Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

„Čím je člověk starší - tím více se snaží vzpomínat na své mládí a školní léta,“ začíná svůj dopis zaslaný Jihlavským listům paní Eva Hubená z Jihlavy. A v následujících řádcích pak popisuje, kterak se se spolužáky setkávají „na pivě“. 
„Pozvánku na pivo vytvoří Alex Forst a já s Jiřkou Pittnerovou se postaráme o uskutečnění toho setkání.“ Snaží se tak prý dodržovat pitný režim, aby jim „sloužily dobře alespoň ledviny“. 
Koronavirová doba jim však nyní setkání překazila. 

Jak paní Hubená píše, na jedno obzvláštní významné setkání však hodně vzpomínají. Uskutečnilo se před pěti lety, 22. 5. 2015, v restauraci Pivovar v Jihlavě. Bylo jim tehdy sedmdesát. 
„Setkali jsme se více tříd najednou z ročníku 1945 ze školy TG Masaryka v Žižkově ulici,“ píše. 
„Tam jsme také vzpomněli a zapálili svíčku za ostatní učitele, kteří nás učili a také na spolužáky, kteří už v té době nebyli mezi námi.
Pak jsme si dali společnou večeři, při které nám hrála hudba DUO Jiří a Věrka. 
Po večeři jsme vytvořili bohatou tombolu, u které jsme se pobavili.

Domů jsme se rozcházeli velice neradi, ale zato s velkou energií a štěstím, že jsme se v tak hojném počtu v našem věku sešli.
Na každé setkání na pivo jsme zvali i učitele a měli jsme radost, že pozvání přijali,“ a jmenuje třídního učitele Roberta Hildemana, Karla Tůmu, který zemřel 8. 12. 2014 a Karla Razimu (zemřel 17. 5. 2017). 
Jejich studenti na všechny s láskou vzpomínají. „Byli to neobyčejní učitelé, byli stále jako jedni z nás, s duší věčného studenta. Mezi žáky byli velice oblíbení.“ Od té doby už ale zase uběhlo celých pět let. 
„Víte - to je vlastně naše krédo a podnět k tomu, abychom zůstali věčně v těch školních lavicích, kam jsme chodili a trošku i zlobili učitele,“ dodává paní Hubená.  

„S odstupem času jsme pochopili, že učitel byl náš vzor, měli jsme určitý respekt a hlavně jsme pochopili, že nás toho hodně naučili, nejen v učení a známkování, ale především, jak se máme v budoucnu chovat. Že nejváženějším člověkem není ten, který má samé jedničky, ale ten, který prospívá a má slušné jednání a chování. Ten, který nemyslí jen na sebe, ale na druhé. Ten, který vidí za vším lidskou práci, ať to je jakákoliv profese, protože každá práce je důležitá.
Důležité také je, abychom si jeden druhého vážili. Kéž by si to zapamatovala i další generace a předávala to poselství dál,“ napsala závěrem dopisu paní Eva Hubená. 

Diskuze k článku