozhodli se pro zeleno-bílou kombinaci, aby nedostali výprask od Němců (podle dobových pramenů jihlavští Němci ohrožovali nositele červeno-bílého dresu na životě – pozn. red).
Druhá perlička pochází hned z prvních let samostatného Československa. Při nákupu pozemku pro hřiště, které pak až do 60. let 20. století fungovalo na místě dnešního autobusového nádraží, byl výbor klubu tak statečný, že každý člen ručil na tehdejší dobu za nemalou částku osobní směnkou. Bylo to jediné řešení, jak sportoviště pořídit, protože celé hospodářství se teprve rodilo a oklepávalo z 1. světové války, a nebylo možné si vzít úvěr. Situace se tehdy protáhla na déle, než se čekalo, ale nakonec všechno dobře dopadlo. Členové výboru klubu naštěstí nezbankrotovali.
Tušíte, jestli ještě žijí nějací pamětníci z řad sportovců nebo funkcionářů, například z období 1. republiky?
Nejstarším členem klubu je Imrich Kočka, kterému je 83 let. Ještě před vypuknutím epidemie covidu pravidelně docházel cvičit v rámci oddílu veteránů. Věřím, že až se situace uklidní, znovu přijde. Z hlediska jeho mládí už asi 1. republiku nepamatuje, ale je to náš vzor a důkaz, že se dá cvičit i v pozdním věku.
Proč podle vás Sportovní klub vydržel do dnešních dní, zatímco některé jiné srovnatelné sportovní kluby a spolky nejen na Vysočině, ale v celé České republice, zanikly?
Sportovní klub není soukromá společnost, není to skupina podnikatelů, kteří se rozhodli „dělat do sportu“. Není akciová společnost, která se rozhodla dělat mecenáše sportu. Sportovní klub je spolek s tradicí. Sportovní klub je 1.800 členů a 90 trenérů, kteří jsou majitelé svých sportovišť. Není zatížen náklady na odměny hráčů a trenérů, jako tomu je u profesionálních klubů. Navíc má obrovskou sílu ve své tradici, kdy v řadě případů si členství předávají jeho členové z generace na generaci. Klub je prostě po celé generace součástí Jihlavy.
Legendy Sportovního klubu netřeba představovat. Olympijští vítězové sportovní gymnastka Zdeňka Honsová (později Lišková) a judista Lukáš Krpálek, dále nedávno zesnulý zápasník František Kočka, judistka Alena Eiglová. Přidal byste ještě někoho?
Připomněl bych také zápasníka Otu Kočku, který nás nedávno rovněž natrvalo opustil. Dalších legend je celá řada, ať už jde o legendy české házené Elišku Kalandrovou a Marii Hübnerovou, dalšího olympionika, judistu Jaroslava Kříže, deblkanoisty Karla Vitáska a Miroslava Krechlera, hokejbalisty, kteří bojovali v národních dresech a do Jihlavy přivezli vítězný pohár z mistrovství světa a spousta, spousta dalších.
Více v tištěném vydání JL s datem 15. 12.
Diskuze k článku