V jedné menší vesnici žili roky lidé svým stabilním, spokojeným a klidným životem. Bydlel tam pekař, řezník, několik sedláků, kovář, truhlář, švec a bydleli tam taky lidé v menších domcích, kteří měli třeba jen zahrádku, aby měli čerstvou zeleninu, a ti se živili prací pro pekaře, pracovali v lese a na polích. Obilí vozili do blízkého mlýna, kde mlynář mlel mouku na chleba, placky, housky.
Sedláci pěstovali obilí, řepu, brambory a na loukách sušili seno, chovali dobytek a drůbež. Dobytek pak dodávali řezníkovi, všichni kupovali pečivo u pekaře a chodili pro maso k řezníkovi. Kovář koval koně a vyráběl či opravoval zemědělské nářadí, švec pro změnu boty a další výrobky z kůže. A všichni žili spokojeně. 

Jednou měl řezník cestu do města a tam zjistil, že řezník ve městě kupuje maso od velkého chovatele už v půlkách. A nemusí dobytek porážet a má s tím daleko méně práce. A tak se domluvil s velkým chovatelem a ten mu začal dodávat půlky prasat a větší části hovězího dobytka. A řezník tak omezil výkup dobytka od sedláků. Ti byli nuceni omezit chov, anebo dobytek vozili na prodej jinam. 
Podobně pekař začal kupovat mouku od jiného dodavatele, protože ji měl levnější než místní mlynář a dovezl mu ji až do pekárny. A tak začali mít sedláci problém i s odbytem obilí, protože mlynář už nemlel tolik jako dřív. A tak někteří sedláci svoje pole pronajali jiným sedlákům z okolních obcí a začali jezdit do práce do továrny ve městě. Mlynář postupně přestal mlet obilí, mlýn zavřel a bylo. A takto skončil i kovář, švec a další. A všichni buď někam jezdili za prací, někteří se odstěhovali a starší šli na vejminek a přestali hospodařit. A po čase zjistili, že jim přes ves jezdí čím dál víc povozů a aut, všechno možné se vozí sem a tam, i když to byly věci a zboží, které se dříve vyrobily u nich, a odnikud se nemuselo vozit. A po čase byly cesty samý výmol a díra, když ještě navíc zapršelo, tak tam byly kaluže a všude bláto. A kromě toho taky hluk a smrad od aut, protože když museli skoro všechno odněkud vozit a sami někam jezdit, aut přibývalo. A s rozvojem dopravy pak museli rozšířit cestu, jenže kvůli tomu museli vykácet aleje, protože stromy byly moc blízko sebe a nová auta se na silnici nevešla, když se měla vyhnout. 

A tak si ti starší občas sedli na návsi u kostela, kde ještě zůstalo pár stromů a byl tam stín, a vzpomínali na to, jak kdysi pro mléko došli přes chalupu k sedlákovi, pečivo měl dole v pekárně pekař, pracovali na okolních polích, kam došli pěšky a nepotřebovali k tomu auta, na návsi byla stará lipová alej a pod stromy stín a chládek. A život byl klidnější a méně uspěchaný. 

A tak se ptám, jestli jim tehdy nebylo lépe. A neděláme si náhodou některé věci sami tím, že v Jihlavě kupujeme mléko třeba z Ostravy nebo z Olomouce, i když v Jihlavě je mlékárna a dodává stejně kvalitní mléko, jako ta z Olomouce? Nebo kupujeme u nás v řetězcích máslo třeba z Belgie? A pak sedneme do auta a nadáváme, jaký je na těch silnicích provoz a v jakém jsou stavu, kolik jezdí kamionů – a ani si neuvědomujeme, že vlastně za to můžeme sami …  A to nemluvím o tom, že nakupujeme výrobky odněkud z druhé půlky světa, které se přitom dříve vyráběly u nás. Ano, výroba ve velkých sériích je levnější, ale je to opravdu vždy levnější, když k tomu připočítáme všechny dopady dopravy, znečištění životního prostředí, ztrátu soběstačnosti, pracovních míst atd.? Nehledě na to, co se projevilo v poslední době, že celosvětová závislost na výrobě některých součástí v jediné zemi nebo dokonce v jediné továrně se může stát kritickou. Otázkou také zůstává, za jakých podmínek v daných končinách výroba probíhá … A v neposlední řadě můžeme třeba ovlivnit i to, jestli například náš soused bude mít zaměstnání, když koupíme výrobek, na kterém je podíl jeho práce.

Diskuze k článku