Sobotní jitro. Víkend. Podle celotýdenního zvyku vstal i tentokrát brzo ráno. Nakrmil záhumenková zvířata a rychle do přírody. To bylo jeho. Něžně pohladil svou milou kozlici, nastartoval škodovku a už uháněl ze vsi. Zprava svítilo červnové slunce na čistém nebi. Bude hezký den. Teď pozor! Přehodit rychlost a polní cestou z mírného svahu do údolíčka.

Stop. Jsme na místě. Milé údolíčko. Říká se tu Pod hůrkou. Opuštěný kamenný lom, stráně i temeno hůrky porostlé možná už stoletými smrky a borovicemi. Tu a tam se uchytil akát nebo jiná dřevina. Těsně kolem hůrky se kroutí potůček. Na levém břehu má nerovný palouček a pak už stráně s mladým lesíkem na jihu i západě. Smrky, sosny, modříny.

Vzpomínal. Onehdy řekl kamarádovi: „Každého někam táhne ten jeho koníček. Pořádně škubne opratěmi, i kdyby ses vzepřel zadníma. Mně učaroval svět Pod hůrkou. Můj svět. Můj ráj. Mé vycházky volných jiter i jasných večerů.“

Pohladil očima trávu - nečistou s bodláky a kopřivami. Bude ji muset příští týden pokosit. Družstvo zde nesklízí pro nerovný, těžkým strojům nepřístupný, terén. Sekají tady ještě s dvěma kamarády a suší pro záhumenkové krávy a králíky. Není to valné, ale přece kousek sena. A JZD pomáhají splnit dodávku mléka. I kousek toho masa přijde na veřejné zásobování, když se prodá tele nebo smluvní býk.

A vida! Bažantíci už jsou také vzhůru. Vypustili jsme jich tady šest set. Z počátku byli ve voliéře, aby si zvykli. Staráme se o ně, krmíme, hlídáme takřka jako děti. Ale nevím, nevím, jestli si na podzim zastřílíme. Podívej. Deset kroků před člověkem. Copak to jde? Malý kluk by tě chytil do ruky. A co zdivočelá kočka? Nebo kuna, která tu slídí v lesíku? Co myslíš? Zrovna pod nohama se člověku pletou. Nedovedou se přizpůsobit přírodě, když byli uměle vylíhnuti.

Příroda! Pch! Kde je ta příroda, která byla kdysi? Táta vypravuje, že tu jako kluci pásli krávy a chytali v potoku raky. Raky! Moje děti je ještě ani neviděly. Jen namalované v přírodopise. Strčili ruku pod břeh nebo kámen a už ho chytili. Chyba! Nechytili. Rak je chytil sám - za prst. Jen vytáhli ruku a už raka vařili. Hezky do červena.

A několik čistých tůněk tady bylo. Tam se v létě koupali. Dokonce jedné říkali Zrcadlo. To pro tu její krásu a čistotu. A ryby! Okouni, bělice a kdoví jaké měly vlastně jméno. Hm! Dnes je potok zarostlý kopřivami. Lidé sem jezdí s károu a vozí je domů pro prasata. Také dobře. Vlastně pro bažanty je to dobré. Mají se kde ukrývat. Ech! Co je to platné. Tamhle na té borovici sedává káně. Ta jim ukáže. Dnes tam není. No co? Také patří k přírodě. Také jich hodně ubylo. Těch dravců. Denních i nočních.

Když je člověk v přírodě tak sám, o ledačems přemýšlí. Třeba o tom, jak jsme jako kluci dávali nasazená koroptví a bažantí vejce, která byla na poli vysečena, vylíhnout doma pod kvočnu. Pak jsme kuřátka krmili kuklami z mraveniště a vyspělejší pouštěli na pole. Nevím, zda vyrostla, ale dělali jsme to.

Když býval myslivcem táta nebo děda, to do 15. srpna stříleli koroptve každou neděli. A dnes? Na celém revíru uvidíš sotva dva tři páry. Pořád mi to vrtá hlavou, odkdy nastala ta katastrofa. Snad od té doby, kdy se práškovaly brambory proti mandelince? Teď se s tím přestalo a přece koroptve nejsou.

Co bývalo kdysi všelijakého hmyzu na polích a pěšinkách. Byl hmyz, byli koroptve a bažanti. Byli zajíci, ale i lišky. Bylo-li více hrabošů, určitě přibylo lasiček. Na myších si pochutnaly zmije a na ty zase čekal ježek. A někde v Africe číhali na rychlonohé antilopy lvi, v džungli na býložravce tygři. Byl přirozený výběr. Příroda si udržovala sama rovnováhu a to bylo správně. Jakmile zasahuje do ní člověk, bývá někdy zle.

Asi před měsícem potkal kamaráda z vojny ze sousedního okresu: „Ahoj! Už jsem tě dávno neviděl.“

A slovo dalo slovo a hned: „Co zajíci?“ (Propadl také té zelené vášni.) „Také tak u vás chcípají?“ Řekl to tak prostě, lidově.

