Podíváte-li se do očí člověku, který slaví své devadesáté narozeniny, uvidíte mnohé. Radost z výjimečné chvíle, možná i trochu melancholie a také něco, co v jiných očích neuvidíte. Živý odlesk téměř celého jednoho století.
Stefan Zweig kdysi napsal, že v životě každého člověka nevyhnutelně přijde doba, kdy sám v sobě znovu potkává bytost vlastního otce. Je-li tomu tak, pak právě u podobných výročí se nelze neptat, co všechno člověk – třeba vlastní otec - mohl, vlastně mnohdy spíš musel, za uplynulých devadesát let života v naší zemi zažít. 

Jistě mnohé, napadne každého spontánně. Ale kolik vlastně? Kolik konkrétních vzpomínek, zážitků, radostí i zklamání se za tím číslem devadesátých narozenin skrývá? Co všechno může jeden život devadesátiletého člověka v naší vlasti obsáhnout?
Někdo by řekl, že se stačí podívat do učebnic dějepisu. Ale komu je už devadesát (ale vlastně třeba i méně), ten dobře ví, kolikrát se během jednoho života takové učebnice přepisovaly. A jak…    
Jistě, osobní život žádného člověka nemůže zahrnout všechno, co se kdysi událo. Ale jako autentický portrét přece jen mnohé zobrazí. 

Co všechno tedy čekalo na muže, který se jako Zdeněk Geist v roce 1930 narodil do české rodiny četníka v zapadlé rusínské vesnici v samotném východním cípu masarykovské republiky? Jak trávil své narozeniny a životní výročí během dlouhého života?
Nejprve bezstarostné dětství v polozapomenutém kraji. Zjevná úcta místních obyvatel k otci, ale i k dalším Čechům, kteří na Slovensku představovali respektované úřady nového státu. 
A potom první ‚kulaté‘ narozeniny, ty desáté, prožité už za nacistické okupace v Telči, kam se rodina uchýlila po nuceném odchodu po vzniku Slovenského štátu. Krátce poté pak i neblaze proslulé kožené kabáty gestapa, které viděl zblízka při zatčení otce. A samozřejmě obavy o něj, když pak po léta přicházely jen příležitostné stručné zprávy z vězení v Prusku a Německu.

Ale i jiný strach, osobnější a přítomný. To, když se snažil zahlédnout otce ve vězení ještě v Jihlavě, v dnešní škole polytechnické a německý strážný ho rázně popadl za límec: „Wer bist du? Was machst du hier? Verschwinde, los!“ Takový zážitek už z mysli nevyprchá a bezstarostné dětství je pryč.
Nejistota a válečná nouze s potravinovými lístky v přídělovém systému. Ale i pozdější vzrušení z konce války a okupace. Revoluce, jak se tehdy květnovým událostem roku 1945 říkalo, znamenala osvobození vlasti i otce. A kromě toho i jiné zážitky - odcházející a přicházející armády, lákavá opuštěná vojenská technika v okolí Telče…

Potom pár radostnějších let. Ale dvacáté narozeniny prožité už s otcem opět čerstvě propuštěným z dalšího věznění, tentokrát v důsledku poúnorových změn roku 1948. A především s povolávacím rozkazem na vojnu u lopaty a krumpáče. Bez maturity, kterou už složit nesměl. Trest se tehdy zcela starozákonně přenášel z otců na syny. Zásadovost rodičů znamenala v té době v řadě případů poukázku na službu u „černých baronů“ a v dolech. Na několik nekonečných let, a to právě v období čerstvé dospělosti, kdy by člověk raději studoval nebo cestoval.

A pak? Lopata a krumpáč mu už zůstaly, jen svlékl uniformu s černými výložkami. Příští čtyři desítky let tak strávil v maringotce v odlehlých cípech celého Československa měřením hladiny vodních zdrojů. Těžká práce a nepohodlí, ale také setkání se zajímavými lidmi – nejprve s příslušníky pokořené předúnorové buržoazie, později zase s odstavenými budovateli socialismu s lidskou tváří po roce 1968.   
Čtyřicáté narozeniny velkou změnu nepřinesly. Naděje roku 1968 umožnila opožděnou maturitu; následovalo ale rozčarování po další okupaci země. Včetně neklidného přemítání ve vídeňském uprchlickém táboře, zda zůstat či se vrátit zpět. A po návratu do vlasti pak dvacet šedých let normalizace. 

Až svoji šedesátku slavil konečně v zemi, kde kádrový profil či odlišný politický názor nejsou už důvodem k represím a celoživotní šikaně. A teprve potom přišla možnost podílet se na veřejném životě, především ve svazu někdejších příslušníků Pomocných technických praporů, při besedách s mladými lidmi ve školách o minulosti či jako přísedící u soudu.  

 
A nyní tedy narozeniny devadesáté. Kolik různých názvů nesly mezitím ulice a náměstí (nejen) našeho města za ta desetiletí? Kolik soch zde padlo a bylo slavnostně vztyčeno? A kolik států změnilo mezitím své hranice, kolik jich zaniklo a znovu vzniklo?  Tolik změn od doby, kdy se dnešní devadesátník jako malý chlapec dozvídal o světě a cizích zemích hlavně z vyprávění svého otce o frontových zážitcích na italské Piavě nebo v tyrolských Alpách za tzv. Velké války. 
Má-li člověk ve své rodině, jako třeba pisatel těchto řádků, takto letité rodiče, dostalo se mu zvláštního daru. Totiž možnosti podívat se jim do očí a zamyslet se. A také porovnat jejich devadesát let se svou vlastní (kratší) zkušeností a prožitky. Jaké byly ty jejich a jaké jsou naše? Lepší? A jsou-li opravdu lepší, pak je to nemalou měrou i jejich zásluhou. A i takové uvědomění patří k oslavě podobných narozenin. 
Život lze pochopit jedině, ohlédneme-li se nazpět, ale žít ho musíme s pohledem upřeným vpřed, jak praví filozofická moudrost. Přeji Ti tedy, můj milý otče, abys na to, co bylo, myslel hlavně v dobrém a těšil se z toho, co ještě přijde. A k tomu bystrý úsudek a pevný, klidný krok na cestě k příští oslavě, tentokrát již Tvého vlastního století.  
 

Diskuze k článku