Masopust skončil Popeleční středou, přichází čtyřicetidenní půst do Velikonoční neděle. I když pan farář v růženském kostele zakryl obraz svaté Máří Magdaleny nad hlavním oltářem fialovým plátnem a obraz bude zakryt až do Gloria na Bílou sobotu, přesto v sousedním Čenkově ještě v sobotu, na svátek Horymíra 29. 2., se konají dozvuky a loučení s masopustem. Všechny letošní masopusty pod Javořicí byly bez sněhu a slunce zářilo na modré obloze, jako by bylo již po Velikonocích.

Čenkovské však při sobotním loučení čekalo překvapení: „Přijel bílý kůň, zalehl nám celý dvůr.“ Celá náves, dvory a střechy a okolí až k lesům Roštejna je pod čerstvou sněhovou peřinou. Ano. Do Čenkova na masopust nepřijel svatý Martin, jak v Čenkově na martinské posvícení bývá starým zvykem, ale přijel vladyka Horymír z Neumětel na svém bájném Šemíkovi, který před dávnými, dávnými časy nesl stížnost Horymírova lidu ke knížeti Křesomyslovi, že lidé bohatnou kovem, ale chlebové hynou…

Ranní sluníčko od Hodic probouzí čenkovskou náves a jeho první paprsky se lesknou v oknech stavení a odráží se i od bronzové pamětní desky plk. Josefa Jiřího Švece na jeho rodném domě, kde čteme první písmena: „V tomto domě se narodil…“ Ano. V tomto domě se narodil muž, národní hrdina 28. října 1918.

Celá náves se oblékla do bílého slavnostního roucha jako nevěsta. Vždyť právě dnes uplynulo 100 let (29. 2. 1920), kdy československé národní shromáždění schválilo naši první demokratickou ústavu. Schvalování ústavy začalo v jednu hodinu noční. Na znamení souhlasu museli poslanci povstat celkem 155krát. Ve 105 případech hlasovala sněmovna svorně, v 50 bojovně – přesto i sporné body byly akceptovány a ústava přijata.

V čenkovské hospodě u „Aloise“ je již od rána pilno s vepřovými hody a přípravou masopustního průvodu. Polední sluníčko poslední únorové soboty jiskří na čerstvém sněhu a postříbřuje celou náves čarovným závojem tajemství pod modrou oblohou až k Růžený a Roštejnu. Rázem však polední hodinka skončila a popolední klid přehlušují auta, přicházejí první masopustní hosté, maškary, děti, maminky s kočárky, sousedé z okolí.

Hlas křídlovky zazní celou návsí a s batelovskou muzikou se masopustní průvod vydává na cestu od domu k domu. Když přechází masopustní průvod růženský a lovětínský potok, který dělí náves na dvě poloviny, tak sluníčko na modré obloze již doputovalo nad růženskou kostelní věž a po chvíli dokončuje dnešní pouť, až se úplně ztratí za hřebenem roštýnských lesů k Javořici. Masopustní veselí pak doprovází jen stíny a stmívání až k Drastichovýmu mlýnu, kde mlynářka nabízí místo koblih dobré české buchty a pak již všichni spěchají radostně k Aloisovi s pocitem, že každý někam patříme pod naším Roštejnem.

Za dávných starých časů, které již pominuly, se lidé scházeli na návsi pod slovanskou lípou, vyslovovali svá přání a noc před 1. březnem považovali za čarovnou - byla proto nazývána nocí Věštebnou. I já jsem si přál - abych se za rok sešel s přáteli na čenkovském masopustě, a když jsem se ráno probudil, bylo 1. března, první postní neděle nazývaná Pučálka, Liščí, Černá. Černá neděle proto, že zvláště ženy na postní dobu odkládaly pestré oblečení a balily se do černých šátků, plen a fěrtochů.

Ale letos tuto neděli skutečně můžeme nazvat černou. Když právě tuto neděli 1. března od čínských břehů do naší země připutovala virová epidemie z čínského Wu-chanu. Tak jako naši ruští legionáři před 100 lety cestovali z Vladivostoku, kolem břehů Číny, Suezu do severoitalského Terstu, tak první tři nakažení Češi-lyžaři tuto Černou neděli přicestovali ze severoitalského Bergama do Čech.