„Také,“ povídám. „A kteří nepojdou, nalezneš zajeté na silnici. Bůh ví, co tam hledají, snad trávu v příkopech, když je všechno zoráno nebo zapadlé sněhem.“
A on: „Vypadá to, že je všechno kolem nás jaksi otráveno. Jednou jsme měli u nás lán řepky. Na ní se páslo čtyřicet kusů srnčí zvěře. Pak jsme viděli kus po kuse někde ležet se skelnýma vyčítavýma očima. Otřesný pohled, člověče.“

„Slyšel jsem,“ vypravuje dále kamarád, „že v jednom statku neměli dost vody pro krávy a mladý dobytek. A víš, co udělali? Pustili vodu ze stoky do veřejného vodovodu. Snažili se ji přečistit slabou vrstvou kamínků a písku. Pak bylo oznámeno, že voda není pitná. Ale zabraň dětem, aby se nenapily, když přijdou domů z lítačky. Nejdříve běží ke kohoutku. Než řekneš, že nesmějí pít, už se nalokají kalné vody jako slabší pivo. Ještě štěstí, že nevypukla úplavice. Ženské běhaly s vědrem pro vodu a cestou potkaly tři čtyři auta, která jim na „bezprašné“ silnici naprášila do vody. Kde je potom ta hygiena? Teď se to bohudíky napravilo. Vykopali další studnu a zatím je vody dost. Pro lidi i zvířata.“

Pozor! Kočka. Byl vyrušen ze snění: „Co tady děláš, ty mrcho. Kdybys byla pořádná, hlídala by sis doma půdu.“

Prásk! Chybil. A už zase přemýšlel: „Ještě loni jsme tu po všech honech pochytali dvě stě párů zajíců a poslali je do Francie. Co to bylo peněz ve valutách. Teď jen kolují vtipy: ´Kam se tak ženeš?´ ´Ale máme lesní hon, zbyl tam ještě jeden zajíc.´ Jak se na to dívám, je to více k pláči než k smíchu.“

My myslivci se stále staráme o přírodu. Za vsí jsme vysázeli stráň lesními stromky. Třeba někdo namítne, že pro bažanty. Také. Avšak nepatří lesy všem? Nespočine na nich každé unavené oko, aby se osvěžilo? Nečistí zeleň a vzduch životní prostředí?

Dříve bylo více ptáků a zvěře, protože se měli kde schovávat. Teď se vysekalo mnoho zbytečných křovisek uprostřed lánů, bylo třeba strhnout hrázky a vytvořit podmínky pro těžké stroje. To je správně. Lidí přibývá, je potřebí stále větší krajíc. Nesmí však být ten krajíc otrávený, ani pro zvěř, ani pro lidstvo.

Máme tu vodárny obehnány plotem, aby byla voda pro město čistá, nezávadná. Jenže stačí plot, když se třeba hnojí letecky? Stěžovali si zahrádkáři, že měli čímsi zasaženou petržel a některé stromy v koruně žloutly. Nebylo to tím letadlem?  Vždyť letící „Čmelák“ zasáhne svým žihadlem i to, co zrovna nechce.
My myslivci nevydržíme nehybně sedět u rybníka, ale přesto jsme jej založili. Pro druhé. I o násadu kapříků jsme se postarali. Jaký smutný pohled, když ryby plovaly bříšky nahoru. To bylo tehdy, když se postříkávalo osení proti plevelům a voda se k tomu brala z rybníka. Jistěže se špatně dýchá vodní havěti, když vidíš na potoku nebo řece barevná mastná kola. Od čeho? To si někdo myl auto? Nebo snad traktor?

S rostoucími požadavky lidí přibývá splachovacích sociálních zařízení a přepadová voda teče do řek. Dusičnany jsou ohroženy nejen vody tekoucí, ale i podzemní prameny. Snad by se měly zřídit čistírny vody nejen u závodů, ale i u měst, aby naše stříbropěnné toky byly vskutku stříbropěnné, aby i básníci mohli o nich zazpívat svou píseň.

Celá příroda zásahem člověka přestává být matkou a ochránkyní života. Kdysi před potopou zachránil Noe (podle bible) živočišné druhy ve své arše. Dnes máme pro zvířata přírodní rezervace nebo zoologické zahrady. Chceme zachránit všechny existující druhy, aby přežily 2000. A co člověk? Kdo pro něho připraví rezervaci nebo zahradu podobné zoologické? Kde se zachrání poslední lidský pár schopný předávání života? Zdravého života, ne takového jak např. na dalekém východě, kde se rodí zrůdy v krajinách, kde byla chemická válka. A na následky atomového výbuchu v Hirošimě se ještě umírá. A co neutronové zbraně?

Jestliže se nezabrání střetnutím Západu s Východem, zničí si lidé sami planetu Zemi, podseknou větev, na které sedí zdánlivě v bezpečí.

Mír, to je to životní prostředí, které potřebuje lidstvo pro svůj zdárný vývoj. Mír pro všechny lidi všech barev pleti. Mír pro všechny děti Světa, pro jejich šťastné dětství.

Vida, kam jsem se až dostal v úvahách v tom svém milém údolíčku Pod hůrkou.

Marie Hotařová, učitelka z Menhartic u Jemnice
(Text napsaný v 60. letech minulého
století nám zaslala dcera paní Hotařové, Marie Zajícová z Jihlavy)

Diskuze k článku