V obchodech nebylo potřeba potraviny označovat „sleva“, koronavirus z Wu-chanu, covid 19 ovládl vše a regály byly prázdné… 

Vzpomněl jsem více jak stoletý zápis růženského učitele Augustina Haška o španělské chřipce roku 1918 pod Roštejnem, kde ve školní kronice píše: „Také ve zdejší obci téměř všechny občany tato zákeřná nemoc navštívila. Zemřelo zde několik osob – po dobu 14 dnů bývaly zde denně dva až tři pohřby z obcí Lovětína a Třeštice. Pro tuto epidemickou nemoc bylo přerušeno vyučování od 21. 10. 1918 do 18. 11. 1918. Též jediný učitel zdejší školy pan Augustin Hašek těžce onemocněl. Zhruba po 14 dnech nemoc polevila, ale z nařízení obecního lékaře Dr. Richtera z Třeště pro těžký plicní katar nemohl počati dříve vyučovat, až od 1. ledna 1919.“

I po 100 letech nevíme, kde se vzal koronavirus z Wu-chanu, ale v celém světě nakazil miliony lidí, statisíce jich zemřelo a stále pokračuje ve své smrtonosné cestě.

Letos nebylo snad ani jaro ani zima, jenom největší sucho za 500 let, mrzlo až do začátku května ale konečně ke konci května přišla úleva, můžeme jít mezi lidi, sundat si roušky a pozdravit přátele. Máme zatím štěstí, anebo ne?

Za pár dnů bude Křemešnická pouť Svaté Trojice. Loni jsem tou dobou byl v jihlavské nemocnici i se svým mladším bratrem. Já jsem se vrátil, ale bratr Otakar, oráč roštejnských polí již ne… Půjdu tedy na pouť i za bratra. Nepůjdeme s Růženskými přes bězděčínské Holejtny, Šejnostův Těšenov, ale pojedu vlakem do Nové Bukové. Odtud, z Čech, prvně pozdravím naši matku Javořici a pohledem pohladím rodný kraj a vesničky naší filmové babičky našeho dětství - Jarmily Kurandové (1890-1978) – Veselou, Houserovku, Dobrou Vodu, kdy letos 30. ledna uplynulo 130 let od jejího narození.

Prvně se stavím v Černově a stejně jako růženským kravičkám, popřeji černovským černostrakatým rekordmankám, aby dojily a telátka se rodila. Černovský chov byl za rok 2019 vyhodnocen jako nejlepší v České republice s užitkovostí 12 478 litrů mléka na krávu. Cestou kolem Lešova nesmím zapomenout na Jindřicha Hurdu i Karla Kudličku, kteří před 50 lety prvně na Telčsku začínali s chovem černostrakatých krav. Cesta stoupá k zázračnému pramenu křemešnické studánky, kde si odpočinu. U pramene za kaplí Jana Křtitele do svahu stoupá a klikatí se křížová cesta se 14 zastaveními. Na konci nad Božím hrobem mne již od dětství, na podstřeší Šejnostova Větrného zámku vždy vítá sedm strážných havranů, kteří udržují tradici a připomínají naši minulost a provází je do kamene vytesaná slova mistra Šejnosty: „Z prokletí zloby láska vysvobodí!“

Křemešnická svatyně má tu zvláštnost, že u jednoho oltáře umožňuje tři mše svaté trojdílný oltář v podobě trojúhelníků, který symbolizuje Svatou Trojici a její tajemství…

Jestli šťastně doputují až sem, první moje myšlenka bude patřit loňské Svaté Trojici v jihlavské nemocnici a příběhům apoštola sv. Klimenta, který když šel po břehu Středozemního moře, uviděl malého chlapce, jak přelévá vodu z moře do malé jamky v písku. Kliment se ptá chlapce, proč to dělá? Chlapec odpověděl: „Já, svatý Klimente, dříve přeliji toto moře do této jamky, než vy rozluštíte Tajemství Svaté Trojice.“ To je naše lidské nekonečné tajemství života a smrti.

Poslední moje rozloučení s Křemešníkem je loučení v kapli Mrtvých se jmény třešťských obětí roku 1945 a zvláště s Vladimírem Kukrechtem a Jaroslavem Strakou, kteří jako dvacetiletí byli zastřeleni třešťským Jagkomandem 19. dubna 1945 v čenkovském lese Sovovce.

Když ve zdraví bez covidu-19 všechno překonám, tak se s přáteli a rodáky od roštejnského kamene sejdeme před růženskou poutí sv. Maří Magdalény v pátek 17. července 2020 na nádvoří hradu Roštejna, kde si připomeneme letošní 400. výročí Bílé hory i telčského pána Viléma Slavatu (1572-1652).

Diskuze k článku